Čís. 693.

Pokud dlužno v jednání pachatelově spatřovati zločin dle § 222 tr. zák. a nikoli pouhé beztrestné jednání přípravné.
Pod skutkovou podstatu přečinu dle § 305 tr. zák. spadá též projev souhlasu, by zřízena byla »československá republika rad«, jakož i pouhé theoretické popudy k jednáním v zákoně zapovězeným.
(Rozh. ze dne 14. ledna 1922, Kг I 319/21.)
Nejvyšší soud jako suod zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost do rozsudku krajského soudu v Liberci ze dne 15. února 1921. pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem dle § 222 tr. zák., přečinem dle § 305 tr. zák., přestupkem dle § 23 tisk. zák. a přestupkem dle § 8 tr. zák. a § 23 tisk. zák., vyhověl však zmateční stížnosti státního zastupitelství do téhož rozsudku, pokud jím byl obžalovaný sproštěn z obžaloby pro přečin dle § 305 tr. zák., napadený rozsudek v tomto směru zrušil a vrátil věc soudu nalézacímu, by ji znovu projednal a rozhodl — mimo jiné z těchto důvodů:
Uplatňovaný důvod zmatečnosti dle § 281 č. 5 tr. ř. nelze spatřovati v námitce, že rozsudkový závěr, dle něhož se stěžovatel pokusil, letáky rozšiřovali, jest prý v rozporu nejen se spisy, totiž s obsahem protokolu, ve stížnosti ostatně blíže nijak neoznačených, nýbrž i se samotným zjištěním rozsudku, dle něhož měl stěžovatel letáky při svém zatčení, k němuž došlo ze zcela jiného důvodu, ve svém držení. Ve skutečnosti brojí stížnost touto námitkou proti právnímu názoru, projevenému v rozhodovacích důvodech rozsudku v ten smysl, že stěžovatel již tím, že větší množství oněch letáků, znějících na československé vojáky a obsahujících výzvu k neposlušnosti vůči jich vojenským představeným, převzal a s nimi agitační cestu do Ú. nastoupil v úmyslu, že je rozdá, předsevzal jednání, vybočující z pouhé přípravy, že se tudíž dopustil činů, směřujících k tomu, aby byl uskutečněn úmysl, tvořící základ zločinu dle § 222 tr. zák., tedy činů, vedoucích ke skutečnému vykonání zločinu ve smyslu § 8 tr. zák. Stejně je tornu v příčině další námitky, uplatňované stížnosti v rámci vývodů, jimiž formálně provádí důvod zmatečnosti hmotněprávni ve smyslu § 281 čís. 9 a) tr. ř. v ten rozum, že prý onen rozsudkový závěr jest odůvodněn nedostatečně, jelikož prý se v rozhodovacích důvodech nedoličuje, proč jednání stěžovatelovo vybočuje z pouhé přípravy. Stížnost zároveň dovozuje, že vskutku, pokud totiž pachatel měl možnost, od zločinu to jest od rozdávání letáků ustoupiti, jde o pouhé přípravné jednaní. Všemi těmito jednotlivými námitkami uplatňuje zmateční stížnost vlastně důvod zmatečnosti ve smyslu § 281 čís. 9 a) tr. ř., spatřujíc porušení zákona v tom, že nalézací soud zjištěné jednání stěžovatelovo, které dle názoru stížnosti odpovídá pojmu pouhého přípravného jednání, podřadil skutkové podstatě dokonaného zločinu ve smyslu § 222 tr. zák. Námitka je ve všech oněch svých jednotlivých obměnách bezpodstatná. V rozsudkových důvodech se k odůvodnění závěru, dle něhož stěžovatelovo jednání vybočuje z období pouhé přípravy, jest naopak na rovni činům, vedoucím ke skutečnému vykonání zločinu ve smyslu § 8 tr. zák., zdůrazňuje jednak, že stěžovatel znal obsah letáků, jednak, že letáky byly by musily, aby vyhověno bylo jich účelu, býti přímo či nepřímo rozděleny mezi československé vojíny, úmysl stěžovatelův pak že právě směřoval k tomu, aby byly rozděleny. Jakési bližší doličování důvodu, z něhož soud dospěl k závěru, že jednání stěžovatelovo vybočuje z období pouhé přípravy, jehož v rozsudku postrádá stížnost, mohlo z něho odpadnouti, aniž by se proto rozsudek stal zmatečným ať již s hlediska důvodu zmatku dle čís. 5 či dle čís. 9 a) § 281 tr. ř.. O pouhém beztrestném