Čís. 11272.

Zbavení svéprávnosti (cís. nařízení ze dne 28. června 1916, čís. 207 ř. zák.).
Dovolací rekurs toho, proti němuž bylo zahájeno řízení o zbavení svéprávnosti pro duševní chorobu, do souhlasných usnesení nižších soudů, jimiž byl zamítnut jeho návrh na zrušení dosavadního řízení o zbavení svéprávností a jeho odpor proti ohledání jeho duševního stavu lékaři, jest přípustný za podmínek § 16 nesp. říz.
Není zřejmou nezákonností, jíž by byly porušeny zásady § 2 nesp. říz., uznal-li soud v řízení o zbavení svéprávnosti pro duševní chorobu za nutné nesdělovati předem v obsílce předmět výslechu osobě, která již jednou byla pod opatrovnictvím pro duševní chorobu.
Návrh na zahájení řízení o zbavení svéprávnosti pro duševní chorobu múze učiniti kromě osob uvedených v § 26 řádu o zbav. svépr. jen státní zástupce, není však vyloučeno, by i jiný úřad nedal soudu podnět k zahájení řízení z úřadu. Soud může zahájiti řízení, kdykoliv to uzná za potřebné, jde-li o podezření duševní choroby.
(Rozh. ze dne 18. prosince 1931, R I 911/31). Řízení o zbavení svéprávnosti pro duševní chorobu zahájené pod L 39/30 proti Aloisii Č-ové bylo zastaveno, ježto lékařským ohledáním bylo zjištěno, že Aloisie Č-ová jest normální. Pod L 41/31 zahájil soud proti Aloisii Č-ové nové řízení o zbavení svéprávnosti. Při roku dne 1. července 1931 vznesla Aloisie Č-ová odpor proti ohledání lékaři, načež soud prvé stolice vydal toto usnesení: Ve věci Aloisie Č-ové není důvodu ke zrušení dosavadního řízení, ježto o zbavení svéprávnosti pro duševní chorobu podle § 25 ř. o zbavení svéprávnosti lze jednati k návrhu nebo z úřadu, takže v tomto případě, kde jde o zjištění, zda tu jest duševní choroba čili nic, není řízení závislé od návrhu, nýbrž jest je zahájiti z úřadu, jakmile dojde příslušné oznámení, jak se také v tomto případě stalo. Jakmile usnesení toto nabude moci práva, bude nařízen nový rok ku prozkoumání duševního stavu Aloisie Č-ové soudními lékaři. Rekursní soud napadené usnesení potvrdil. Důvody: Napadeným usnesením bylo rozhodnuto o odporu Aloisie Č-ové (jejího právního zástupce) vzneseném při roku dne 1. července 1931, a směřujícím proti ohledání lékaři z důvodu, že návrh na zbavení svéprávnosti nebyl podán státním zástupcem jako osobou k tomu povolanou v tom smyslu, že není důvodu k zastavení řízení a že jakmile usnesení to nabude moci práva, bude nařízen opětný rok ku prozkoumání duševního stavu. I když usnesení to jest skutečně příliš stručné a není vydáno v obvyklé formě, přece jen jest z něho zcela patrno, že se týká zbavení svéprávností Aloisie Č-ové, že se její odpor proti ohledání jejího dnešního stavu lékařskými znalci zamítá a že po právní moci usnesení toho bude v řízení pokračováno. Musil tudíž právnímu zástupci Aloisie Č-ové býti jasným stav věci ve všech směrech, takže výtka formálních vad ve stížnosti uplatněná jest úplně bezdůvodná. Rovněž bezdůvodnou je i výtka vadnosti řízení spatřovaná v tom, že Aloisie Č-ová byla předvolána jen na korespondenčním lístku bez oznámení, za jakým účelem se má k soudu dostaviti, a přes to pak byly soudem učiněny kroky za účelem nuceného předvedení stěžovatelky policií. Řízení o zbavení svéprávnosti jest řízením nesporným, pro něž tudíž platí jen předpisy §§ 1 až 19 nesp. říz., podle nichž však není, jak tomu jest v řízení