Čís. 799.

Předražovaní (cís. nařízení ze dne 24. března 1917, čís. 131 ř. zák.). Pletichy podloudným nákupem mouky ku výrobě t. zv. »lidového pečiva«. Pokud může cukrář používati všech druhů mouky (§ 19 nařízeni čís. 394/1919 sb. z. a n.). Nepřípustným jest odvolání veřejného obžalobce co do trestu peněžitého, nebyla-li stanovena v zákoně jeho nejnižší hranice.
(Rozh. ze dne 10. dubna 1922, Kr I 714/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku lichevního soudu při zemském trestním soudě v Praze ze dne 7. dubna 1921, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem dle § 23 čís. 4 cis. nař. ze dne 24. března 1917, čís. 131 ř. zák., a odmítl v neveřejném zasedání odvolání veřejného obžalobce do výroku o trestu peněžitém — mimo jiné z těchto
důvodů:
Po stránce věcné (čís. 9 a) § 281 tr. ř.) dovozuje stížnost, že zjištěné jednání obžalovaného nenaplňuje skutkové podstaty pletich; obžalovaný prý nakupoval mouku cizí a z domácí jen takové druhy, s nimiž obchod nebyl zakázán; nakupoval od samozásobitelů, kteří se svými úsporami mohou volně disponovati, nakupoval za ceny běžné, jaké se platily všeobecně; není zde tudíž nákupu nedovoleného ani podloudného. Avšak stížnost se nedrží rozsudečných zjištění, jimiž je soud zrušovací vázán. (§ 268 čís. 3 tr. ř.). Dle těchto nakupoval stěžovatel mouku od různých osob, jež nemohl uvésti jmény, mimo 4, z nichž jeden byl obchodníkem, druhý mlynářem. Soud tedy nezjistil, že kupoval výhradně od samozásobitelů a jen takové druhy, jaké uvádí stížnost; ostatně by tyto okolnosti nesetřely podloudného rázu s nákupní činnosti obžalovaného, ježto státnímu obhospodařování podléhaly v době činu veškeré druhy mouky — i cizí — a také samozásobitelé byli pouze oprávněni přípustné množství moučných výrobků spotřebovati, nikoliv s nimi obchodovali. Poněvadž jest zjištěno, že si obžalovaný opatřoval mouku nikoliv z úředního přídělu, nýbrž pod rukou proti platným předpisům o obchodování mlýnskými výrobky, byl jeho nákup nedovolený a podloudný za všech okolností bez ohledu na to, od koho kupoval a o jaký druh mouky se jednalo. Hospodářské poměry nynější, na něž obhájce poukázal při zrušovacím líčení, nemohou padati na váhu, ježto rozhodný jsou toliko hospodářské poměry, jaké byly v době spáchání trestného činu a byly zákonnými předpisy upraveny, nikoli poměry, jež nyní nastaly, když se též částečně změnily i zákonné předpisy. Neprávem vytýká stížnost dále, že ceny, placené obžalovaným za mouku, nebyly způsobilé stupňovati cenu pečiva z nich vyrobenéhi, poněvadž se všeobecně platily pod rukou ceny ještě vyšší, příděly mouky nestačily a stát sám platil cizozemskou mouku ještě dráže. Avšak stížnost přehlíží, že dle nařízení ze dne 17. července 1919, č. 394 sb. z. a n. (§§ 12 a 19) směli cukráři spracovati pouze mouku pocházející z úředních přídělů, tedy mouku opatřovanou za úředně stanovené ceny. Z toho následuje, že spotřebitelé pečivá měli nárok, aby se jim dostaly dotyčné výrobky (t. zv. lidové pečivo) za ceny kalkulované na základě úředně stanovených cen.
Platil-li však obžalovaný za mouku, pod rukou nakoupenou, několikrát více a zpracoval-li ji nedovoleně na pečivo (rohlíky, koláče a dorty) a do jeho ceny zakalkuloval cenu drahé mouky, bylo jeho pletichářské jednání nepochybně způsobilé stupňovati ceny těchto cukrářských výrobků. Za jaké ceny kupoval mouku stát nebo jednotlivci (pod rukou nedovoleně) jest lhostejno a obžalovaného neomlouvá; rozhodným jest, že on jako živnostník nesměl závadným nákupem mouky za vysoké ceny umožňovati zvyšování cen výrobků ke škodě spotřebitelů. Námitka stěžovatelova, že jde o zboží lahůdkářské, tedy luxusní, určené jen pro zámožné obecenstvo, je