Čís. 11245.

Byla-li opovězena námitka nepříslušnosti při prvém roku a teprve při dalším jednacím roku byl navržen rozsudek pro zmeškání, nelze vynésti rozsudek pro zmeškání dříve, než byla zamítnuta námitka nepříslušnosti, ať se tak stalo po odděleném jednání čili nic.
Opověděl-li žalovaný námitku nepříslušnosti u prvého soudu, nijak ji věcným přednesem neodůvodniv, a nedostavil-li se k příštímu roku nařízenému k ústnímu jednání (o věci i o námitce), rozhodne soud o příslušnosti jen podle žalobních tvrzení.
Třetího odstavce § 496 c. ř. s. nelze použíti, nejednal-li prvý soud vůbec o předmětu, o němž má rozhodovati odvolací soud a o němž žádná ze stran ani neučinila návrh.
V návrhu žalobce na vynesení rozsudku pro zmeškání není vtomně obsažen návrh na zamítnutí námitky nepříslušnosti.
(Rozh. ze dne 10. prosince 1931, R I 858/31.)
Při prvém roku vznesla žalovaná námitku místní a předmětné nepříslušnosti. Prvý soud nenařídil o ní oddělené projednání a ustanovil nový rok k ústnímu jednání, k němuž se žalovaná nedostavila. Při tomto roku navrhl žalobce vynesení rozsudku pro zmeškání, prvý soud vyhověl tomuto návrhu, aniž napřed rozhodl o námitce nepříslušnosti. K odvolání žalované zrušil odvolací soud rozsudek pro zmeškání a nařídil další jednání a rozhodnutí vyhradiv právní moc, z důvodu, že při vynesení rozsudku první soud nejednal o námitce nepříslušnosti a řízení zůstalo kusým a protože ohledně námitky nepříslušnosti jde o případ § 442 odstavce druhého c. ř. s.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu. Důvody:
§ 261 c. ř. s. nařizuje, by o námitce nepříslušnosti bylo rozhodnuto po předcházejícím ústním jednání, ať bylo o námitce nařízeno oddělené jednání čilí nic. Zákon nerozeznává, zda se má o námitce jednati s oběma stranami, či jen s jednou stranou, ana druhá strana zmeškala jednací rok. Zákon se ovšem nezmiňuje výslovně o tom, jak má soud postupovati, byla-li vznesena námitka nepříslušnosti při prvém roku a teprve při dalším jednacím roku byl navržen rozsudek pro zmeškání. Účelem námitky nepříslušnosti jest, by žaloba byla odmítnuta bez věcného rozhodnutí sporu, takže brání věcnému rozhodnutí, pokud o ní nebylo zamítavě rozhodnuto, jsouc námitkou překážející sporu. Proto nelze rozhodnouti ve věci dříve než byla námitka nepříslušnosti zamítnuta, ať se tak stalo po odděleném jednání čili nic. Opomene-li procesní soud jednati a rozhodnouti napřed o námitce nepříslušnosti, nemůže jeho rozsudek obstáti, protože jest možné, že námitce nepříslušnosti bude vyhověno, třebas ve stolici vyšší. Nebylo-li tedy jednáno a rozhodnuto o námitce nepříslušnosti a přes to byl vynesen rozsudek pro zmeškání ve věci samé, zůstalo řízení kusým proto, že o oné námitce nebylo jednáno, ač byl k jednání o ní nařízen společně rok s věcí hlavní. Jest ovšem pravda, že se jednání o této námitce u prvého roku jen ohlášené, ale nijakým věcným přednesem neodůvodněné, když se žalovaný nedostaví k příštímu roku nařízenému k ústnímu jednání (o věci i o námitce), může omeziti na to, že žalobce navrhne prostě zamítnutí námitky, při čemž se odvolá na svá tvrzení v žalobě, jimiž odůvodnil příslušnost. Soud procesní rozhodne o příslušnosti jen podle těchto žalobních tvrzení, protože obmeškalý žalovaný jest s dalším přednesem i ohledně námitky nepříslušnosti vyloučen. Ale to vše neodůvodňuje, by procesní soud ponechal námitku nepříslušnosti nepovšimnutou, nejednal o ní a bez rozhodnutí o ní rozhodl hned ve věci. Odvolací soud může sice podle § 496 odstavce třetího c. ř. s. sám doplniti jednání místo vrácení věci prvnímu soudu za podmínek vytčených v tomto ustanovení zákona. Ale zákon má tu na mysli doplnění jednání o věci, o níž v prvé stolici bylo již jednáno a rozhodováno, ale nemá na mysli případ, že prvý soud vůbec nejednal o předmětu, o němž má rozhodovati odvolací soud (o nepříslušnosti) a o němž také žádná ze stran ani nějaký návrh neučinila. Nelze přisvědčiti názoru stěžovatelovu, že prý učinil vtomně návrh na zamítnutí námitky nepříslušnosti již tím, že navrhl rozsudek pro zmeškání. V soudním řízení lze rozhodovati jen o návrzích skutečně učiněných. Ani na tom nezáleží, že rok ustanovený k jednání již při prvém roku byl ustanoven také k jednání o nepříslušnosti, ano se o ní pak skutečně nejednalo. Názor, že výslovné zamítnutí námitky nepříslušnosti jest nařízeno jen pro případ, že se o ní jedná odděleně, odporuje přímo ustanovení § 239 prvý odstavec c. ř. s. Podle toho, co uvedeno, může míti žalovaná zájem na tom, by se o její námitce nepříslušnosti rozhodlo prvým soudem a by se pak mohla případně proti nepříznivému jí rozhodnutí brániti opravnými prostředky.

Citace:

č. 11245. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 617-618.