jednání přípravném mohla by snad býti řeč nanejvýš v tom případě, kdyby o stěžovateli nebylo nic více zjištěno bývalo, než, že měl, jak nesprávně dovozuje zmateční stížnost, letáky ve svém držení. Rozsudek však zjišťuje v tom směru jak po stránce objektivní, tak i ve směru subjektivním mnohem více. Nelze proto ani v tom, že dalším výrokem rozsudkovým byl stěžovatel uznán vinným pokusem přestupku dle § 8 tr. zák. § 23 zák. o tisku, spáchaným ohledně týchž letáků, spatřovati důvodně jakousi nedůslednost a zmateční stížnost marně se snaží dovoditi, že prý právě tento výrok dokazuje, že odsouzení stěžovatelovo pro zločin dle § 222 tr. zák. je neodůvodněno. Dlužno se tudíž obírati pouze ještě otázkou, neodporuje-li rozsudkový výrok zákonu zásadně již potud, pokud v jednání stěžovatelově shledána byla vůbec skutková podstata činu trestného, nikoli tedy pouhé arci beztrestné jednání přípravné, čili zda nalézací soud správně staví jednání stěžovatelovo na roven činům, vedoucím ke skutečnému vykonání zločinu ve smyslu § 8 tr. zák. Pokus trestného činu je dán, jakmile úmysl, směřující k dosaženi cíle, příčícího se trestnímu zákonu, došel činem výrazu, který z vnějších příběhů zcela bezpečně postřehnouti lze a kterým zároveň již i právní pořádek je ohrožován; na tom, zda se čin dosažení cíle více či méně přiblížil, nesejde. V tomto případě odpovídá pojmu činů, vedoucích ke skutečnému vykonání zločinu, zcela nepochybně jednání stěžovatelovo, který dle rozsudkového zjištění letáky, obsahující výzvu k československým vojínům k porušení poslušnosti, tedy prostředky, zcela nepochybně vhodné k tomu, by vojínové sváděni byli ke zločinu, nejen u větším množství převzal, nýbrž s nimi, znaje neb aspoň tuše jich obsah, také agitační cestu do Ü. nastoupil v úmyslu, je rozdati. Těmito skutky došel stěžovatelův úmysl, sváděti vojíny k určitému zločinu, výrazu, který z oněch vnějších příběhů zajisté již zcela bezpečně postřehnouti bylo lze a kterým zároveň již i právní pořádek byl ohrožován; v tom, že byl stěžovatel dle rozsudkového zjištěni již na nádraží v L., byť z jiné příčiny, zadržen a že letáky, u: něho nalezené, mu byly odebrány, dlužno spatřovati překážku ve smyslu § 8 tr. zák., pro kterou zločin arci dokonán nebyl. Právně mylným je v tomto případě názor stížnosti, že prý šlo o pouhé přípravné jednání po tak dlouho, pokud měl pachatel možnost, od zločinu ustoupiti; názoru toho nelze použiti tam, kde, jako je tomu v tomto případě, dokonání zločinu zmařeno bylo okolností, na vůli pachatelově nezávislou. Neprávem dovolává se stížnost dále domnělého zodpovídání se stěžovatelova, že by nebyl býval letáky rozšiřoval, kdyby si je byl býval dal přeložiti a byl takto zvěděl jejich obsah. Ona část stěžovatelova zodpovídání se zní dle protokolu o hlavním přelíčení v ten smysl, že by si byl letáky musil dáti přeložiti do němčiny, a pak že by byl arci musil za jejich obsah převzíti plnou zodpovědnost. V rozhodovacích důvodech rozsudku citován je tento údaj stěžovatelův ve znění, kryjícím se slovně přesně se záznamem protokolu, je tedy stížnost v neprávu i potud, pokud snad svou námitkou míní vytýkati rozsudku rozpor a tedy zmatek ve smyslu § 281 čís. 5 tr. ř. Právně bezpodstatnou však je okolnost, zaznamenaná v rozsudkových důvodech dle dalšího zodpovídání se stěžovatelova v ten smysl, že by rozdávání letáků v Ú . nebylo bývalo mělo smyslu, poněvadž prý v Ú. není vojska a jelikož tam ani stávky vůbec nebylo. Byloť by bývalo možno letáky vojínům v případě, nebylo-li by v Ú. opravdu posádky — a jen tento smysl možno přikládati stěžovatelově námitce — rozdávati jednotlivě a to ovšem bez ohledu, vypukla-li v Ú. právě stávka čili nic.
