ČÍS. 11091.

Dědickou dohodu, podle níž byla převzata aktiva pozůstalosti s podmínkou, že přejímatel uhradí pasiva, že vyplatí dětem zůstavitelovým určité dědické podíly a že svého času odevzdá nemovitosti jednomu z dětí za tutéž přejímací cenu, za niž je převzal, jest vykládat! tak, že přejímatel nabyl sice ujednáním vlastnictví k nemovitostem, že však toto vlastnictví bylo omezeno v ten způsob, že byl povinen odevzdati nemovitosti svého času jednomu z dítek jmenovaných v dohodě. Jde tu o smluvní omezení vlastnického práva přejímatelova na způsob fideikomisární substituce. Přejímateli jest ponechána volba nastupitele a jest ponecháno jeho volnému uvážení i určení doby, kdy vykoná volbu nastupitele.
(Rozh. ze dne 17. října 1931, Rv I 1080/30.)
Žalobkyně Berta K-ová domáhala se na žalované vydání usedlosti s příslušenstvím. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Odvolací soud vyhověl odvolání žalobkyně potud, že zamítl žalobu pro tentokráte.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalobkyně.
Důvody:
Žalobní nárok se opírá jen o závazek, který převzala žalovaná v dědické dohodě, ujednané u okresního soudu podle protokolu ze dne 3. července 1897. Podle zjištění nižších soudů byla tehdy uzavřena dědická dohoda toho obsahu, že žalovaná převzala aktiva pozůstalosti s podmínkou, že uhradí pasiva, že vyplatí dětem určité dědické podíly a že svého času odevzdá držebnosti-blíže jmenované jednomu z dětí Emilu, Bertě a Albíně K-ovým za tutéž přejímací cenu, za niž je přejimá. jde o výklad této dohody. Jest ji, má-li býti jako smlouva účinná, vyložiti hledíc k zásadě § 914 obč. zák. tak, že žalovaná nabyla sice ujednáním vlastnictví k zůstavitelovým nemovitostem, že však toto vlastnictví bylo omezeno v ten způsob, že byla žalovaná povinna odevzdati nabyté nemovitosti svého času jednomu ze tří dítek v dohodě jmenovaných. Šlo tedy o smluvní omezení vlastnického práva přejímatelova na způsob fideikomisární substituce, na straně dítek o čekatelství ze smlouvy, jež se rovnalo svým účinkem fideikomisární substituci a bylo v pozemkové knize poznamenáno. Pokud jde o povinnost samu, uloženou žalované dědickou dohodou, nelze slovům »odevzdati nemotvitosti svého času jednomu z dítek« rozuměti jinak, než že byla žalované ponechána nejen volbai nastupitele podle volného uvážení, nýbrž že bylo ponecháno jejímu volnému uvážení i určení doby, kdy vykoná volbu nastupitele. Právo čekatelské příslušelo všem třem dětem, ovšem bylo omezeno dobou do vykonané volby, jež byla pro ně výminkou rozvazovací, neboť vykonanou volbou pominulo čekatelské právo pro ty z dítek, na něž volba nedopadla. Právo čekatelské neopravňovalo, jsouc vázáno onou výminkou, žádné z dítek, by se domáhalo na žalované, dokud nevykonala volbu, by ji vykonala ve prospěch některého z dítek, tím méně ve prospěch jeho, ježto by to bylo porušením práva žalované dohodou vyhraženého, ať se již týkalo volby nástupce podle volného uvážení neb určení doby pro výkon volby nástupce. Tvrdí-li žalobkyně, že se právo žalované k volbě nástupce může týkati jen jí (žalobkyně), poněvadž jest jedinou oprávněnou čekatelkou, ježto se sestra Albína zřekla čekatelského práva v její prospěch a bratr Emil zemřel, netřeba se řešením otázky, zda jest její názor správný, zabývati v tomto sporu již proto, že tvrzením tím nebylo dotčeno další právo žalované, týkající se určení doby pro výkon volby nástupce. Je-li žalované vyhrazeno i po té stránce právo volného uvážení, nemůže jí býti zabráněno, by neučinila volbu nejpozději do své smrtí. Kdyby opomenula tak učiniti, nebylo by to v neprospěch čekatelů, ježto jde, jak správně také vystihl odvolací soud na straně žalované o závazek záležející na libovůli dlužníkově a zděditelný, pro nějž platí ustanovení § 904 druhá věta obč. zák.

Citace:

Čís. 11091. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 343-344.