Čís. 771.

Nelze vésti svědka o tom, usuzuje-li z určité okolnosti na určitý závěr.
Předražovaní (zákon ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n).
Není pojmovým znakem ani řetězového obchodu ani předražovaní, by měl pachatel ze svého jednání užitek, a by jednání bylo opakováno, spadá sem po případě též jednání z ochoty.
(Rozh. ze dne 13. března 1922, Kr II 271/20.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost státního zastupitelství do rozsudku lichevního soudu při zemském trestním soudu v Brně ze dne 27. července 1920, pokud jím byla obžalovaná Antonie V-ová sproštěna dle § 259 čís. 3 tr. ř. z obžaloby pro přečin předražovaní řetězovým obchodem a pro přestupek předřazování v smyslu § 11 čís. 4, pokud se týče ve smyslu § 7 (1) zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n., vyhověl jí však, pokud byli týmž rozsudkem obžalovaní Františka H-ová, František K. a Mořic K dle § 259 čís. 3 tr. ř. sproštěni z obžaloby pro přečin řetězového obchodu a pro přestupek předražovaní ve smyslu § 11 čís. 4 a § 7 (l) zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n., zrušil v tomto směru napadený rozsudek a vrátil věc soudu nalézacímu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnost opírá se o důvody zmatečnosti ve smyslu § 281 čís. 4, 5, 9 a) tr. ř. Odporujíc výroku rozsudkovému, jímž z obžaloby sproštěna byla obžalovaná Antonie V-ová, spatřuje stížnost důvod zmatku ve smyslu § 281 čís. 4 tr. ř. v tom, že byl mezitímním usnesením lichevního soudu zamítnut při hlavním přelíčení návrh zástupce veřejné obžaloby na provedení důkazu svědeckým výslechem Anděly K-ové. Dle záznamu protokolu o hlavním přelíčení, jenž jedině je směrodatným pro zrušovací soud, zněl návrh tak, — »by byl připuštěn důkaz Andělou K-ovou o tom, že u V-ových, anžto měli tabák, se též dle všeho vyráběly cigarety«. Nebyl tedy výslech svědkyně navržen o určité skutečnosti, nýbrž o tom, usuzuje-li z toho, že V-ová měla tabák, na to, že též vyráběla cigarety. Návrh nevyhovuje předpisu § 222 tr. ř. a proto byl nalézacím, soudem právem zamítnut. V důsledku toho byla zmateční stížnost státního zastupitelství, pokud se týče obžalované Antonie V-ové, zavržena jako ne důvodná.
Odůvodněnou jest však zmateční stížnost, pokud napadá sprošťující výrok ohledně ostatních obžalovaných. Lichevní soud sprostil obžalovanou Františku H-ovcu z Obžaloby dle rozhodovacích důvodů rozsudku proto, že, byť prý bylo vzato za prokázáno, že nějaké cigarety prodala, neučinila tak dle názoru lichevního soudu ve svůj vlastní prospěch a užitek, aby se docíleným ziskem obohatila, nýbrž jednala v zastoupení své matky Antonie J-ové, která prý byla vlastně pachatelkou trestného činu. Nehledíc k tomu, že, jak stížnost nikoli neprávem vytýká, je citovaná věta potud nejasna, že z ní nelze zcela spolehlivě seznati, pokládá-li lichevní soud za zjištěno, že prodala obžalovaná, H-ová nějaké cigarety a kdy se tak stalo, namítá stížnost s hlediska důvodu zmatku, dle § 281 čís. 9 a) tr. ř. dále plným právem, že je právní názor, z něhož dle shora uvedeného vychází lichevní soud, mylným, jelikož není pojmovým znakem ani řetězového obchodu ani předřazování, by měl pachatel ze svého jednání osobně užitek, aby se jím obohatil. Slovné znění i vnitřní smysl obou zákonných ustanovení nasvědčují stejně, jako základní tendence zákona o trestání válečné lichvy, správnosti názoru opačného, dle něhož snaha po zisku není pojmovým znakem řetězového obchodu, tím méně skutečnost, že bylo zisku opravdu docíleno, stačí naopak, vsunul-li se pachatel způsobem zbytečným a hospodářsky neužitečným mezi výrobce a spotřebitele a byl-li si zároveň toho vědom, že tím normální přechod zboží do spotřeby zdržuje nebo stěžuje. Pokud pak jde o předražování, není ani pojmový znak využívání mimořádných poměru, vyvolaných válkou, nezbytně požadavkem, aby pachatel využíval těchto poměrů ve svůj osobní prospěch, ke svému vlastnímu obohacení. Ostatně dovozuje