Čís. 11087.

Společenstva (družstva) podle zákona ze dne 9. dubna 1873, čís. 70 ř. zák.
Jednacím řádem družstva, jenž měl podle stanov obsahovati jen bližší předpisy o činnosti dozorčí rady a představenstva, nemůže býti předbíháno usnesení valné hromady ve věcech, jež jsou stanovami vyhrazeny jen usnášení se valné hromady.
Ukládaly-li stanovy družstva představenstvu, by navrhlo vyloučení člena, poškozuje-li družstvo, a bylo-li valné hromadě vyhraženo, by se usnášela o vyloučení členů, nelze míti za to, že člen, jenž nedostál své povinnosti, uložené mu stanovami, musel býti vyloučen z družstva. Nevyloučilo-li družstvo provinivšího se člena, nepozbývá práva, by se na něm nedomáhallo náhrady škody, ježto nedostál své povinnosti uložené mu stanovami. Újmou na jmění (§ 1293 obč. zák.) není jen zmenšení jmění, jež tu již jest, nýbrž i znemožnění jeho pravidelného vzrůstu, i když nejde přímo o zisk.
Byl-li člen družstva podle stanov povinen dodávati družstvu zboží k dalšímu zpeněžení a platiti příslušnou kvótu režijních nákladů, způsobil, neučiniv tak, družstvu škodu, není-li vyloučeno, že by se byl po srážce kvóty tohoto příspěvku, vyplývající po úhradě skutečných výloh spojených s prodejem zboží jím dodaného, vyskytl přebytek, jenž by rozmnožil reservm' fondi družstva.
(Rozh. ze dne 16. října 1931, Rv I 1596/30.)
Žalovaný, řezník, byl členem žalujícího družstva pro zpeněžení koží. Podle § 6 bod d) stanov žalujícího družstva byl každý člen družstva povinen odváděti družstvu kůže ke zpeněžení. Podle § 8 bod 3. pozbývalo se členství v družstvu, byl-li člen usnesením valné hromady vyloučen; představenstvo mělo navrhnouti vyloučení člena mimo jiné i tehdy, poškozoval-li družstvo. Podle bodů 1. jednacího řádu družstva byli všichni členové družstva osobně zodpovědní za přesné splnění povinností uložených jim jednacím řádem; každý člen byl povinen odváděti družstvu kůže z poraženého dobytka a další zařízení družstva co nejúčinněji podporovati, jinak musel by býti z družstva vyloučen. Žalovaný odváděl družstvu jen malou část koží z porážky, větší část zpeněžil jinak. Žalobu, jíž se domáhalo družstvo na něm náhrady škody 4.000 Kč, oba nižší soudy zamítly v podstatě proto, že si žalující družstvo zavinilo škodu především samo, ježto opomenulo vyloučiti včas žalovaného z členství v družstvu.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by po případném dalším jednání znovu rozhodl.
Důvody:
Dovolání, nelze sice přisvědčili v tom, že jest rozsudek odvolacího soudu zmatečný, poněvadž prý nemůže býti bezpečně přezkoumán (§ 477 čís. 9 a 503 čís. 1 c. ř. s.). Odvolací soud dovozuje zřejmě a jasně z § 8 odstavec 3 stanov a z prvního bodu jednacího řádu, že člen, jenži porušil svou statutární povinnost, dodávati družstvu kůže ke zpeněžení (§ 6 d) stanov), musí býti ze společenstva vyloučen, a dodává, že právě z výrazů »hat« a »muss« (§ 8 odst. 3 stanov a bod 1 jednacího řádu) vyplývá, že jde o předpis povahy donucující, nikoli jen dispositivní. Lze tedy rozsudek odvolacího soudu i v této části bezpečně přezkoumati. jest však dovoláni dáti za pravdu v tom, že uvedený právě právní názor odvolacího soudu nemá opory ani ve stanovách ani v zákoně. Jest sice pravda, že § 8 odstavec třetí stanov ukládá představenstvu, aby navrhlo vyloučení člena, poškozuje-li družstvo (»hat zu beantragen«), není však správné, že i valná hromada podle stanov v takovém případě musí člena skutečně vyloučili. Podle § 32 bod 10 stanov jest vyhraženo valné hromadě, by se usnášela o vyloučení členů, a podle § 8 čís. 3 prvá věta pozbývá se členství, byl-li člen usnesením valné hromady vyloučen. Nikde se ve stanovách nepraví, že se valná hromada v určitých případech musí usnésti na vyloučení člena; stanovy ponechávají v té příčině valné hromadě volnou ruku. V jednacím řádě (bod 1) jest sice předpis, že člen, jenž nedostojí své povinnosti, odváděti kůže sdružení, musí býti ze společenstva vyloučen. Avšak jednací řád, o němž se podle § 23 stanov usnáší ve společné schůzi představenstvo a dozorčí rada, má obsahovati jen bližší předpisy o činnosti dozorčí rady a představenstva, pokud se týče jednotlivých jeho Členů v určitých odvětvích společenstevního podniku, o úpravě vedení knih, pak obecné zásady o provozu družstva. Nemůže jím tedy býti nikterak předbíháno usnesení valné hromady ve věcech, jež jsou vyhraženy stanovami jen usnášení se valné hromady jako nejvyššího orgánu družstva (srovnej §§ 27, 33 a 34 zákona ze dne 9. dubna 1873, čís. 70 ř. zák. a § 32 bod 10 stanov). Představenstvu a dozorčí radě ukládá § 8 bod 3 stanov za povinnost, aby vyloučení člena z uvedených tam důvodů navrhli, kdežto valné hromadě přísluší právo, by o tomto návrhu rozhodla. Odvolací soud, vysloviv názor, že člen, jenž nedostojí své povinnosti, dodávati družstvu kůže ke zpeněžení (§ 6 d) stanov), musí býti ze společenstva vyloučen, posoudil věc nesprávně po právní stránce a v rozporu se stanovami. Ale pak jest nesprávný i závěr, že stanovy mají na porušení uvedené právě povinnosti člena jen určitou sankci, totiž jeho vyloučení z družstva.
