Čís. 692.

Označení »Lidová Politika« a »Národní Politika« nejsou taková, že by obecenstvo mohlo seznati rozdíl toliko při zvláštní pozornosti (§ 22, odstavec druhý, zákona ze dne 26. prosince 1895, čís. 197 ř. zák.). Byl-li výrok ten vynesen zrušovacím soudem na zmateční stížnost ku zachování zákona, nelze postupovati dle poslední věty §u 292 tr. ř.
(Rozh. ze dne 13. ledna 1922, Kr I 1378/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal ku zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona právem:
Nálezy okresního soudu pro přestupky v Praze ze dne 13. srpna 1921 a zemského trestního soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 14. září 1921 porušen byl zákon v ustanovení § 22 zákona ze dne 26. prosince 1895, čís. 197 ř. zák.; zamítl však ďalší návrh generální prokuratury, aby usnesení zemského trestního soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 14. září 1921, bylo zrušeno a aby věc přikázána byla témuž soudu k novému rozhodnutí.
Důvody:
»Politika«, závod tiskařský a vydavatelský v Praze, podala jako majitelka denníku »Národní Politiky« společně s vydavatelem a redaktorem dne 23. července 1921 u okresního soudu pro přestupky v Praze žádost za vydání zákazu dle § 22 zákona ze dne 26. prosince 1895 č. 197 ř. z. proti Československé akciové tiskárně v Praze jako vydavatelce a Josefu D-ovi jako redaktoru denníku »Lidové Politiky«, ježto volba názvu posléze uvedeného byla prý způsobilou, klamati obecenstvo o totožnosti se starším časopisem názvu prvuvedeného. Žádosti té okresní soud pro přestupky v Praze, slyšev obě strany, nálezem ze dne 13. srpna 1921 vyhověl a zapověděl Československé akciové tiskárně v Praze, pokud se týče Josefu D-ovi, další užívání názvu »Lidová Politika« pro vydávaný jimi denník. Stížnost do tohoto nálezu byla rozhodnutím zemského trestního soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 14. září 1921 jako bezdůvodná zamítnuta. Proti těmto nálezům směřuje zmateční stížnost k zachování zákona, podaná generální prokuraturou podle § 33 tr. ř. Ježto označení »Lidová Politika« zřejmě není totožné s označením »Národní Politika«, může přijití v úvahu jen druhý odstavec § 22 cit. zák.; »jestliže označení nebo vzezření díla dříve vyšlého bylo opětováno s tak malými nebo nezřetelnými změnami, že obecenstvo múze seznati rozdíl tento toliko při zvláštní pozornosti«. Že by však bylo potřební zvláštní pozornosti, aby bylo lze seznati rozdíl mezi »Lidovou Politikou» a »Národní Politikou«, nelze přece již dle znění názvů důvodně tvrditi. Nelze bráti v úvahu jen slovo »Politika«, poněvadž pojmenování obou časopisů neobsahuje pouze toto slovo, nýbrž má ještě zvláštní, právě tento rozdíl zdůrazňující přívlastek. Obě rozhodnutí patrně přehlížejí, že zákon předpokládá, aby obecenstvo mohlo rozdíl seznati jen při zvláštní pozornosti. Vychází to zcela zřejmě na jevo z důvodů nálezu prvé stolice, která si důsledně předpis zákona přizpůsobuje obratem, »že by obecenstvo o totožnosti obou děl mohlo býti klamáno«, převzatým z prvého do druhého odstavce § 22 cit. zák. Než také rozhodnutí odvolacího soudu, jež se ostatně odvolává na důvody první stolice, mluví jen o »možnosti klamu«, nikoliv ale o oné kvalifikované možnosti, kterou zákon zřejmě označuje poukazem na zvláštní pozornost obecenstva. Okolnost, na niž obě stolice kladou zvláštní důraz, že časopis »Národní Politika« označuje se v lidové mluvě zkráceným názvem »Politika« jest bezvýznamnou, poněvadž nemění ničeho na skutečnosti, že list sám jmenuje se »Národní Politika«. Jde tu jen o pohodlí obecenstva nebo prodavačů, které bylo oprávněno, dokud vycházel právě jen jeden časopis, obsahující v názvu slovo »Politika«, m'utsí však přestátí, když zvýšená potřeba politické četby vedla ku značnému rozmnožení politických časopisů. A poněvadž výběr názvů pro dotyčnou četbu není přirozeně příliš velkým, jest na snadě, že pro rozlišování mezi nimi musí býti v prvé řadě