Nelze proto ani z té příčiny činiti rozsudku důvodně snad výtku, že se onou obhajobou stěžovatelovou zvlášť neobírá. Neprávem brojí konečně zmateční stížnost proti rozsudku také potud, pokud se v jeho rozhodovacích důvodech v opoře na theorii o »dolus eventualis« dovozuje, že stěžovatel i v tom případě, že obsah letáků pouze tušil, je však přes to rozšiřovati se pokusil, si musil býti vědom možnosti výsledku, že totiž vojíni budou Přivedeni k neposlušnosti, a že schvalování tohoto výsledku Odpovídalo zcela jeho tendencím. Právní zásada o » dolus eventuaiis« nachází v ustanovení druhé věty § 1 tr. zák. plné opory, její používání hoví zákonu a nemůže býti s úspěchem bráno v odpor zejména způsobem, v němž libuje si stížnost zmateční.
Rozsudek spatřuje skutkovou podstatu přečinu dle § 305 tr. zák. v tom, že stěžovatel dne 16. prosince 1920 ve schůzi slovy »Ať žije československá republika rad!« vybízel, podněcoval a svésti hleděl k činům v zákoně zapovězeným, že činy takové vychvaloval a je ospravedlniti hleděl. V rozhodovacích důvodech zdůrazňuje se v tom ohledu, že stěžovatel vystupoval v kritické době v Ú. a v Ch. jako komunistický agitátor, že při tom zastával stanovisko jedenadvaceti podmínek přijetí do komunistické internacionály, které svým příslušníkům ukládají zejména v bodech 3, 4 a 14 k dosažení komunistických cílů za povinnost také činnost nezákonnou, a že konečně tehdy ještě trvala stávka, vyšlá ze strany komunistické. Nalézací sond shledal ve slovech stěžovatelových při nejmenším pokus vyzývání, podněcování nebo svádění k činům nezákonným, uvedeným v oněch »jedenadvaceti podmínkách«, mimo to však i vychvalování a pokus ospravedlnění činů těch, Zmateční stížnost neodporuje svými vývody rozsudkovému zjištění, dle něhož zmíněné podmínky ukládají příslušníkům komunistické internacionály zejména v bodech 3, 4 a 14, k dosažení komunistických cílů za povinnost také činnost nezákonnou, nýbrž označuje pouze a to ve spojení s onou shora již odbytou námitkou snahu, uvésti pojem »republiky rad« v souvislost s oněmi »jedenadvaceti podmínkami«, jako velmi nucenou a neudržitelnou. Tresť obšírných vývodů stížnosti, touto otázkou se obírajících, lze shrnouti ve větu, že jednak možno býti komunistou a přívržencem republiky rad, zároveň však nebýti nadšencem pro oněch »jedenadvacet podmínek«, jednak že pojem »republika rad« neznamená nic jiného než republiku, v níž na místo parlamentarismu nastoupily t. zv. »rady«. Stížnost připouští, že přívrženci komunismu chtějí Parlamentarismus odstraň iti, má však za to, že, vysloví-li se kdo proti zařízení, jímž je parlament, nelze v tom ještě spatřovali skutkovou podstatu přečinu dle § 305 tr. zák. Především sluší zdůraznili, že prv uvedenou částí svých vývodů stížnost vlastně způsobem, příčícím se ustanovení § 258 tr. ř., brojí proti přesvědčení, k němuž byl nalézací soud,volnou úvahou výsledků průvodního řízení ve smyslu právě citovaného zákonného ustanovení dospěl v ten smysl, že stěžovatel jako jeden z vůdčích komunistů oněch »jedenadvacet podmínek« nejen znal, nýbrž že při svém vystupování jako komunistický agitátor zastával i jejich stanovisko. Ve věci samé pak snaží se stížnost marně popříti, že zavedení »republiky rad« znamená nikoli pouhé odstranění parlamentarismu, nýbrž jedno a sice vrcholné z oněch nařízení, jimiž dle programu jistých skupin má býti uskutečněno nastolení t. zv. »diktatury proletariátu«. Tato »diktatura proletariátu« je však konečným cílem komunistické internacionály, jak jednak nepokrytě hlásá bod první »jedenadvaceti podmínek«, jednak naznačuje první odstavec předmluvy k nim. Je-li tudíž ve stěžovateli, jak nepřímo připouští i zmateční stížnost, spatřovati přívržence »republiky rad«, pak možno, ba dlužno v něm týmž právem viděti i stoupence zásad, vytknutých v »jedenadvaceti podmínkách«, zejména i cílů a prostředků, naznačených v bodech 3 a 4 a 14 