Čís. 11051.

Nemohl-li býti novému nájemníku odevzdán celý předmět nájmu, ježto podnájemník dřívějšího nájemníka nevyklidil část předmětu nájmu, nemůže se nový nájemník domáhati náhrady škody na podnájemníku nevyklidivším byt.
(Pod)nájemníku, jenž neuposlechl výzvy majitele domu, by byt vyklidil, nelze po případě přičítati za vinu nedovolený čin.
(Rozh. ze dne 2. října 1931, Rv I 1163/30.)
Žalobkyně najala od Viléma U-a dům, jehož část měl v podnájmu žalovaný. Žalobou, o niž tu jde, domáhala se žalobkyně na žalovaném náhrady škody, ježto včas nevyklidil byt. Procesní soud prvé stolice neuznal žalobní nárok důvodem po právu, odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Žalobkyně není vlastnicí domu, nýbrž jen jeho nájemkyní. Žalovaný byl právoplatně uznán povinným vykliditi byt v tomto domě k žalobě vlastníka domu Viléma U-a a dosud byt ten nevyklidil. Poněvadž, vlastník domu Vilém U. smlouvou ze dne 25. října 1926 pronajal žalobkyni onen dům na čas od 1. října 1926 do 30. září 1932 a žalovaný byt v tomto domě nevyklidil, nemohl vlastník domu dostáti včas své povinnosti, byt ten žalobkyni jako součástku nájemního předmětu v čas odevzdati (§ 1096 obč. zák.). Vzešla-li z toho žalobkyni škoda, mohla by její náhradu požadovati na svém smluvníku (na majiteli domu), nikoli přímo na žalovaném, s nímž žalobkyně není ve smluvním poměru. Vždyť náhradu škody, o niž tu jde, požaduje žalobkyně jakožto nájemkyně domu a důvodem škody jest, že žalobkyni nebylo možno byt žalovaným obývaný pronajmouti za výhodnější nájemné, než platil a platí žalovaný. Žalovaný nevloupal se do bytu a násilně se v něm nezdržuje, nýbrž byt ten již před časem pronajal a obýval, ovšem, jak bylo zjištěno, byl jeho poměr poměrem podnájemníka a když nájemní poměr smírem nájemníka s majitelem domu byl zrušen, zrušen byl i podnájemní poměr žalovaného a žalovaný k žalobě majitele domu byl uznán povinným byt vykliditi. Nevyklidiv byt, nedopustil se žalovaný bezprávného činu na žalobkyni, jíž dosud byt majitelem domu nebyl odevzdán, nýbrž jen majitel domu, jenž si vydobyl onen rozsudek, byl by oprávněn jednak žádati o exekuční vyklizení žalovaného, jednak na žalovaném požadovati škodu způsobenou tím, že byt hned při zrušení svého podnájemního poměru nevyklidil. Žalobkyně má právo žádati na vlastníku domu, by jí odevzdal byt dosud žalovaným obývaný a mohla by od vlastníka domu požadovati případnou náhradu škody, jež ji vzešla z toho, že jí nebyl odevzdán do nájmu podle smlouvy nájemní již od 1. října 1926 celý dům, tedy i byt žalovaného. Škoda, již prý žalobkyně trpěla, má základ v nájemní smlouvě s majitelem domu, neboť z této smlouvy vychází právo žalobkyně užívati najatého domu a byty v něm pronajímati, což činiti žalobkyně nemůže, pokud jí celý dům nebyl odevzdán, odevzdání žádati může jen přímo na majiteli domu, nikoliv na osobě třetí, pokud majitelem domu dům jí nebyl odevzdán. Soud odvolací nesouhlasí s prvým soudem v tom, že tu není příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a jednáním žalovaného, neshledává však důvod, pro nějž by žalovaný byl povinen škodu, žalobkyni tvrzenou, jí nahraditi. O škodu z přestoupení povinnosti smluvní tu jíti nemůže, poněvadž žalovaný, jakž nesporno, k žalobkyni v poměru smluvním nebyl a není. Musilo by tedy jíti o povinnost k náhradě škody z nedovoleného činu (ex delicto). Žalovaný, jakž nesporno, obýval byt na základě smlouvy a byl žalován majitelem domu o vyklizení bytu. V prvé stolici žalovaný zvítězil a teprve druhou a třetí stolicí bylo žalobě vyhověno. Nelze proto žalovanému, jenž hájil své domnělé právo, jež i prvou soudní stolicí bylo uznáno, přičítali k zavinění, že neposlechl výzvy majitele domu, by byt vyklidil, a že byt nevyklidil, dokud nebyl právoplatně k tomu uznán povinným. Není arci tvrzeno, že spor byl na straně žalovaného svévolný. Žalovaný, bráně se proti žalobě o vyklizení, jednal ve výkonu svého práva, při čemž nebylo poškození jiného účelem výkonu práva (§§ 1295 a 1305 obč. zák.), neboť mohl žalovaný býti bezelstného mínění, že jest v právu, obzvláště ana první soudní stolice mu dala za pravdu. Soud odvolací proto neshledal v jednání žalovaného zavinění vůbec podle § 1295 obč. zák., tím méně zlý úmysl nebo hrubou nedbalost (§ 1324 obč. zák.).
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Žalobkyně se dovolává z rozsudku odvolacího soudu pro nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelka vychází z nesprávného předpokladu, že jí pronajímatel Vilém U. odevzdal celý najatý dům 1. října 1926. Opak toho vyplývá z předcházejícího sporu Viléma U-a proti Heřmanu P-ovi (nynějšímu žalovanému) o vyklizení bytu, z něhož jde najevo, že P. po skončení nájemního poměru mezi Vilémem U-em a firmou M. nevyklidil byt, který v tom domě obýval, a že byl mezi nimi veden spor o jeho vyklizení. Vilém U. tedy neodevzdal žalobkyni tehdy celý dům do držení. Odvolací soud správně posoudil věc, uznav, že se žalobkyně nemůže domáhati na žalovaném náhrady škody pro porušení smlouvy, ana s ním nebyla ve smluvním poměru. Zda se jí může domáhati vlastník domu, neb ona na vlastníkovi domu, nelze v tomto sporu řešiti. Žalovanému nelze přičítati za vinu ani nedovolený čin, který podle mínění žalobkyně spočíval v tom, že neuposlechl výzvy majitele domu, by byt vyklidil. Nepřestoupil tím žádnou normu, ano ve sporu o vyklizení bytu bylo teprve dovolacím soudem právoplatně uznáno, že neměl právo používati bytu po skončení nájemního poměru mezi vlastníkem domu a firmou M. Ze zjištěných skutečností nelze ani usuzovati, že žalovaný jednal proti dobrým mravům, neuposlechnuv výzvu žalobkyně, by s ní uzavřel podnájemní smlouvu nebo se vystěhoval, ani že své domnělé právo na byt ve sporu o vyklizení hájil zřejmě k tomu cíli, by jiného — žalobkyni — poškodil (§ 1295 druhý odstavec obč. zák.). Vždyť teprve právoplatným rozsudkem ve sporu o vyklízení bytu bylo zjištěno, že jeho právo na byt proti vlastníku domu bylo jen domnělé. Žalobkyně nedokázala žádné jednání neb opomenutí žalovaného, které by ho zavazovalo nahraditi jí tvrzenou škodu. Proto byl její žalobní nárok neodůvodněný.

Citace:

č. 11051. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 278-280.