Čís. 11105.

Předpis § 406 c. ř. s. má na mysli jen rozepře, pro než jest pořad práva přípustný, nikoliv i případy t. zv. absolutní nepříslušnosti podle § 42 j. n.
Vylučovací (excindační) žaloba podle § 357 (2) zákona o přímých daních osobních ze dne 15. června 1927, čís. 76 sb. z. a n. jest přípustná jen za materielních podmínek § 37 ex. ř. a formálních podmínek § 357 (2) zákona čís. 76/1927. Vyhledává se, by doba třiceti dnů od podání odporu u exekučního úřadu prošla již v době podáni žaloby, nestačí, že prošla v době vydání rozsudku prvého soudu. Pouhé ústní prohlášení referenta není rozhodnutím o odporu ve smyslu § 357 (2) zák. čís. 76/ 1927.
(Rozh. ze dne 20. října 1931, R I 800/31.)
Žalovaný československý erár vedl berní exekuci proti žalobci. Žalobce podal proti exekuci dne 20. února 1931 odpor u berního úřadu a dne 21. února 1931 podal na soudě žalobu o nepřípustnost exekuce. Procesní soud prvé stolice žalobu pro tentokráte zamítl. Důvody: Podle § 357 zákona ze dne 15. června 1927, čís. 76 sb. z. a n. o přímých daních může třetí osoba odporu zjednati platnost u okresního soudu, nevyhoví-li exekuční úřad odporu nebo nerozhodne-li o něm do třiceti dnů. Druhý případ, že exekuční úřad nerozhodl do třicetidnů o odporu, nepřichází v úvahu, jelikož odpor byl podán dne 20. února a žaloba u soudu dne 21. února 1931. Zůstává proto pro rozhodnutí Otázky, zda byla žaloba podána předčasně, jen první případ, že exekuční (berní) úřad nevyhověl odporu. Podle výpovědí svědků nevydal exekuční (berní) úřad před podáním žaloby písemné rozhodnutí, že odporu nebylo vyhověno. Úřední rozhodnutí, jež má býti základem pro pořad práva, může úřad učiniti jen písemně a nelze mu klásti na roven ústní prohlášení referenta, u něhož strana intervenovala. Odvolací soud k odvolání žalobce zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by ji, vyčkaje pravomoci, znovu projednal a rozhodl. Důvody: První soudce nezabýval se věcí samou, dospěv k názoru, že byla žaloba podána předčasně, a proto ji zamítl. Ale v tom mu nelze přisvědčiti. Právem uplatňuje žalující strana odvolacím důvodem nesprávného právního posouzení věci, že první soudce přehlédl ustanovení § 406 c. ř. s., podle něhož jest směrodatná pro posouzení otázky, zda jest žalobní nárok dospělým čili nic, jen doba vynesení rozsudku. Písemný odpor u berního úřadu byl žalující stranou, jak jest nesporno, podán dne 20. února 1931, takže v čase vynesení rozsudku ze dne 7. dubna 1931 třicetidenní lhůta § 357 (2) zák. čís. 76/27 již dávno uplynula. K tomu budiž mimochodem podotčeno, že odvolací soud nepřisvědčuje odvolacím vývodům, že se vyřízení odporu v souzeném případě svědkem P-em stalo ústně a že tudíž i bez uplynutí třicetidenní lhůty bylo lze podati žalobu, o niž tu jde; neboť z ustanovení § 256 (3) cit. zák. plyne, že v takovém případě musí aspoň býti sepsán protokol, a že nestalo-li se tak, nelze mluviti o rozhodnutí úřadu. Tomu tu bylo tak; neboť, jak nesporno, nebyl sepsán protokol o intervenci zástupce žalující strany u berního úřadu (u berní správy), pročež nelze mluviti o vyřízení odporu podaného žalující stranou. Avšak v době vynesení rozsudku uplynula již třicetidenní lhůta, jak bylo již shora uvedeno, a k tomu bylo prvnímu soudu přihlížeti. Třebaže § 406 c. ř. s. mluví jen o odsouzení ku plnění, o něž tu přímo nejde, jest obdobou i v takovém případě použiti tohoto ustanovení, poněvadž tu přichází v úvahu též ratio legis.
Nejvyšší soud k rekursu žalovaného eráru zrušil napadené usnesení i rozsudek soudu prvé stolice a řízení mu předcházející pro zmatečnost a odmítl žalobu.
Důvody:
Rekursní návrh není sice správný, ale přece jen potud zřetelný, že jest z něho patrno, čeho chce žalovaná strana dosíci. I obsah rekursu splétá otázku, o niž jde, s otázkou útratovou, ale přece jest z něho vidno, že napadá právní názor odvolacího soudu, že tu lze použiti předpisu § 406 c. ř. s. Ostatně jest k otázce, o niž jde, přihlížeti podle § 42 prvý odstavec j. n. ve všech stolicích z úřadu, tudíž i u dovolacího soudu, kam došla věc přípustným opravným, prostředkem (§ 519 čís. 3 c. ř. s. a na př. rozh. čís. 51 a 6471 sb. n. s.). Žalované straně jest přisvědčiti, že tu nelze použiti § 406 c. ř. s., jak učinil odvolací soud. Tento předpis, vydaný z důvodů procesní hospodárnosti a jednající výslovně jen o »plnění« a o jeho »dospělosti«, ale praxí rozšiřovaný i na jiné předpoklady právní ochrany uplatněného nároku (na př. na aktivní a pasivní legitimací, srov. rozhodnutí čís. 1617, 5814, 5932, 6512, 6631 sb. n. s.), má na mysli jen rozepře, pro něž jest pořad práva přípustný, nikoli však případy t. zv. absolutní nepříslušnosti podle § 42 j. n., jež § 406 c. ř. s. zhojena býti nemůže a jež — pokud jde o věci odňaté tuzemskému soudnictví, neb aspoň řádným soudům — může býti podle § 42 druhý odstavec j. n. uplatněna i po pravoplatném skončení řízení, jde-li o nepřípustnost pořadu práva tohoto druhu, má soud, jakmile ji sezná, vysloviti usnesením svou nepříslušnost a zmatečnost řízení a v důsledku toho ovšem odmítnouti žalobu.