sporném, předepsáno, že na obsílce jest uvésti též předmět výslechu. Pro případ neuposlechnutí nařízení soudu lze po rozumu ustanovení § 19 cit. zák. bez dalšího řízení z úřadu použíti přiměřených donucovacích prostředků. Jím jest i předvedení strany neuposlechnuvší vyzvání, by se dostavila k soudu. Předvolání znalců k roku neodnímá nikterak možnost straně, by případné své námitky proti znalcům přednesla, takže o zmatečnosti řízení tu nemůže býti řeč. Pokud stěžovatelka dále vytýká, že prvý soud rozhodoval o věci na pořad práva nepatřící, pokud se týče zahájil řízení a o věci rozhodoval, ač tu nebylo zákonného předpokladu, činí tak neprávem. Jest sice pravda, že řízení zahájené pod č. j. L 39/30 bylo zastaveno, ježto lékařským ohledáním bylo zjištěno, že Aloisie Č-ová jest normální a úplně schopna obstarávali samostatně své záležitosti, to však nikterak nebrání tomu, by nebylo později opět zahájeno nové řízení, je-li k tomu dán nový podnět. Proto nepochybil prvý soud, zahájiv nové řízení. Zahájiti toto řízení lze ve smyslu ustanovení § 25 řádu o zbav. svéprávnosti jednak k návrhu, jednak z úřadu. Jest sice správné tvrzení stěžovatelky, že návrh na zahájení řízení může učiniti kromě osob uvedených v § 26 cit. řádu jen státní zástupce, ale nikterak není vyloučeno, by i jiný úřad nedal podnět k zahájení řízení z úřadu. Zda-li řízení z úřadu má býti zahájeno, nezáleží ovšem jen na oznámení, nýbrž na uvážení soudu. A řízení o zbavení svéprávnosti z úřadu může zahájiti soud, kdykoli to uzná za potřebné, jde-li, jako v tomto případě, o podezření duševní choroby. Tvrzení stěžovatelky, že řízení z úřadu může zahájiti soud jen v případě § 17 řádu o zbavení svéprávnosti, jest nesprávné, neboť toto ustanovení se týká jen řízení zadržovacího a nikoli řízení o zbavení svéprávnosti, o němž platí jen předpis § 25.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Předeslati jest, že nejde o usnesení soudu prvé stolice, jímž bylo rozhodnuto o zbavení svéprávnosti, takže tu neplatí zvláštní předpis § 49. poslední odstavec řádu o zbavení svéprávnosti, nýbrž všeobecný předpis § 16 nesp. říz. Stěžovatelka uplatňuje všechny tři důvody § 16 nesp. říz. Nejvyšší soud neshledává, že některý z těchto důvodů jest opodstatněn. Již rekursní soud dovodil správně, že usnesení soudu prvé stolice netrpí zmatečnosti proto, že nemělo obvyklou formu; proto nemůže býti zmatečným ani usnesení rekursního soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvé stolice. Zřejmou nezákonnost, kterou by byly porušeny zásady nesporného řízení (§ 2 nesp. říz.), nelze spatřovati v postupu soudu, uzná-li v tomto nesporném řízení nutným nesdělovati předem v obsílce předmět výslechu osobě, která svého času byla již pod opatrovnictvím pro duševní chorobu, ježto i při tomto postupu lze vyhověti předpisům § 29 a násl. citovaného řádu. Stěžovatelka sama se ocitá v rozporu se spisy, tvrdíc, že podnětem nynějšího řízení jsou okolností, které se sběhly před zastavením dřívějšího řízení L 39/30. Vždyť soudu byla sdělena celá řada skutečností později se sběhších. Konečně není napadené usnesení zřejmě nezákonné, ani pokud jde o výklad § 25 a 26 ř. o zb. svépr.; naopak rekursní soud správně vyložil tyto zákonné předpisy.

Citace:

č. 11272. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 659-661.