Jest se tedy obírati otázkou, zda družstvu z jednání žalovaného vzešla vůbec škoda a, pakli ano, jak dalece lze přičítati žalovanému zavinění a je-li toto zavinění v příčinné souvislosti se škodou. Prvý soud, zjistiv podle výpovědi svědka K-a ve spojení s bilancí za rok 1928, že bilance z posledních tří let nevykazují ztráty a že přebytky přešly do reservního fondu, dospěl k závěru, přihlížeje také k § 35 stanov, podle něhož Činnost družstva nesměřuje k docílení zisku, nýbrž že družstvo jest činné jen proti náhradě režijních nákladů, že společenstvo mohlo své roční režijní náklady krýti beze ztrát, aniž musilo sáhnouti na reservní fond, Že tedy neutrpělo škodu. Ušlý zisk nemůže prý ve sípyslu tohoto ustanovení (patrně § 35 stanov) vůbec uplatňóvati. Odvolací soud, vycházeje z uvedeného již mylného právního názoru, připustil jen obecně, že Opomenutí povinného dodávání koží družstvu ke zpeněžení ve smyslu § 6 d) stanov jest zřejmým, poškozováním družstva, že si však společenstvo škodu v prvé řadě zavinilo samo, nevyloučivši včas žalovaného z družstva, jak prý bylo podle stanov a jednacího řádu povinno. Rozcházejí se tedy oba nižší soudy potud, že procesní soud jakoukoli škodu vůbec vylučuje, odvolací soud ji sice připouští, ale činí za ni zodpovědné v prvé řadě družstvo, poněvadž žalovaného včas z družstva nevyloučilo, jak k tomu bylo povinno. Bylo již vyloženo, že tuto povinnost stanovy družstvu neukládají, nýbrž že závisí na volném jeho uvážení, zda chce člena vyloučiti. Družstvo může míti zájem na tom, aby člen zůstal v družstvu a nemusí ihned dokročiti nejkrajnějším prostředkem, vyloučením, neplní-lí své povinnosti. Tím však nepozbývá práva, by se podle obecných zásad nedomáhalo náhrady škody na členu své povinnosti řádně neplnivším, pokud by jeho jednáním neb opomenutím škodu skutečně utrpělo, pakli ovšem pro tento případ není ve stanovách zvláštní odchylné ustanovení. Stanovy žalujícího družstva takového předpisu nemají. Škodou jest podle § 1293 obč. zák. každá újma, jež byla někomu způsobena na jmění, na právech anebo na jeho osobě. Újmou na jmění není jen zmenšení jmění, jež tu již jest, nýbrž i znemožnění jeho pravidelného vzrůstu, i když nejde přímo o zisk. Byl-li žalovaný podle stanov povinen dodávati žalujícímu společenstvu kůže ke zpeněžení a platiti příslušnou kvótu režijních nákladů, a neučinil-li tak, připravil družstvo o tento režijní příspěvek, jenž nemusí býti v přímém poměru s náklady na odprodej koží, jež měl žalovaný dodati. Není vyloučeno, že se zařízení ke zpeněžení koží (na př. skladiště, prodejní místnosti, personál atd.) podstatně nemění a vyžadují téhož nákladu, ať již se odprodává větší nebo menší množství koží. Kdyby tedy byl žalovaný řádně dostál svým povinnostem a platil pravidelné příspěvky na režii, není vyloučeno, že by se byl po srážce kvóty tohoto příspěvku, vyplývající po úhradě skutečných výloh prodeje jeho koží, vyskytl přebytek, jenž by rozmnožil reservní fond družstva, který jest přece také jeho jměním. Tento úbytek by pak tvořil újmu na jmění družstva, jeho škodu (§ 1293 obč. zák.), již žalovaný nesplněním své statutární povinnosti družstvu způsobil (§ 1295 obč. zák.). Nezáleží na tom, zda družstvo vystačilo i bez příspěvku žalovaného s pohotovými prostředky ke krytí režijních výloh, jak prvý soud míní, nýbrž rozhodné jest, zda neutrpělo ztrátu tím, že žalovaný kůže nedodával a režijní příspěvek neplatil. Řečené okolnosti nevzaly nižší soudy, vycházejíce z odchylného právního názoru, na přetřes a neučinily v té příčině zjištění, takže dovolací soud nemá potřebný skutkový podklad, aby ve věci mohl ihned rozhodnouti. Proto nezbylo, než aby rozsudky obou nižších soudů byly zrušeny a věc vrácena soudu procesnímu, by po případném dalším jednání znovu rozhodl (§§ 496 čís. 3 a 513 c. ř. s.). Na tomto soudě bude zejména, aby podle § 182 c. ř. s. působil k tomu, by náležitě bylo vysvětleno, v čem záležela režie žalujícího družstva, na niž byli členové povinni přispívati, zda nedodávání koží žalovaným mělo v zápětí její zmenšení, či zda tím nedoznala podstatné změny, a jak by se byl utvářil v obou případech za sporná léta rozdíl mezi příjmem na režijních příspěvcích, kdyby byl žalovaný podle své povinnosti dodával ročně průměrně rozsahu jeho živnosti odpovídající množství koží.

Citace:

Čís. 11087. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 335-338.