zmateční stížnost nikoli nepřípadně, že, pokud lichevní soud považuje za vlastní pachatelku dotyčných trestných činů obžalovanou Antonii J-ovou, bylo mu součinnost obžalované H-ové při činech těch vzíti v úvahu zejména, pokud jde o předražování, s hlediska spoluviny ve smyslu § 5 tr. zák. O obžalovaných Františku K-ovi a Mořici K-ovi zjišťuje rozsudek nejprve, že jim obžalovaná Antonie J-ová prodávala cigarety, a to vždy větší množství, nikoliv pro jejich vlastní potřebu, nýbrž za účelem dalšího zcizení, že František K. kupoval od ní po dva měsíce před Novým rokem 1920 cigarety po 14 K za krabičku, z nichž nějaké přepustil svým spoludělníkům, Mořic K. pak že kupoval v druhé polovici roku 1919 asi po dobu 8 neděl cigarety po 20 K za krabičku a že je prodával po 25 h, tedy krabičku po 25 K. V rozsudku označeni jsou oba obžalovaní jako obchodníci neoprávnění, kteří při dalším prodeji cigaret na nich vydělávali a tvořili druhý článek řetězu. Oprávněna jest zmateční stížnost, pokud odporuje výroku rozsudkovému ohledně těchto dvou obžalovaných s hlediska důvodu zmatečnosti ve smyslu § 281 čís. 9 a) tr. ř. Rozsudek vylučuje u obou skutkovou podstatu jak přečinu řetězového obchodu, tak přestupku předražování především proto, že neprodávali cigarety po živnostensku, nýbrž jen z ochoty sem tam nějakou cigaretu svým spoluviníkům jako přímým spotřebitelům a že tedy jejich činnost nebyla veliká, že dále neměli úmyslu, se rychlým způsobem obohatiti a že ani jejich zisk nebyl příliš veliký. Názory, z nichž dle toho vycházel nalézací soud při právním posouzení činnosti obou obžalovaných, jsou zřejmě mylný. Především není pojmovým znakem ani řetězového obchodu ani předražování, aby jednání, zakládající jinak skutkovou podstatu toho neb onoho z obou trestných činů, bylo opakováno, tím méně pak, aby bylo provozováno po živnostensku, by dosáhlo jakéhosi velikého rozsahu. Správnosti názoru, jímž se řídil lichevní soud, nenasvědčuje ani sám doslov dotyčných zákonných ustanovení, tím méně pak jich vnitřní smysl nebo dokonce základní tendence zákona o trestání válečné lichvy, která naopak směřuje k tomu, aby trestu propadlo každé jednání, jevící se jako projev vůle, odhodlání, zasahovati rušivě do úspěšného uplatňování snah, sledovaných zákonem lichevním, a zároveň i způsobilé, aby jím úspěch snah těch byl rušen neb alespoň oslabován. Tento ráz a tuto způsobilost pak může míti zajisté i takové jednání, které nebylo provozováno po živnostensku nebo nebylo opakováno častěji. Ostatně lze rozsudkový závěr, že obžalovaní prodávali jen sem tam nějakou cigaretu, sotva v soulad uvésti se zjištěním rozsudku, dle něhož J-ová jim prodávala za účelem dalšího zcizení vždy větší množství cigaret a že je od ní kupoval František K. po dva měsíce, Marie K. pak asi po dobu 8 neděl, ten i onen tudíž po poměrně delší dobu.
Nerozhodným je dále, že obžalovaní prodávali cigarety přímým spotřebitelům, neboť okolnost ta nemění ničeho na faktu, že sami tvořili, jak i rozsudek dovozuje, druhý článek řetězu, a to vzhledem k tomu, že i rozsudek spatřuje v nich obchodníky neoprávněné, článek zbytečný a, jelikož při dalším prodeji cigaret na nich dle rozsudkového zjištění vydělávali, konečně i článek hospodářsky škodlivý. Tím však pozbývá jejich počínání i rázu jednání, předsevzatého jen z ochoty, nehledě ani к tomu, že i jednání, k němuž dochází ať již ze skutečné nebo pouze předstírané ochoty, zvrhá se v čin trestný, je-li jinak provázeno pojmovými znaky té neb oné skutkové podstaty lichevního zákona. Neníť předmětem ochrany dle tohoto zákona soukromý zájem toho kterého spotřebitele jako jednotlivce, nýbrž zájmy spotřebitelstva jako celku, které jsou jednáním, podobným zjištěnému počínání obžalovaných, poškozovány neb ohrožovány i tehdy, jestliže se jím ten který jednotlivý spotřebitel cítí snad uspokojeným neb se aspoň nepokládá jím za poškozena.

Citace:

č. 771. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 161-164.