významným přívlastek, který poukazuje pravidelně na politický směr, v němž se ten či onen časopis pohybuje. Když není právě nutno, aby politický časopis měl ve svém označení slovo »Politika«, nemá tato okolnost významu podstatného, je-li přívlastkem, k tomuto slovu připojeným, o to postaráno, aby obecenstvo bez zvláštní pozornosti mohlo oba časopisy rozeznati, čemuž v tomto případě tak jest. Že vzezření obou časopisů vykazuje dostatečné odchylky, připouští i rozhodnutí odvolacího soudu. Za tohoto stavu věci jest názor v obou nálezech projevený, že jsou tu podmínky zákazu dle § 22 zák. o právu autorském, po zákonu neudržitelným. Nesprávnými nálezy shora uvedenými byl tudíž porušen zákon a bylo proto podle § 292 tr. ř. uznati, jak shora uvedeno.
Naproti tomu nebylo lze vyhověti návrhu generální prokuratury, spojenému se zmateční stížností k zachování zákona, aby usnesení druhé stolice bylo zrušeno a věc přikázána téže stolici k novému rozhodnutí. Jak, již shora vylíčeno, porušen by zákon nejen usnesením druhé stolice, nýbrž i nálezem stolice prvé, a bylo by tedy po případě zrušiti nálezy obou stolic; aby však zrušovací soud tak učinil a pak sám rozhodoval ve věcí samé, nepřipouští ani povaha věci, ani zákon. Nelzeť souhlasiti s výkladem, který dává generální prokuratura poslední větě § 292 tr. ř. že se prý slovo »Urteil« nesmí vykládati restriktivně, že se tendence tohoto ustanovení nese spíše zřejmě k tomu, aby zrušovací soud zasáhl do řízení positivním nařízením, jde-li o to, aby byl odstraněn postup soudu, obžalovaného poškozující. § 292 tr. ř. jest ustanovením povahy výjimečné, jež nelze vykládati extensivně. Podle poslední věty tohoto § může zrušovací soud, byl-li obžalovaný odsouzen zmatečným rozsudkem k trestu, podle svého uvážení buď obžalovaného sprostiti, nebo užiti mírnější sazby, nebo naříditi obnovu řízení proti obžalovanému vedeného. V řízení dle § 22 zák. ze dne 26. prosince 1895, čís. 197 ř. zák. nelze však mluviti ani o »obžalovaném«, ani o »rozsudku«, ani o »trestu«, takže se ustanovení poslední věty § 292 tr. ř. na tento případ zřejmě nehodí. Že ustanovení toto dlužno vykládati přesně ve smyslu shora uvedeném, odpovídá plně i intencím zákonodárcovým, neboť trestní řád jedná v § 493 o objektivním řízení ve věcech tiskových, jež se podobá řízení dle § 22 shora uvedeného zákona; kdyby byl zákonodárce chtěl ustanovení poslední věty § 292 tr. ř. vztahovati také na toto objektivní řízení ve věcech tiskových, v němž se pojmy »obžalovaný«, »rozsudek« a »trest« rovněž nevyskytují, byl by § 292 tr. ř. stilisoval zajisté jinak, všeobecně. Generální prokuratura opírá svůj návrh také poukazem na rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 4. července 1921 č. j. Kr I 695/21 a na rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu vídeňského č. 37 sb. Avšak rozhodnutí tato vztahují se na případy, v nichž porušeny byly zásady trestního řízení. Rozhodnutí č. j. Kr I 695/21 týká se případu, v němž rozhodoval o nároku na přiměřené odškodnění proti státu za majetkoprávní újmy vazbou utrpěné nepříslušný soud, v případě, na nějž se vztahuje rozhodnutí nejvyššího soudu vídeňského č. 37 sb., jedná se o vadu řízení, spočívající v tom, že odvolací soud ihned zavrhl dle § 469 tr. ř. z formálních důvodů odvolání, aniž by byl vešel do meritorního rozhodování. V obou těchto případech musila tedy býti napravena křivda, jež se někomu stala následkem vadnosti řízení. Zde však nejde o nějakou vadnost řízení, nýbrž o nesprávné meritorní rozhodnutí příslušných stolic ve věci samé, na kteréž žádné z dovolaných rozhodnuti obdobně použiti nelze. Vycházeje z těchto úvah, má zrušovací soud za to, že ustanovení poslední věty § 292 tr. ř. nelze na daný případ vztahovati, nehledě ani k tomu, že jedná se zde o řízení, jež nebylo zahájeno na návrh veřejného žalobce, nýbrž na návrh soukromý.

Citace:

č. 692. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 37-39.