Čís. 11070.

Pro uzavření smlouvy jest rozhodné dodáni zprávy o přijetí nabídky nabízejícímu, při čemž netřeba i zvěděti její obsah; nerozhoduje odeslání zprávy o přijetí nabídky.
Podrobil-li se před válkou i prodávající tuzemec (příslušník tehdy rakouský), i kupující cizozemec (příslušník říšsko-německý) příslušnosti obchodního soudu ve Vídni, jest ve sporu kupitele proti prodateli použíti tuzemského (československého) práva.
(Rozh. ze dne 6. října 1931, R I 789/31.)
Tuzemská firma (v Liberci) uzavřela roku 1900 jako prodatelka s říšsko-německou firmou jako kupitelkou smlouvu o dodávání dřeva z východohaličských lesů. Strany se podrobily pro všechny spory, jež by ze smlouvy vzešly, příslušnosti obchodního soudu ve Vídni. Žalobou, zadanou dne 26. ledna 1923, domáhala se říšsko-německá firma na tuzemské firmě plnění z této smlouvy. Procesní soud prvé stolice (krajský soud v Liberci) žalobu zamítl. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by v ní, vyčkaje pravomoci, dále jednal a znovu rozhodl. Důvody: První soud rozhoduje spor obmezil se jen na zkoumání námitky promlčení a posoudil tuto otázku podle práva plativšího v rozhodné době v Polsku a to z důvodu čl. 324 prvý odstavec a § 37 obč. zák. První soud dochází k přesvědčení, že, ano se podle smlouvy ze dne 30. ledna 1900 pozdějšími smlouvami v tomto bodu zachované, mělo plniti v lese (v Polsku), kde se stalo podle smlouvy dne 20. září 1919 přípustné náhradní plnění žalovanou, jež však žalobkyně listem ze dne 11. října 1919 neuznala, tříletá promlčecí lhůta podle pozměněného zákony polskými, avšak tam jinak platícího § 1486 zák. v doslovu III. dílčí novely uplynula nejdéle 11. října 1922, takže žaloba ze dne 26. ledna 1923 byla podána opožděně. Lze souhlasiti s postupem, pokud se týče s názorem prvého soudu jednak ve výkladu, že i tu platí tříletá promlčecí lhůta § 1486 obč. zák., a to podle jeho čísla 1, proto, že jde u žalované strany o dodání věcí a protože počítání této tříleté doby odpovídalo by správně a úplně smyslu čl. 1 polského zákona ze dne 25. března 1919 Dz. U. R. P. Nr. 27 poz. 246 a zákona ze dne 30. června 1920 Dz. U. R. P. Nr. 57 poz. 318, a stačilo by poukázati na správné vývody prvého soudu v tomto směru, kdyby s ním bylo lze souhlasiti v tom, že tu platí podle zásady locus regit actum předpisy polského práva. Tomu však tak není, neboť čl. 324 prvý odstavec obch. zák. určuje jenom splniště smlouvy kdekoli uzavřené, a to, pokud v ní bylo stanoveno, tam, jinak podle povahy věci nebo podle úmyslu stran; nemá však předpisu o právu, jehož jest použití. Jest míti za to, že v pochybnosti jest použití předpisů práva toho místa, kde byla smlouva uzavřena, leč že strany chtěly něco jiného (§§ 36 a 37 obč. zák.). Že v souzeném případě strany chtěly splniště učiniti i místem, podle jehož práva by bylo smlouvu posuzovati, a že se tak stalo mlčky, ze smluv bez dalšího nelze usuzovati. Ze smluvní listiny ze dne 30. ledna 1900 naopak spíše vyplývá, že závěrečný projev vůle G-a v Beuthen došel žalovanou v Liberci, a že se tudíž uzavření smlouvy stalo v Liberci (§ 861 obč. zák.). Okolnost tato jest pro posouzení věci rozhodná, neboť pak neplatí právo polského státu, nýbrž právo platné v tuzemsku a pak by již vzhledem k ustanovení § 1 nař. vlády republiky československé ze dne 10. března 1922, čís. 97 sb. z. a n. o příročí pohledávek podle § 1486 obč. zák. v doslovu III. dílčí novely do 1. dubna 1923, (nehledíc ani k dalším nařízením upravujícím příročí) v čase podání žaloby, dne 26. ledna 1923, promlčení ještě nenastalo, a že bude věc dále posuzovati se stanoviska ostatních námitek soudem vzhledem k jeho nazírání na otázku promlčení neprohraných.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Podle nižších soudů byla smlouva, o niž tu jde, sjednána výměnou závěrečných dopisů ze dne 30. ledna 1900, při čemž došel závěrečný projev vůle firmy G. v Beuthen k žalované firmě v Liberci. Z toho usoudil odvolací soud právem, že se uzavření smlouvy stalo v Liberci, neboť pro právo obchodní platí přijímací (dodací) theorie, jak vyplývá z ustanovení čl. 319 a 320 obch. zák. (sr. rozh. čís. 9678 sb. n. s.). »Dojitím« podle těchto článků je dodání zprávy o přijetí nabídky nabízejícímu, pří čemž netřeba ovšem i zvěděti její obsah. Názor stížnosti, že rozhoduje odeslání zprávy o přijetí, nelze uvésti v soulad ani se zákonem ani s písemnictvím. Její tvrzení, že stvrzenka žalující firmy o přijetí nabídky neměla povahu přijímacího prohlášení, nýbrž že měla jen povahu průvodní listiny, nemá oporu ve skutkovém základu nižšími soudy zjištěném. Usoudil proto odvolací soud v podstatě správně, že jest věc posuzovati podle tuzemského práva. Tomu nasvědčuje i ostatní obsah smlouvy, podle níž se obě strany — i rakouská příslušnice, žalovaná, i říšskoněmecká příslušnice, firma G., žalobkyně, podrobily pro všechny spory, které by z ní vznikly, příslušnosti obchodního soudu ve Vídni. Tím bylo jasně určeno, že má ve sporu býti použito domácího práva žalované, platného pro ni u domácího jejího sudiště, to jest po zřízení bývalého Rakouska a po vzniku československého státu, práva platného na oné části jeho území, v níž sídlí žalovaná, tedy práva platného v Československu.

Citace:

č. 11070. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 308-310.