Čís. 11113.

Směnečný zákon (ze dne 13. prosince 1927, čís. 1 ř. zák. na rok 1928).
Byl-li na směnce v době podpisu jen jeden směnečník a ostatní podpisatelé byli napotom vepsáni do adresy, nelze použiti § 6 (2) směn. zák.; jde o zfalšování směnky, jež lze namítnouti proti každému majiteli směnky.
Z toho, že osoby, neuvedené ve směnečné adrese, podepsaly směnku před podpisem směnečníka, nelze ještě o sobě usuzovati na to, že chtěly směnku podepsati jako přijatelé a že mlčky zmocnily výstavce (majitele směnky), by doplnil směnku jejich adresou.
(Rozh. ze dne 29. října 1931, Rv I 1812/31.)
Proti směnečnému platebnímu příkazu namítli žalovaní Erich N. a Berta N-ová, že na směnce, když ji podepsali, byla jen adresa spolužalovaného Arnolda N-a a že bylo tomu tak i v době, kdy byla směnka převedena na žalobkyni a že adresy Ericha N-a a Berty N-ové byly teprve dodatečně připsány bez jich vědomí a souhlasu. Procesní soud prvé stolice ponechal směnečný platební příkaz v platnosti proti všem třem žalovaným, odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud vyhověl dovolání žalovaných Ericha N-a a Berty N-ové, napadený rozsudek jakož i rozsudek prvého soudu ohledně nich zrušil a vrátil věc procesnímu soudu prvé stolice k novému jednání a rozhodnutí.
Důvody:
Dovolání Ericha N-a a Berty N-ové nelze upříti oprávnění. Namítali, že na směnce, když ji podepsali, byla jen adresa směnečníka Arnolda N-a a že tomu tak bylo i v-době, kdy směnka byla převedena na žalobkyni, že adresy dalších dvou směnečníků tam nebyly a že teprve dodatečně byly připsány bezprávně a bez vědomí a bez souhlasu dovolatelů. Je-li tomu tak, nelze použiti na tento případ ustanovení § 6 (2) sm. zákona, jenž předpokládá, že v době podpisu směnky chyběla některá z podstatných náležitostí a teprve později byla doplněna, neboť, byla-li již na směnce adresa směnečníka Arnolda N-a, nelze říci, že chyběla podstatná náležitost směnečníka. Byla-li tudíž směnka dodatečně doplněna adresami dovolatelů, jde o její zfalšování, což by dovolatelé mohli namítati oproti každému majiteli směnky, tudíž i proti žalobkyni. jinak by se ovšem měla věc, kdyby se tak bylo stalo s jejich souhlasem. Avšak tento souhlas nelze vyvozovati již z toho, že dovolatelé podepsali směnku pod podpisem akceptanta Arnolda N-a, neboť z toho nelze o sobě s určitostí usuzovati na jejich úmysl, že chtěli směnku podepsati jako akceptanti a že mlčky zmocnili výstavce (,majitele směnky) k tomu, by doplnili směnku jejich adresou. Žalobkyně ovšem tvrdila, že směnka byla vyplněna podle úmluvy výstavce směnky a akceptantů a později že nebylo do směnky ničeho vepsáno. Poněvadž se soudy nižších stolic, vycházejíce z mylného právního posouzeni věci, nezabývaly s těmito rozhodnými okolnostmi a neprovedly o nich důkazy, zůstalo řízení kusým a bylo proto dovolání Ericha N-a a Berty N-ové vyhověli, jak se stalo (§ 510 c. ř. s.).

Citace:

Čís. 11113. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 384-385.