Čís. 11261.Pojišťovací smlouva. Výklad podmínky pojišťovací smlouvy, že »z pojištění jsou vyloučeny škody, způsobené pojistníkem úmyslně nebo řidičem nemajícím úřední povolení k jízdě, pokud pojistník o scházejícím povolení k jízdě věděl nebo věděti musil«. Pojišťovna musí namítati a dokázati, že škodu způsobil řidič nemající úřední povolení k jízdě. Na pojistníkovi jest, by dokázal, že o scházejícím vůdčím listu nevěděl, neb aby uvedl a dokázal skutečnosti, z nichž plyne, že o zmíněném nedostatku věděli nemusil. Aby nastala výjimka z ručení pojišťovny, musí býti příčina poškození v osobě řidiče; nestačí jakákoliv příčina škody. Rčení »věděti musil« neznamená hrubou nedbalost, nýbrž znamená jen, že si pojistník při bedlivé a řádné péči vědomost zjednali mohl. Pokud pojistník »(ne)musel věděti«, zda vůdčí list řidiče kryje i oprávnění k řízení těžkého nákladního automobilu.(Rozh. ze dne 17. prosince 1931, Rv I 916/30.) Žalující firma domáhala se na žalované pojišťovně na základě pojistky náhrady škody, jež žalobci vznikla tím, že nákladní auto žalobkyně sjelo do silničního příkopu, ježto selhalo řídidlo auta, a se poškodilo. Žalovaná pojišťovna namítla, že řidič auta neměl v době nehody předepsané úřední povolení, vůdčí list, což muselo býti žalobkyni známo, takže jest škoda žalobkyně podle § 3 d) všeob. poj. podm. vyloučena z pojištění. Oba nižší soudy žalobu zamítly. Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by ji, doplně řízení, znovu rozhodl. Důvody: Jádrem sporu jest výklad § 3 d) všeobecných podmínek pojišťovací smlouvy ze dne 24. září 1925. Doslov tohoto ustanovení, že jest součástkou smlouvy a váže obě strany, jest tento: »Z pojištění jsou vyloučeny škody, způsobeně pojistníkem úmyslně nebo řidičem, nemajícím úředního povolení k jízdě pokud pojistník o scházejícím povolení k jízdě věděl nebo věděli musil«. Nižší soudy vyloživše v souhlasu s námitkou žalované pojišťovny toto ustanovení podle novějšího a teprve od roku 1927 používaného doslovu § 3 e) všeobecných podmínek, totiž: »Z pojištění jsou vyloučeny škody, jež nastaly, když pojištěný silostroj řízen byl osobou, nemající pro tento druh silostroje, který jest pojištěn, úředně předepsaného povolení k jízdě« — dopustily se právní mylnosti, protože se nové ustanovení podstatně liší od ustanovení dřívějšího a sama pojišťovna pokládala ve svém zájmu za nutné toto ustanovení změniti. Vyjádřila-li se pojišťovna, že pojišťovací podmínky sestavila v § 3 d) pojišťovací smlouvy jinak, než se vyjádřiti chtěla, jde to podle vykládacího pravidla § 915 obč. zák. a čl. 1 obch. z. na její vrub, ale nemůže proti žalující straně jednostranně nahraditi původní předpis předpisem jiným. Zmíněný § 3 d) všeobecných podmínek — pokud se vztahuje na souzený případ — vylučuje náhradu škody způsobené řidičem, nemajícím úředního povolení k jízdě, pokud pojistník o nedostatku vůdčího listu věděl nebo věděti musil. Jde tu o výjimku z pravidla, že pojišťovna jest povinna nahraditi všechny škody uvedené v § 1. všeobecných podmínek a musí tedy pojišťovna namítati a dokázati, že škodu způsobil řidič nemající úředního povolení k jízdě, naproti tomu jest pak věcí pojistníkovou, by se bránil výhradou danou v jeho prospěch v § 3 d) a dokázal, že o scházejícím vůdčím listu nevěděl, neb by uvedl a dokázal skutečnosti, ze kterých by bylo lze souditi, že o onom nedostatku věděti nemusil, o čemž bude ještě pojednáno. Nemá tudíž co do průvodního břemene z plna pravdu ani dovolatelka, ani její odpůrkyně. Nižším soudům stačily ve shodě s názorem žalované pojišťovny k zamítnutí žaloby skutečnosti jimi zjištěné, že šlo o těžký nákladní automobil a že řidič neměl pro tento druh automobilu předepsaný vůdčí list, jsa oprávněn říditi jen vozy osobní a dodávkové. Otázku, co