Čís. 683.

Zodpovědnost řidiče posunování, zvýšil-li porušením svých povinností nebezpečí srážky.
Pokud nelze tu přiznati podmínečný odklad výkonu trestu.
(Rozh. ze dne 9. ledna 1922, Kr I 19/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Hoře Kutné ze dne 4. listopadu 1920, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem proti bezpečnosti života dle §§ 335 a 337 tr. zák. a zamítl v neveřejném sezení odvolání téhož z výroku, jímž mu nebyl přiznán podmínečný odklad trestu. Důvody:
Zmateční stížnost obžalovaného dovolává se § 281 čís. 9 a), b) tr. r., provedena jest však jen ve směru prvuvedeném. Tvrdí, že srážku zavinil sběh nešťastných okolností, částečně též opomenutí osob třetích, rozsudek pak že jest právně pochybeným, pokud shledává nastalými osudnými následky srážky stěžovatele vinným a okolnosti, jím samým v důvodech vytknuté, nezpůsobilými, by vinu jeho· vyloučily. Vývodům zmateční stížnosti nelze přisvědčiti. Nesprávné jest již tvrzení stížnosti, že zodpovědnost stěžovatelova dle §§ 335, 337 tr. zák. za jeho postup při řízení posunování nastati by mohla jen tehdy, kdyby si byl býval vědom, že v té době může na první koleji jeti osobní vlak a že strojvůdce posunovaného vlaku naň může parostrojeni naraziti. V důvodech rozsudku citované nařízení čís. 1, 2, odstavec druhý předpisů pro službu posunovací zavazuje řidiče posunování, a jím byl v tomto případě obžalovaný, postarati se o to, by nebylo žádné překážky proti pohybu, jenž se má vykonati. Z toho vyplývala povinnost obžalovaného, aby se před započetím jízdy informoval o situaci, tím spíše, an věděl, že druhá kolej, pro pravidelný výjezd vlaku určená, byla již po delší dobu pro přestavbu nejízdná a že tudíž vlak čís. 11 pravidelným způsobem do stanice vjeti nemůže. Tím dáno jest i vědomí, že vlak čís. 11 může vjeti i na kolej čís. 1, ježto kolej 3 byla zastavena vlakem čís. 412, a tvrzení stěžovatelovo, že vlak č. 11 měl vjeti na koleji č. 4, nemá opory ve spisech. Že vjezd vlaku čís. 11 na koleji prvé nebyl obžalovanému jako řidiči posunování zvláště oznámen, může snad opodstatniti spoluzodpovědnost železničních orgánů jiných, nemůže však vyloučiti vinu stěžovatelovu, jenž byl sám zvláštním předpisem zavázán, aby se před započetím posunování o situaci bezpečně informoval. Také tehdy jsoucí chumelenice, jež bránila rozhledu, a výjimečné kluzkosti kolejí, jež zdržovala účinky brzdění, nemůže se obžalovaný s úspěchem dovolávati, ježto sám oproti nařízení č. 1, 2, čís. 1 odstavec druhý při posunování umístil se na voze služebním (na zevnější straně záhybu) tak, že mu přehlédnutí pohybů, jež bylo vykonati, bylo zabráněno. Chumelenice a kluzkost kolejí ovšem snad spoluzapříčinily srážku, avšak jen potud, že strojvůdci a brzdaři znemožnily včasné zastavení vlaku, když tito, seznavše nesprávné postavení vyhýbky čís. 27, hleděli možnému nebezpečí zabrániti. Ostatně i stížností napadený náztor rozsudku, že obžalovaný, kdyby si již sám byl nemohl sjedhati spolehlivě jistoty, že v posunovací jízdě není překážky, neměl připustiti, aby stroj přejížděl hranici, má svou oporu v čís. 1, 1, bod 24 citované instrukce. Poukazuje-li stížnost na to, že se správa dráhy viděla pohnutou, i jiné zřízence pro nezachovávání předpisu při příležitosti srážky pokutovati, přehlíží, jak již shora bylo naznačeno, že zákon tresce dle §§ 335, 337 tr. zák. i jen zvýšení jsoucího nebezpečí, takže odsouzení obžalovaného jest i tehdy po zákonu odůvodněno, když zjištěno jest, že porušení povinnosti obžalovaným stalo se i jen jednou z více příčin, přivodivších osudné následky pro tělesnou bezpečnost lidí.
Pokud odvolání obžalovaného směřuje do výroku, kterým odepřen byl stěžovateli podmíněný odklad trestu, má tento výrok plnou oporu ve skutkovém ději, vylíčeném v rozsudku. Podmínečné odsouzení nutno totiž obmeziti jen na případy výjimečné, odůvodněné velmi závažnými okolnostmi a zvláště podstatnými důvody, z nichž by se dalo souditi na to, že obžalovaný povede v budoucnu pořádný život, a že u něho výkonu trestu nebude zapotřebí. Takovýchto okolností tu však není. Povaha trestného činu. obžalovaným spáchaného, dokazuje, že jest trestný tento čin posuzovati s hlediska přísnějšího, ježto stěžovatel hrubým způsobem porušil svou povinnost, ač mu dosah jeho jednání jako zkušenému muži musil býti znám. S ohledem na veřejnou bezpečnost nutno na obžalovaném bezpodmínečně žádati, by konal svou povinnost. Odvolává-li se stěžovatel na to, že je dosud zachovalým, nutno poukázati právě k povaze jeho činu, pro který byl odsouzen, а k té okolnosti, že zachovalost, či vlastně řádný život zákonům se nepříčící, je toliko občanskou povinností. Ježto tudíž obžalovaný, který měl úřad svůj co nejsvědomitěji vykonávati, nedbal svých povinností a porušil je způsobem nanejvýše nedbalým, při čemž jednání jeho mělo v zápětí poranění mnoha osob a velkou materielní škodu, nelze od něho očekávati, že by svou výše uvedenou povahu ovládl, a že by se polepšil bez výkonu trestu.

Citace:

č. 683. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 23-25.