podmínek, ukládajících příslušníkům komunistické internacionály dle rozsudkového zjištění, jehož správnost ani stížnost nepopírá, také činnost nezákonnou. V bodě 3. podmínek ukládá se komunistům za povinnost, zřídili všude nezákonný organisa ční aparát, který bude v rozhodném okamžiku straně nápomocen, aby splnila svou povinnost vůči revoluci, a označuje se jako naprosto nutné, aby ve všech zemích, kde komunisté nemají následkem stavu obležení a výjimečných zákonů možnosti, vésti veškerou svou práci zákonně, kombinována byla činnost zákonná s činností nezákonnou. Dle bodu 4. dlužno systematickou propagandu ve vojště tam, kde je podvázána výjimečnými zákony, prováděti nezákonně, dle bodu 14. musí konečně komunistické strany propagandu mezi vojenskými oddíly, které by měly býti vyslány k »zardoušení« dělnických republik, prováděti všemi prostředky ať zákonně či nezákonně. Provoláním slávy »československé republice rad« tudíž stěžovatel nejen dal na jevo, že se sám s nezákonnou činností, ukládanou jedenadvaceti podmínkami, zejména jich bodem 3, 4 a 14 stoupencům komunistické internacionály, stotožňuje, nýbrž zároveň tím jiné k oněm nezákonným činům vybízel, podněcoval a svésti hleděl, pokud se týče je vychvaloval a ospravedlnili hleděl, při čemž si, jak rozhodovací důvody zvlášť zdůrazňují, také toho vědom býti musil, že svým výkřikem může otřásti názory jiných. Námitku stížnosti, že, zrazoval-li stěžovatel ve své řeči od pokračování ve stávce, tedy v jednání, v němž obvykle spatřuje se něco nezákonného, nelze tvrditi, že by byl svými závěrečnými slovy vyzýval k jednání nezákonnému, uvádí na pravou míru již rozsudek případně tím, že se v rozhodovacích důvodech jeho zdůrazňuje, že pro masy bývají dle zkušenosti právě závěrečná slova řeči nejúčinnějšími. K tomu lze dodati, že důvod, z něhož stěžovatel od pokračování ve stávce zrazoval, mohl spočívali v ohledech taktických a pod., nikoli tedy v tom, že by byl stěžovatel pokládal stávku za něco nezákonného.
Oprávnění nelze odepříti zmateční stížnosti státního zastupitelství, která, opírajíc se o důvody zmatečnosti ve smyslu § 281 čís. 5, 9 a) tr. ř. směřuje proti oné Části rozsudkového výroků, kterou obžalovaný sproštěn byl z obžaloby, vznesené naň pro přečin dle § 305 tr. zák. Jednak jest rozsudek ve výroku o skutečnostech rozhodných neúplným a tedy dle § 281 čís. 5 tr. ř. zmatečným. Tato vada rozsudku byla přivoděna zřejmě tím, že nalézací soud, opíraje se o svědecké údaje Dra R. a R. a dospěv na jich základě k závěru, v rozhodovacích důvodech rozsudku ostatně nikoli výslovně, nýbrž pouze reprodukcí oněch svědeckých údajů v ten smysl vyjádřenému, že šlo o theoretický rozhovor, theoretickou diskusi, nikoli tedy o jednání, které by zakládalo skutkovou podstatu přečinu ve smyslu § 305 tr. zák., pokládal za zbytečno, obsah řeči obžalovaného zjišťovati. Právní názor, z něhož nalézací soud takto vychází, je však zcela nepochybně mylným, a zmateční stížnosti, která odporuje s hlediska důvodu zmatečnosti dle § 281 čís. 9 a) tr. ř., dlužno i v tomto směru přiznati plné oprávnění. Jeť použití trestního ustanovení § 305 tr. zák. na rozdíl od pravidla, stanoveného §em 9 tr. zák., právě tam na místě, kde jde o pouze všeobecné, abstraktní a tedy theoretické popudy k jednáním nemravným nebo v zákonech zapovězeným. Stížnost dovozuje případně, že všude tam, kde vychvalování a pokus ospravedlňování činů takových (a stejně zajisté i vybízení, podněcování a pokus svádění k nim) nezůstalo jen theoretickým, dlužno v něm, pokud jde o popud k činům trestným, spatřovati buď návod ve smyslu § 5 nebo nedokonané svádění dle § 9 tr. zák. Oné povahy popudů k jednáním v zákoně zapovězeným nemusila tudíž projevům obžalovaného nezbytně odníti ani ta okolnost, že k nim snad došlo v rámci jakéhosi theoretického rozhovoru (diskuse).

Citace:

č. 693. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 39-44.