Čís. 11186.

Vydržení práva (rybolovu).
Veřejné vypsání pachtu rybolovu obcí neopodstatňuje ještě obmyslnost držby práva rybolovu. Držba práva rybolovu není obmyslná již proto, že se děje bez předepsaného průkazu práva rybářským lístkem. Neopatření rybářského lístku neznamená vzdání se práva rybolovu mlčky. Držba práva rybolovu nepředpokládá, že oprávněný ryby i chová. I lovení ryb nechovaných (nenasazených) může založiti držbu práva na rybolov a není držbě práva toho na závadu ani, že si držitel neopatří rybářský lístek, jen když právo skutečně vykonává jako právo vlastní. Tím, že někdo nějakým právem nakládá tím způsobem, že je zpeněží prodejem, propachtem a pod., aniž by skutečně obsah práva vykonával sám nebo zástupcem, nezískává ještě držby práva, pokud sám nebo jeho pachtýř jako jeho zástupce právo skutečně nevykonal, a zůstane-li jen při pouhémi propachtování nebo koupi.
Jest možné samostatné právo rybolovu i v hlavním toku řeky i v mlýnské strouze.
(Rozh. ze dne 23. listopadu 1931, Rv I 1753/30.)
Majitelé mlýna v P. v Čechách domáhali se na obci P., by bylo uznáno právem, že právo rybolovu v mlýnské strouze přísluší dočasným vlastníkům mlýna a že žalovaná obec jest povinna to uznati. Žalobě bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Podmínkou mimořádného vydržení — kromě držby třiceti nebo čtyřicetileté — není ani pořádnost ani pravost držby, nýbrž jen bezelstnost držby (srov. nál. čís. 4889, 2199 a 115 sb. n. s.). Proto není třeba se zabývati dovolacími vývody, týkajícími se otázky pořádnosti a pravosti držby, ježto při mimořádném vydržení je pravost a pořádnost držby nerozhodná. Pokud by bylo lze podle dovolacích vývodů spatřovati výtku obmyslnosti držby žalobců v tom, že žalobci věděli o veřejném vypsání pachtu rybolovu ve veřejných vodách obce P. a tím také ve sporné strouze, jež jest nesporně veřejným statkem, není tato výtka odůvodněna, poněvadž veřejné vypsání pachtu rybolovu obcí neopodstatnilo by ještě obmyslnost držby žalobců. Tím, že si někdo osobuje právo, není ještě vyloučena bezelstnost jiného držitele práva, jenž je vlastním jménem skutečně vykonává, jsa přesvědčen, že mu patří, spoléhaje na nabývací důvod předchůdců. Obmyslnost držby záleží v tom, že držitel jest si nedostatku svého práva vědom nebo že si ho vědom býti musí (§ 326 a § 368 obč. zák.). Držba není však obmyslná již proto, že se děje bez předepsaného průkazu práva rybářským lístkem, ježto tento formální průkaz právo nezakládá, nýbrž je jen osvědčuje. Vykonávali-li tedy žalobci a jejich předchůdci držbu práva bez rybářského lístku, nestala se proto jejich držba obmyslnou. Neopatření rybářského lístku neznamená ani vzdání se práva rybolovu mlčky. Z tohoto opomenutí neplyne vůle žalobců nebo jejich předchůdců, že se chtěli práva jim náležejícího vzdáti (§ 863 obč. zák.).
Dovolatelka má neprávem za to, že držba práva rybolovu předpokládá, že oprávněný ryby i chová. I lovení ryb nechovaných (nenasazených) může založili držbu práva na rybolov a neni držbě toho práva na závadu ani, že si držitel neopatři rybářský listek, jen když právo skutečně vykonává jako právo vlastni. Dovolatelka má mylně za to, že se stala držitelkou práva již tim, že rybolov propachtovala. Držby práva nabývá se jenom skutečným jeho výkonem (§§ 312 a 313 obč. zák.). Tim, že někdo nějakým právem nakládá tim způsobem, že je zpeněží prodejem, propachtem a pod., aniž by skutečně obsah práva vykonával sám nebo zástupcem, nezískává ještě držby práva, pokud sám nebo jeho pachtýř jako jeho zástupce právo skutečně nevykonal, a zůstane-li jen při propachtováni nebo koupi. Že pachtýři obecního rybolovu ve sporné mlýnské strouze nevykonávali fakticky toto právo pro obec, bylo již prvním soudem zjištěno.
Doznání žalobců v odvolacím sdělení, že obci patřilo právo rybolovu v hlavním toku řeky, od něhož mlýnská strouha odbočuje a na konci do něj zase ústi, neopodstatňuje úsudek dovolatelky, že ji proto patři i právo rybolovu v oné strouze. Vždyť je docela dobře možné samostatné právo rybolovu i v hlavním toku řeky i ve strouze.

Citace:

č. 11186. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 513-515.