Čís. 11043.

Odepřel-li při doručování v cizozemsku (Rakousku) žalovaný přijetí žaloby, ježto nebyl připojen překlad v řeči cizího státu (rakouského), nebyla žaloba řádně doručena a jde o zmatek podle § 477 čís. 4 c. ř. s., byl-li přes to vynesen rozsudek pro zmeškání.
(Rozh. ze dne 1. října 19131, R II 289/31.)
Procesní soud prvé stolice vynesl proti linecké firmě rozsudek pro zmeškání, jímž uznal podle žaloby. Žalovaná napadla rozsudek pro zmeškání z důvodů zmatečnosti § 477 čís. 4 c. ř. s., poněvadž nebyla jí doručena ani žaloba ani předvolání k prvému roku, čímž jí bylo zabráněno jednati na soudě. Doručení se nestalo proto, že žaloba byla vyhotovena jen v jazyku českém, jehož žalovaná není mocna, a nebyl přiložen překlad v jazyku německém, pročež právem podle § 104 c. ř. s. odepřela zásilku přijati. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek pro zmatečnost ve smyslu § 477 čís. 4 c. ř. s. a uložil prvému soudu, by, vyčkaje pravomoci, dále jednal ai znovu rozhodl. Důvody: Odvolání žalované jest opodstatněno. Soud' prvé stolice obrátil se s dožádáním o doručení žaloby a obsílky k prvému roku, určenému na den 5. března 1931 žalované přímo na příslušný okresní soud v Linci n. D., kde žalovaná má své sídlo. Žaloba i obsílka sepsány byly jen v jazyku českém a byly vráceny dožádaným soudem přípisem ze dne 28. února 1931 s oznámením, že adresátka spisu, jenž jí měl býti doručen, není jej převzíti ochotná, a že jsou splněny předpoklady, by přijetí bylo odepřeno, poněvadž spis není ani sepsán v jazyku německém, ani opatřen překladem v tomto jazyku. Soud prvé stolice přes to vynesl rozsudek pro zmeškání, jsa patrně toho názoru, že žalovaná neměla zákonný důvod, by přijetí žaloby odepřela. Ten názor jest však mylný. Čsl. stát nemá smlouvu s republikou Rakouskou o právní pomoci ve věcech procesních a platí pro zdejší soudy výnosy ministerstva spravedlnosti ze dne 29. března 1919, čís. 6336/19 čís. 5 min. Věstníku, dále čís. 4744/20 Věstník min. sprav. 47/20 a čís. 60524/22 Věstník min. sprav. 6/23 a sdělení min. sprav. čís. 22072/22 uveřejněné ve Věstníku min. sprav. pro rok 1923 pod čís. 5. Ježto zdejší stát nemá s Rakouskem úmluvu o poskytování právní pomoci, platí jednak to, co se vzájemně zachovává, a kromě toho Haagská úmluva o řízení v občanských právních věcech ze dne 17. července 1905, čís. 60 ř. z. z roku 1909, k níž oba státy přistoupily. Podle I. čl. 3 této úmluvy jest ustanoveno: »Je-li doručovaný spis sepsán v jazyku dožadovaného úřadu nebo v jazyku smluveném mezi oběma súčastněnými státy, nebo je-li opatřen překladem v některém z těchto jazyků, dožádaný úřad, je-li v dožádání vysloveno toto přání, dá doručiti spis ve formě předepsané svým vlastním zákonodárstvím pro výkon obdobných doručení nebo ve zvláštní formě, pokud se tato forma nepříčí jeho zákonodárství.« Souhlasně s tím zní sdělení min. sprav. čís. 22072/22, uveřejněné ve Věstníku min. sprav. pro rok 1923 pod čís. 5 o doručování soudních spisů na žádost cizích soudů, podle něhož lze na žádost cizích soudů doručiti spisy, které jsou buď sepsány v řeči státní (oficielní) nebo opatřeny ověřeným překladem v této řeči, soukromým osobám podle předpisů platných v tuzemsku pro doručování takových soudních spisů, a odepřel-li příjemce spisy přijmouti, nelze provésti proti němu doručení nucené (náhradní). Odepřela-li žalovaná, mající sídlo v Rakousku, přijmouti v Rakousku žalobu a obsílku k prvnímu roku sepsané jen v řeči české, aniž byl přiložen německý překlad, nestalo se odepření to bez zákonného důvodu (§ 109 c. ř. s.) a, an dožádaný soud v Linci n. D. spisy vrátil se zprávou, že bylo přijmutí příjemcem odepřeno a že byly předpoklady pro odmítnutí přijetí (§ 122 c. ř. s.), nestalo se doručení žaloby a obsílky, a rozsudek pro zmeškání přes to vydaný jest zmatečný ve smyslu § 477 čís. 4 c. ř. s. a byl proto k opodstatněnému odvolání žalované zrušen v předběžném řízení v neveřejném zasedání podle §§ 471 čís. 5, 473 prvý odstavec, 477 c. ř. s. a nařízeno, jak nahoře uvedeno.