lichá. Jest zjištěno, že obžalovaný vyráběl z bílé mouky, prešpurské rohlíky, koláče a linecké dorty, tedy, až na dorty, nikoliv vlastní zboží cukrářské, nýbrž pečivo, které bylo dovoleno cukrářům vyráběti pouze z mouky přídělové a které bylo určeno, (vzhledem k nízkým cenám přídělové mouky) pro spotřebující obecenstvo vůbec. (V nařízení čís. sb. z. a n. 394/19 se mluví výslovně o pečivu lidovém.) Námitka, že cena mouky u pečiva obžalovaného nepadá na váhu proti ostatním položkám kalkulačním, je zřejmě nesprávná; vždyť mouka je hlavní náležitostí u rohlíků 1 koláčů, ostatní přípravy mají význam teprve v druhé řadě; že obžalovaný nakupoval mouku v době před platností červencového nařízení čís. 394/19 sb. z. a n. jen pro potřebu své domácnosti, nikoliv za účelem zpracování a dalšího prodeje, soud nezjistil; vzal naopak za prokázáno, že koupil v době od 16. března do 23. října 1919 pod rukou mouky téměř za 17.000 K, aby ji přes zákaz citovaného nařízení zpracoval v cukrářském závodě a vysoké ceny nákupní přesunul na kupce zboží. Dle čís. 9 b) § 281 tr. ř. uplatňuje stížnost, že obžalovaný jednal jak v právním, tak ve faktickém omylu, maje za to, že smí mouku nakupovati a jí používati k výrobě cukrářského zboží beze všeho omezení. Do tohoto omylu byl prý uveden jednak jednáním deputace společenstva pekařů v ministerstvu zásobování v červenci 1919, po němž zavládlo v kruzích pekařských všeobecné přesvědčení, že je dovolen volný nákup mouký, jednak nejasností nařízení vládního ze dne 17. července 1919, č. 394 sb. z. a n., které v § 19 dovoluje používati k výrobě cukrářského zboží všech druhů mouky, jakož i článkem »Národní Politiky« ze dne 6. srpna 1919. Avšak nalézací soud vyloučil, že obžalovaný jednal v omylu, zjistiv, že při zmíněném jednání v ministerstvu nebylo vůbec řeči o tom, že by cukrářům bylo ponecháno na vůli, opatrovali si mouku k výrobě zboží kdekoliv a začkoliv. Není tudíž zjištěn předpoklad stížnosti, že bylo u cukrářů »všeobecné přesvědčení o dovolenosti volného nákupu« jak uvádí stížnost. Nakupovali-li přes to někteří cukráři pod rukou, neomlouvá jejich nedovolené jednání pletichářskou činnost obžalovaného. Vykládal-li si obžalovaný nesprávně obsah § 19 vládního nařízení, zavinil tím sám právní omyl, který ho neomlouvá (§ 3 tr. zák.). Zmíněný § 19 vládního nařízení, jejž stížnost cituje, se výslovně odvolává na § 12 téhož nařízení, který uvádí, za jakých podmínek se smí používati k výrobě zboží cukrářského »všech druhu mouky«, totiž tenkráte, byla-li cukrářům přidělena ze zvláštních záloh, přikázaných rozdělovnám. O povolení k volnému nákupu mouky pod rukou není v nařízení vůbec řeči a jeho znění je tak jasné, že nepřipouští pochybností. Článek »Národní Politiky« uvádí v podstatě správně obsah tohoto nařízení, zejména obou §§ 12 i 19. Pravit výslovně ve třetím odstavci, že potřeba podniků, zpracujících mlýnské výrobky v malém, t. j. přímo pro konsumenstvo, bude kryta ze zvláštní okresní případně místní reservy k účelu tomu přidělované. O povolení k nákupu pod rukou není také v tomto článku zmínky. Soud nalézací správně tedy posoudil věc, vyloučiv na základě uvedených zjištěných okolností, jimiž byla obhajoba obžalovaného vyvrácena, že jednal ve skutkovém omylu. Že případný právní omyl co do výkladu vládního nařízení nečiní ho beztrestným, bylo již řečeno.
Odvolání státního zastupitelství, čelící proti výroku o peněžité pokutě, bylo jako nepřípustné dle § 283 tr. ř. odmítnuto, ježto nalézací soud stanovil peněžitou pokutu obžalovanému v mezích zákonné sazby, určené až do 200.000 K bez určité sazby nejnižší.

Citace:

č. 799. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 209-211.