Čís. 700.

Zákon o potravinách (ze dne 16. ledna 1896, čís. 89 ř. zák.).
Lhostejno, že zkažená mouka byla dána do oběhu na rozkaz obilního ústavu. »Dáním do oběhu« (§ 18 čís. 2 zák.) jest jakákoliv činnost, jež sprostředkuje převod předmětů z ruky do ruky.
(Rozh. ze dne 20. ledna 1922, Kr II 403/21.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu ve Znojmě ze dne 1. dubna 1921, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem dle § 18 čís. 2 zákona ze dne 16. ledna 1896, čís. 89 ř. zák.
Důvody:
Zmateční stížnost obžalovaného dovolává se zmatečních důvodů § 281 čís. 5 a 9 lit. a.) tr. ř. a dovozuje: dle platných zákonů a nařízení bylo obilí zabaveno a disposice obilím a mlýnskými výrobky byla vyhrazena státní moci; stěžovatel nesměl s moukou nakládali bez úředního poukazu; stěžovatel marně naléhal po dobu několika měsíců opětovně u obilního úřadu, by touto moukou bylo konečně již disponováno, že se kazí, on že nebéře za to zodpovědnost, раk-li se mouka úplně zkazí; když ho pak pozdě došel rozkaz, aby mouku odvezl na dráhu a zaslal na adresu úřadem udanou, musil stěžovatel poslechnouti — pod uvarováním se trestu, nesměl odporovati, neměl ani práva zkoumati, zda mouka je určena pro lidi, či za krmivo pro dobytek; stěžovatel — jsa pouhým uschovatelem obilního ústavu — nedal zkaženou mouku vědomě do oběhu a nemůže býti činěn zodpovědným za jednání třetí osoby. Vadnost rozsudku, ve smyslu čís. 5 § 281 tr. ř. shledává stížnost — ač toho přesně nenaznačuje — patrně v tom, že nalézací soud nezjišťuje pravdivosti nebo nepravdivosti zmíněných údajů o naléhání na obilní úřad (ústav); výtka jest bezdůvodná, neboť tvrzené skutečnosti jsou — nehledě k tomu, že tvrzení jich je v rozporu s obsahem zpráv obilního ústavu, bezvýznamné. Nalézací soud neshledává vinu stěžovatelovu v tom, že mouku podržel tak dlouho na skladě a že jí řádně neopatroval — vždyť stěžovatel sproštěn byl z obžaloby, že mouku tak choval, Že požívání její je způsobilé uškoditi lidskému zdraví, nýbrž shledává ji v tom, že stěžovatel dal zkaženou mouku do oběhu. Stěžovatel ani netvrdil, ani nyní neuplatňuje — ač i to by ho viny nesprostilo, — že obilní ústav, disponuje moukou, věděl, že mouka je zkažená a lidskému zdraví nebezpečná, — nýbrž tvrdí pouze, že obilní ústav upozornil na nebezpečí, že se mouka zkazí. Třebaže stěžovatel byl — pod uvarováním se trestu — povinen, nakládati s moukou dle rozkazů oprávněného a povolaného k tomu obilního ústavu, nebyl povinen, ba nebyl ani oprávněn, uposlechnouti rozkazu, byl-li si vědom, že splněním rozkazu může vzejíti nebezpečí pro lidské zdraví ve smyslu § 18 zákona o potravinách; neníť povinnosti k poslušnosti co do jednání trestných Činů; naopak bylo na stěžovateli, by obilnímu ústavu ihned hlásil, že rozkazu neuposlechne, ježto mouka je zkažená a způsobilá, uškoditi zdraví lidí, kteří by ji požívali; vždyť nikoli obilní ústav, jenž ze značné vzdálenosti moukou disponoval, nýbrž jedině stěžovatel, v jehož držení mouka se nalézala, byl s to, by před odesláním mouky spotřebitelstvu, tedy před jejím dáním do oběhu, ji prohlédl a podle výsledku prohlídky a zkoušky rozhodl, je-li způsobilá k té či oné spotřebě, nebo nemá-li býti vydána, ježto je tak zkažená, že požívání její může lidskému zdraví uškoditi; stěžovatel jest tedy přes zmíněný poukaz obilního ústavu — jak nalézací soud správně uznal — zodpovědným za to, že dal zkaženou mouku do oběhu. Netřeba se o tom šířiti, že doprava mouky na dráhu a její zasláni hospodářskému úřadu jiné obce mlynářem — stěžovatelem — jest jejím dáním do oběhu, čímž záhon míní jakoukoliv činnost, sprostředkující převod předmětů, o něž v § 18 zákona o potravinách jde, z jedné ruky do druhé. Chce-li však dle svých vývodů stížnost bráti v pochybnost, že stěžovatel věděl/že mouka, jím vydaná, byla určena pro lidi, budiž k vyvrácení této námitky podotknuto, že rozsudek větami: »je vinen, že mouku dával do oběhu, kteráž . . . . . byla . . . . . tak zkažená, že její požívání jest způsobilé, lidskému zdraví uškoditi« (enunciai) a . . . . . » když vědomě dá do oběhu mouku škodlivou lidskému zdraví« (rozhodovací důvody) zjišťuje též, že stěžovatel si byl vědom, že mouka určena jest pro lidi a že přesnějšího zjištění v tomto směru a podrobného odůvodnění nebylo třeba, kdyžtě stěžovatel ani v předběžném řízení ani při hlavním přelíčení ničím ani nenaznačil, že, odesílaje mouku, byl v pochybnostech, zda je určena pro lidi či pro dobytek.

Citace:

č. 700. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 50-52.