Pokud jde o otázku nepřípustnosti pořadu práva v souzeném případě, jest uvésti toto: § 357 zákona ze dne 15. června 1927, čís. 76 sb. z. a n. o přímých daních ustanovuje v prvém odstavci, že, tvrdí-li jiná osoba (než dlužník), že má na předmětu, berní exekucí postiženém, nebo na jeho části právo, nedovolující, by byla exekuce vykonána, může proti ní podati odpor u exekučního úřadu, jenž o němrozhodne. O odporu platí obdobně ustanovení § 356 odst. (6), podle něhož učiní rozhodující úřad potřebná další opatření, bylo-li námitkám vyhověno. Druhý odstavec § 357 citovaného zákona zcela jasně stanoví, že může ona jiná osoba odporu zjednati platnost žalobou u okresního soudu, v jehož obvodu jsou zcela neb z větší části předměty berní exekucí postižené v době, kdy se podává žaloba, nevyhoví-li exekuční úřad odporu nebo nerozhodne-Ii o něm do třiceti dnů. Nejen z tohoto jasného doslovu zákona, nýbrž i z motivů k němu vyplývá, že smyslem ustanovení tohoto paragrafu jest, že žaloba na vyloučení (excindační) má býti přípustná, že jest pro ni pořad práva dovolen, jen za těchto předpokladů: 1. materielních, jako v § 37 ex. ř. z roku 1896; 2. formálních, totiž a) že odpor byl podán u exekučního úřadu, b) že odpor buď byl exekučním úřadem vyřízen zamítavě, anebo že nebyl vyřízen v určité lhůtě. Účelem formálních předpokladů jest umožniti finanční správě jednak, by předešla zbytečným soudním sporům, jednak by se důkladným šetřením přesvědčila o vyhlídkách soudního sporu. Podkladem pro zavedení této novoty bylo, že v době, kdy tyto podmínky předepsány nebyly, třetí osoba buď podala žalobu hned, takže došlo často ke zbytečným soudním sporům, aneb že sice ohlásila odpor exekučnímu úřadu před podáním žaloby, avšak žádala rozhodnutí ve lhůtě, jež naprosto nestačila (často do tří dnů) ku provedení důkladnějšího šetření, takže zpravidla jistota byla puštěna a nezbývalo než daňový nedoplatek odepsati. Těmito ustanoveními byla tudíž pro ochranu zájmů finanční správy nařízena absolutní nepříslušnost řádných soudů, t. j. nepřípustnost pořadu práva po dobu třiceti dnů od podání odporu, kdežto dlužníkovy zájmy jsou chráněny předpisy § 360 zákona, podle nichž může býti exekuce na návrh neb z úřadu odložena, jsou-li proti ní uplatňovány námitky podle § 356 neb odpor podle § 357. Ustanovení právě probíraná, upravujíce poměr soudů a úřadů správních, mají povahu norem vížících a nemění na nepřípustnosti pořadu práva ve lhůtě svrchu zmíněné nic ani to, že lhůta třicetidenní v době rozsudku soudu prvé stolice již prošla. Kdyby bylo postupováno podle názoru odvolacího soudu, byl by předpis § 357 cit. zák. v největším počtu případů uveden v niveč. Neudržitelné jest tvrzení žalující strany, že prý o jejím odporu," podaném u exekučního úřadu dne 20. února 1931, bylo rozhodnuto záporně, protože prý přednosta berní správy prohlásil právnímu zástupci žalobkyně dne 21. února 1931 (tedy téhož dne, kdy byla podána žaloba), že odporu nevyhovuje, a není zcela správné její tvrzení, že prý podle § 256 cit. zák. může být! opatření oznámeno i jen ústně. Nehledíc k příslušnosti podle § 357 cit. zák., podotkl k tomu správně již první soud, že ústní prohlášení referenta není úředním rozhodnutím. To vyložil ostatně správně i odvolací soud a správně poukázal k předpisu § 256 cit. zák., podle něhož úřední rozhodnutí a opatření doručují se písemně a jen přítomnému může býti opatření oznámeno ústně (protokolárně). Vždy tedy musí jíti o úřední rozhodnutí podle § 357 (2) cit. zák. a vždy musí býti takové rozhodnutí na jisto postaveno buď písemným sdělením nebo protokolem, aby nemohly vzejíti o jeho obsahu spory, jakž právě v souzeném případě nastaly. Podobně ustanovuje i § 72 vlád. nař. ze dne 13. ledna 1928, čís. 8 sb. z. a n. o řízení správním. Odvolací soud, vycházeje z mylného právního názoru, zrušil napadený rozsudek a věc vrátil soudu prvé stolice k novému projednání a rozhodnutí pro vady vytčené v § 496 čís. 2 a 3 c. ř. s. neprávem.

Citace:

Čís. 11105. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 369-372.