bylo příčinou poškození pojištěného silostroje, pokládaly nižší soudy za nerozhodnu. Přehlédly při tom ustanovení § 3 d) všeobecných podmínek kde jest řeč o škodách »způsobených řidičem, nemajícím úředního povolení k jízdě«. Příčina poškození musí býti v osobě řidiče a nestačí jakákoliv příčina škody (sr. také rozhodnutí čís. 10999 sb. n. s. o případu zcela obdobném). V důsledku právního názoru žalované i soudu nebylo působeno k tomu, by žalovaná, na níž jest v té příčině průvodní břímě, učinila skutkové údaje pro řešení teto otázky rozhodné (§ 182 c. ř. s.). Za to však žalující strana sama nastoupila odvod a učinila skutkový i průvodní přednes o tom, že škoda nebyla vůbec způsobena řidičem, nýbrž selháním řídidla. První soud sice připustil důkaz svědectvím šoféra »o vzniku poškození pokud se týče příčiny nehody«, ale pak si již výsledku tohoto důkazu nevšímal. V tom směru bude tedy především nutno řízení doplniti a potřebná skutková zjištění učiniti. Jen kdyby bylo zjištěno, že škoda byla »způsobena řidičem«, bylo by doplniti řízení a skutková zjištění také ještě ve směru dále uvedeném. Jak již řečeno, ustanovuje § 3 d) všeobecných podmínek dále, že jen potud jest vyloučena škoda způsobená řidičem, nemajícím úředního povolení k jízdě, pokud pojistník o scházejícím povolení jízdy věděl nebo věděti musil. Žalovaná uvedla jen, že to straně žalující musilo býti známo již podle § 52 (snad § 53) nařízení číslo 81/1910 ř. zák., t. j. že majitel vozidla jest za to odpověden, by jeho vozidlo bylo řízeno jen osobami, jimž je to podle ustanovení tohoto nařízení dovoleno, Naproti tomu žalující strana nastoupila důkaz o tom, že o scházejícím úředním povolení nevěděla ani věděti nemusila, a přednesla v tom směru, že oběžník presidia zemské právy politické v Praze ze dne 30. září 1923, jenž stanoví dělítko pro dodávková auta a těžká nákladní auta v nosnosti do 1000 kg a přes 1000 kg (podle znaleckého posudku vytvořila praxe hranici nosnosti do 1500 kg a přes 1500 kg) není závaznou normou, protože nebyl řádně vyhlášen, že tento oběžník neznala, že se teprve po nehodě dověděla, že se při zkouškách a při vůdčím listu, činí rozdíl mezi dodávkovým a nákladním autem a že to ani šofér nevěděl, a že jí potvrdil, že potřebný vůdčí list má. Nižší soudy spokojily se úvahou, že prý jde o všeobecně platné a prohlášené předpisy a že bylo věcí žalující strany přesvědčili se o tom, zda vůdčí list kryje oprávnění k řízení těžkého nákladního auta, nosnosti 3 tun (jak tuto nosnost sama žalující strana v žalobě uvedla). Právem vytýká dovolatelka nižším soudům, že při posuzování otázky, zda »věděti musila«, k tomuto přednesu nehleděly a že pokládají i svrchu zmíněný cirkulář presidia zemské politické správy za předpis řádně vyhlášený. Pro smluvní ustanovení »věděti musila« jest přednes žalující strany podstatný. Nelze sice souhlasiti s dovolatelkou, že rčení »věděti musila« znamená hrubou nedbalost, neboť znamená jen, že při bedlivé a řádné péči si vědomost zjednati mohla (§ 1297 obč. zák., sr. také § 2 č. 3 a § 3 odpůrčího řádu, § 1409 obč. zák. a rozh čís. 5732 a 9813 sb. n. s.); ale přes to, odpadne-li nesprávný předpoklad řádné vyhlášky cirkuláře o rozeznávání mezi dodávkovými a nákladními automobily, nelze překotně usuzovati na zaviněnou nevědomost žalující strany, dokud nebyly probrány skutečnosti, jimiž se omlouvá. Teprve podle výsledku jednání o důvodu žalobního nároku bude lze posouditi, zda má býti jednáno i o jeho výši. Dodati jest jen ještě, že dovolatelka není v právu, tvrdíc, že ani nařízení presidia zemské správy politické v Praze ze dne 22. dubna 1920 č. 8298 o vyzkoušení motorových vozidel a zkouškách řidičů nebylo řádně prohlášeno, neboť bylo vyhlášeno pod čís. 310/1920 Sbírky zákonů a nařízení.