Čís. 11189.

Zažalovány-li kromě nepatrné pohledávky i úroky z jiných pohledávek, jest je při výpočtu hodnoty sporu připočísti k zažalované nepatrné pohledávce.
Nelze ponechati libovůli žalobce, zda chce sporný nárok, pokud tím nezasahuje do věcné soudní příslušnosti, projednati v řízení pro věci nepatrné či v řízení řádném. Jest věcí soudu, by podle obsahu žaloby zahájil řízení odpovídající žalobnímu nároku. Vyšší stolice rozhodují, zkoumajíce otázku, zda jest opravný prostředek k nim vznesený přípustný, samostatně o tom, zda nastaly předpoklady pro řízení ve věcech nepatrných.
Usnesení, že spor bude projednán jako nepatrný, nelze napadati samostatným opravným prostředkem, ovšem ale v odvolání z rozsudku.
(Rozh. ze dne 24. listopadu 1931, R I 615/31.)
Žalobce zažaloval peníz Kč 206,92 s 10% úroky od 21. června 1927 z Kč 20000 do 9. února 1928, od 26. dubna 1928 z Kč 20000 do 3. května 1928, od 26. dubna 1928 z Kč 20206,92 do 13. května 1929, od 13. května 1929 z Kč 206,92 do dne zaplacení, později omezil žalobní nárok o 221 Kč a při roku dne 10. října 1930 jen na úroky a útraty. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, odvolací soud odmítl podle §§ 471 čís. 2, 473, 474, druhý odstavec, c. ř. s.
žalobcovo odvolání jako nepřípustné, maje za to, že jde o věc nepatrnou.
Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a uložil odvolacímu soudu, by, nehledě k důvodu, pro který odvolání odmítl, o něm dále jednal a rozhodl.
Důvody:
Oba nižší soudy vycházejí z nesprávného názoru, že Kč 206,92 jest jistinou a všechny zažalované úroky že jsou jejím příslušenstvím. Přehlížejí, že příslušenstvím jistiny Kč 206,92 mohou býti jen úroky z této částky, jak jsou uvedeny na konci žalobní prosby, nikoliv však úroky ostatní, které tvoří zvláštní pohledávky, jež jest při výpočtu hodnoty předmětu sporu k částce 206,92 Kč připočísti, takže hodnota sporu převyšuje 300 Kč, Žalobce měl při správném počítání své pohledávky a při účtování platů žalovaným konaných započítati konané platy nejprve na úroky a pak teprve na jistinu (§ 1416 obč. zák.). Kdyby byl tak počítal, byl by musel zažalovati jako zbytek jistiny peníz převyšující 300 Kč. Když to však neučinil, jest úroky, pokud nejsou počítány z jistiny 206,92 Kč, počítati jako samostatné pohledávky (§ 55 j. n.). Nelze ponechati libovůli žalobce, zda chce sporný nárok, pokud tím nezasahuje do předmětné soudní příslušnosti, projednati v řízení bagatelním, či řádném a dle toho pak připraviti žalovaného o možnost použití opravných prostředků v plné míře. Jest věcí soudu, by podle obsahu žaloby zahájil řízení žalobnímu nároku odpovídající, to tím spíše, an i žalovaný proti neprávem zahájenému řízení důvodně brojí (srovnej též rozhodnutí nejvyššího soudu čís. 1942, 10398 sb. n. s.). Vyšší stolice pak rozhodují, zkoumajíce otázku, zda jest opravný prostředek k nim vznesený přípustný, samostatně o tom, zda nastaly předpoklady pro zvláštní předpisy o věcech nepatrných (rozh. čís. 34 sb. n. s. civ.). Pokud odvolací soud má za to, že žalovaný v odvolání opožděně napadá usnesení soudu prvé stolice z 18. února 1930, jímž byl zamítnut i jeho návrh, aby se ve sporu pokračovalo v řízení řádném, nikoliv bagatelním, nelze mu přisvědčiti. Proti usnesení, že spor bude projednán jako bagatelní, není samostatného opravného prostředku (§ 517 c. ř. s.), usnesení to však může býti napadeno v odvolání z rozsudku, neboť podléhá přezkoumání soudu odvolacího (§ 462 odst. 2 c. ř. s.). Názor odvolacího soudu, že by stížnost proti usnesení soudu prvé stolice z 18. února 1930 byla přípustná podle ustanovení § 517 čís. 1 c. ř. s., nemá opory v doslovu zákona, neboť oním usnesením nebylo odepřeno ani zahájení zákonného řízení o žalobě ani pokračování v tomto řízení.

Citace:

č. 11189. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 518-519.