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Rakouský soud nedoručil-žalobu sepsanou v české řeči, protože žalovaná odepřela přijetí, a doručující soud uznal, že přijetí bylo odepřeno právem, ježto k žalobě nebyl připojen překlad v německé řečí. Přes to vydal tuzemský procesní soud rozsudek pro zmeškání. Tento rozsudek byl odvolacím soudem k odvolání žalované s výhradou právní moci zrušen pro zmatečnost podle § 477 čís. 4 c. ř. s. Stalo se tak právem a marně se žalobce snaží vyvrátiti v podstatě správné důvody napadeného usnesení. Hlavním omylem stěžovatelovým jest, že v jazykové otázce nerozeznává mezi dožádáním o doručení a mezi listinami (spisy), jež mají býti soukromé osobě doručeny. Jen následkem tohoto omylu poukazuje stále na předpisy o tom, že se dopisování mezi československými a rakouskými soudy děje ve státní řeči toho kterého soudu, neboť tyto předpisy se na souzený případ nehodí, což bude hned blíže vyloženo. I republika Československá, i republika Rakouská přistoupily k Haagské mezinárodní úmluvě o civilním řízení soudním, vyhlášené pod čís. 60/1909 ř. z. (sr. k tomu protokol čís. 3/1927 sb. z. a n. a sdělení čís. 142/1926 Věstníku ministerstva spravedlnosti). Podle čl. 3 odstavec (1) této úmluvy doručí se »doručovaná listina« — tedy listina určená pro příjemce — podle předpisů v tomto článku uvedených jen tehdy, je-li sepsána v řeči doručujícího úřadu nebo v řeči smluvené mezi oběma súčastněnými státy, nebo je-li opatřena překladem do jedné z těchto řečí. Není-li tomu tak, pokusí se dožádaný úřad nejdříve o předání listiny podle předpisu čl. 2., totiž pokud jest příjemce k přijetí ochoten. Není-li ochoten, nelze předání provésti a není doručení vykonáno. Tyto předpisy mezistátní smlouvy byly soudům opětovaně ministerstvem spravedlnosti připomínány, tak na př. a) Ve sdělení čís. 167/1927 Věstníku upozorňují se soudy, že doručení ve smyslu článku 3. Haagské procesní úmluvy — pokud zvláštními smlouvami není stanoveno jinak — jest přípustné jen tehdy, jsou-li doručované soudní spisy sepsány neb opatřeny překladem v státní řeči dožádaného státu nebo v jiné řeči mezi súčastněnými státy smluvené. K tomu jest hned podotknouti, že mezi Československem a Rakouskem není zvláštní smlouvy o jiné řeči doručovaných spisů, b) Ve sdělení čís. 5/1923 Věstníku jest podle zásady vzájemnosti předepsáno totéž pro doručování v Československu za žádost cizích soudů. Praví se tam mimo jiné v odstavci třetím, že při doručení spisů, které nejsou sepsány v řeči státní, ani nejsou opatřeny ověřeným překladem, omezí se soud na pouhé předání soukromé osobě, je-li příjemce ochoten spisy přijmouti. Odepře-li to příjemce, nelze provésti proti němu doručení nucené (náhradní). Dodává se tam, že úlevy stanovené dohodami s některými státy o vzájemné korespondenci mezi soudy se nedotýkají řeči, v niž jest poříditi spisy určené pro osoby soukromé. K tomu jest podotknouti, že právě tyto dva případy stěžovatel směsuje. Mezi Československem a Rakouskem jest ovšem úmluva, že vzájemná dožádání za právní pomoc a za doručení se sepisují v úřední řeči toho kterého soudu — tedy bez překladu — (srv. výnos čís. 5/1919 Věstníku, pak poslední odstavec sdělení čís. 5 na stránce 82 r. 1919 a odstavec III. sdělení čís. 28 str. 25/1923) a může dožádání za pouhé doručení býti přímo zasláno dotyčnému rakouskému soudu příslušnému ku provedení doručení (sr. sdělení čís. 6/1920 a sdělení čís. 6/1923), ale to se týká jen řeči dožádání, nikoli řeči a překladu doručovaných listin, c) V uvedeném již sdělení čís. 28/1923 Věstníku v odstavci III. alinea druhá připomíná se znovu soudům, že, pokud jde o připojování překladů soudních spisů, které mají býti v cizině doručeny osobám soukromým, jest opatření těchto překladů nutným, má-li doručení býti provedeno podle předpisů platných na místě doručení, a že, není-li překlad připojen, budou spisy cizím úřadem doručeny příjemci jen tehdy, je-li ochoten je přijmouti. d) Posléze ve sdělení čís. 136/1924 Věstníku znovu se uvádí soudům na paměť obsah sdělení čís. 5/1923 o tom, že doručení listin určených pro osoby soukromé na žádost cizího soudu nebo úřadu, nejsou-li opatřeny překladem v řeči československé, má se státi jen tím způsobem, že doručované spisy jsou na výkaz o doručení prostě předány příjemci, je-li ochoten je přijmouti. K tomu jest podotknouti, že totéž platí podle zásady vzájemnosti i pro doručování v cizozemsku [jak bylo výslovně stanoveno pod c)] a že listinami jest rozuměti všechny spisy určené pro osoby soukromé, tedy i žaloby a obsílky. Z toho, co dosud vyloženo, jest zřejmo, že postup prvního soudu nebyl správný, že přijetí žaloby bez překladu do řeči německé mohlo býti adresátem odepřeno (§ 109 c. ř. s.), že žaloba nebyla řádně doručena (§ 106 c. ř. s.), že tu jest důvod zmatečnosti podle § 477 čís. 4 c. ř. s. a že vývody rekursu jsou bezpodstatné. K těmto vývodům se ještě dokládá, že neprávem vytýkají odvolacímu soudu, že prý překročil nařízení a úmluvy, jichž odvolatel ve svém odvolání vůbec neuvedl. Stěžovatel také tu přehlíží, že jde vesměs o použití právních norem, které soud i bez návrhu stran sám musí znáti.

Citace:

č. 11043. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 262-265.