Čís. 796.

Při trestných činech, spáchaných obsahem tiskopisu, počíná trestnost činu — alespoň jako pokusu — i pro redaktora odevzdáním díla, jež má býti rozmnoženo, do tisku, třebas šlo prozatím o vytištění povinných výtisku a třebas bylo dílo po té zabaveno.
(Rozh. ze dne 6, dubna 1922, Kr II 499/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku zemského trestního soudu v Brně ze dne 6. dubna 1921, jímž byl obžalovaný dle § 259 čís. 3 tr. ř. sproštěn. z obžaloby pro nedokonaný přečin proti bezpečnosti cti dle §§ 8, 487, 493 tr. zák. a čl. V. zákona ze dne 17. prosince 1862 čís. 8 ř. zák. z roku 1863, zrušil napadený rozsudek a uznal obžalovaného vinným nedokonaným přečinem proti bezpečnosti cti dle §§ 8, 487, 493 tr. zák. a čl. V. zákona ze dne 17. prosince 1862, čís. 8 ř. zák. z roku 1863, jehož se dopustil tím, že v úmyslu, viniti v tiskopisu křivě veřejný úřad, totiž správu mor. zemské porodnice v B., ze zločinu vraždy, totiž z hromadné vraždy německých dítek v zemské porodnici, aniž by šlo obviňování tak daleko, by nabylo vlastnosti, kteréž tu podle § 209 tr. zák. býti musí, aby se stalo zločinem utrhání na cti, v čís. 417 periodického tiskopisu »B.« ze dne 19. července 1920 jako zodpovědný redaktor tohoto listu dal vědomě otisknouti článek »Wir wissen« až »Europa zu viel«, obsahující nahoře zmíněné obviňování, a že takto předsevzal čin ke skutečnému vykonání zlého skutku vedoucí, při čemž tento jen pro překážku odjinud v to přišlou nebyl dokonán.
Důvody:
Soud první stolice, zjistiv jinak v rozsudku veškeré předpoklady skutkové podstaty uvedeného přečinu, jak v subjektivním tak objektivním směru, sprostil obžalovaného z obžaloby proto, že dal vytisknouti toliko povinné exempláře tiskopisu a že je předložil povolanému úřadu ku předchozí censuře, jenž tiskopis zabavil, což vylučuje dle názoru soudu jednak vůli pachatelovu, by trestný čin byl dokonán, jednak další předpoklad trestného pokusu, by ku dokonání nedošlo jen z důvodu, na vůli pachatelově nezávislého. Než tento právní názor rozsudku nelze sdíleti a sluší přisvědčiti odchylnému názoru zmateční stížnosti, jež napadá rozsudek, z důvodu § 281 čís. 9 a) tr. ř. jako právně pochybený. Při trestných činech spáchaných tiskem, počíná trestnost činu — tedy alespoň pokusu — i pro redaktora odevzdáním díla, jež má býti rozmnoženo, do tisku. Tento předpoklad u obžalovaného nastal, byt i dal prozatím vytisknouti jen povinné exempláře, poněvadž úmysl jeho nebyl vyčerpán tímto vytisknutím povinných exemplářů, nýbrž nesl se k tomu, aby celé další vydání bylo vytištěno a obsah článku uveřejněn, nenarazí-li se na překážku zabavením u úřadu k censuře (§ 17 tiskového zákona) povolaného. Nelze proto tvrditi, že tu nebylo úmyslu, aby závadný článek byl uveřejněn, nýbrž jen uskutečnění tohoto úmyslu podmíněno bylo dle představy pachatelovy okolností, že článek nebude při censuře zabaven. V předložení k předchozí censuře nelze proto též spatřovali, jak rozsudek za to má, pouhý dotaz u úřadu, smí-li článek býti uveřejněn, nýbrž nanejvýše dotaz, smí-li ve vytištění za účelem uveřejnění, jež zahájeno bylo odevzdáním rukopisu do tiskárny, býti pokračováno. Za těchto okolností a vzhledem k předpisu § 10 tr. zák. nemůže, jak nalézací soud má za to, býti reci o pouhém beztrestném jednání přípravném, nýbrž nutno uznati, že čin obžalovaného vstoupil již do, období trestného pokusu po rozumu § 8 tr. zák. Zabavení není však okolností, závislou na vůli pachatelově; tento nebyl by přirozeně ani povinné exempláře dal vytisknouti a předložiti censuře, kdyby byl předpokládal, že propadnou zabavení. A pokus byl by vedl dle úmyslu obžalovaného nepochybně k uveřejnění článku, kdyby dozorčí úřad z jakéhokoli důvodu byl opomenul tiskopis, zabaviti. I když zabavení bylo příčinou, že ve vytištění tiskopisu nebylo pokračováno a že k uveřejnění článku nedošlo, stalo se tak proti vůli obžalovaného, a nelze přiznati mu beztrestnost z toho důvodu, že od dokonání činu o své újmě upustil dříve, než Škodlivý výsledek mohl nastati. Proto nebudiž zkoumáno, nebyl-li tu alespoň již dokonaný přestupek dle článku V. a § 487 tr. zák., protože se urážlivý obsah článku následkem jednání obžalovaného dostal na vědomí osob třetích, od uraženého rozdílných. Bylo tedy oprávněné zmateční stížnosti státního zastupitelství vyhověli, rozsudek prvé stolice jako zmatečný zrušiti a obžalovaného uznati vinným dle obžaloby. Rozsudek nalézacího soudu opírá se o vývody prof. Löfflera ku rozhodnutí vídeňského nejvyššího soudu ze dne 17. března 1910, Kr III 5/10, čís. 61 »Oesterr. Rechtssprechung«; pro názor zde zastupovaný svědčí citované rozhodnutí, pak rozhodnutí sb. čís. 1704, 1569, 1585, 1382 a j.

Citace:

č. 796. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 205-206.