Čís. 11244.

Žaloba podle § 37 ex. ř.
Žaloba podle § 37 ex. ř., pokud se podle ní má prostě vysloviti nepřípustnost exekuce, jest v podstatě žalobou určovací. Této povahy pozbývá, domáhá-li se žalobce na vymáhajícím věřiteli plnění, na příkl., by exekuci sám zrušil.
Domáháno-li se žalobou podle § 37 ex. ř. z důvodu vlastnictví k zabaveným předmětům i uznání tohoto vlastnictví, nejde o dvojí žalobní žádání, nýbrž lze část žalobního žádání domáhající se určení vlastnictví považovati jen za návrh na rozřešení předběžné otázky pro nepřípustnost exekuce.
Pro žalobu podle § 37 ex. ř., jež jest možná jen, pokud trvá exekuční řízení, jest exekuce vnucenou dražbou nemovitosti skončena právoplatným rozvrhem.
Byla-li v době vynesení rozsudku prvého soudu již dražba provedena a nejvyšší podání právoplatně rozvrženo, nemohlo býti vyhověno žalobnímu žádání, by žalovaný vymáhající, věřitel zrušil exekuci, a bylo žalobu podle § 37 ex. ř., domáhající se uznání vlastnictví a zrušení exekuce žalovaným, zamítnouti, nebylo-li žalobní žádání za sporu jinak upraveno.
(Rozh. ze dne 9. prosince 1931, Rv II 726/30.)
Žalobce domáhal se na žalované vymáhající věřitelce, by bylo uznáno právem, že k předmětům, tvořícím příslušenství dražené nemovitosti, přísluší vlastnické právo žalobcům, že žalovaná jest povinna to uznati a zrušiti exekuci vedenou na předměty ty jako příslušenství nemovitosti. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Odvolání žalující strany není oprávněné, neboť vylučovací žaloba byla v den vydání prvého rozsudku dne 29. listopadu 1929 již nepřípustná a již z toho důvodu musela býti zamítnuta. Vylučovací žalobu podle § 37 ex. ř. lze podati jen za exekučního řízení, dokud exekuce není ukončena (§§ 35, 37 ex. ř.). Movitosti, k nimž uplatňuje žalující strana vlastnické právo, byly jako příslušenství nemovitosti prodány veřejnou dražbou a dne 28. dubna 1927 přiklepnuty Josefu Sch-ovi, výtěžek za ně byl právoplatným rozvrhovým usnesením ze dne 15. dubna 1928 rozdělen a nemůže se proto žalující strana po ukončení exekučního řízení domáhati zrušení exekuce na tyto movitosti a donucovati žalovanou stranu, by exekuci tu zrušila. Movitosti příklepem přešly do vlastnictví vydražitele (§§ 156, 237 ex. ř.), nemohly po 28. dubnu 1927 již býti vylučovány a žalovaná strana nemohla již s úspěchem býti odsuzována a donucována ke zrušení exekuce na tyto movitosti. K plnění očividně nemožnému a nevykonatelnému nemůže býti žalovaná strana odsuzována; žalující strana, nepřihlížejíc k postupu exekučního řízení nenavrhla podle § 235, čtvrtý odstavec, c. ř. s., by jí byl vydán výtěžek za prodané movitosti a nedala tak vylučovací žalobě možný a vykonatelný obsah (srovnej i § 368 ex. ř.). Zbývající část žalobního žádání, v němž se domáhá výroku, že žalující straně přísluší vlastnické právo k movitostem a že žalovaná strana jest povinna to uznati, není ani určovací žalobou (§ 228 c. ř. s.) ani mezitimním určovacím návrhem (§ 236 c. ř. s.), jest jen žalobním důvodem a jen předběžnou otázkou pro vyžadované zrušení exekuce (§ 37 ex. ř.). Nejde o zvláštní žalobní nárok zahrnutý do jedné žaloby, neboť jediným žalobním nárokem od prvopočátku byla žádost o zrušení exekuce žalovanou stranou, šlo tedy výhradně o odpor proti exekuci podle § 37 ex. ř. Také již se zřetelem na předpisy o předmětné příslušnosti soudů nemohla ona část žalobního žádání býti projednávána u okresního soudu jako určovací žaloba nebo mezitímní určovací návrh, neboť předmět sporu byl oceněn na 30000 Kč (§§ 228, 236 c. ř. s., §§ 50, 56 j. n.). Odvolací soud proto uznal, že vylučovací žaloba byla dne 29. listopadu 1929, v den vydání rozsudku okresního soudu nepřípustná a že právem byla prvou stolicí zamítnuta, třebaže se tak stalo z jiných důvodů.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Žaloba podle § 37 ex. ř. směřuje k uznání nepřípustnosti exekuce z důvodů práva příslušejícího třetí osobě k předmětu exekuce, jež ji činí nepřípustnou, a jest v podstatě žalobou určovací, pokud se má prostě vysloviti nepřípustnost exekuce. Jí ovšem býti přestává, domáhá-li se žalobce plnění ha vymáhajícím věřiteli, na př., jako ve sporném případě, by sám zrušil exekuci. Žalobci uvedli v žalobním žádání, že jim k předmětům v něm uvedeným přísluší vlastnické právo a že žalovaná jest povinna to uznati. Ale tím neučinili dvojí žalobní žádání, nespojili určovací žalobu o uznání vlastnictví se žalobou o plnění, a neučinili ani podružný určovací návrh ve smyslu § 236 c. ř. s. Tak nelze žalobní žádání vykládati a pojímati. Odvolací soud správně vyložil, že část žalobního žádání, v níž se žádá o určení vlastnického práva žalobců, lze považovat jenom za návrh na rozřešení předběžné otázky pro nepřípustnost exekuce. Odpor třetích osob proti exekuci podle § 37 ex. ř. jest možný jen proti exekuci, t. j. pokud trvá exekuční řízení. Je-li toto řízení skončeno, nelze odporovati exekuci, ana již netrvá. Pro žalobu podle § 37 ex. ř. jest exekuce vnucenou dražbou nemovitostí skončena právoplatným rozvrhem. To se stalo tím, že bylo rozvrhové usnesení potvrzeno usnesením ze dne 10. listopadu 1928, po případě tím, že nabylo právní moci rozvrhové usnesení o fruktifikátních úrocích podle usnesení ze dne 9. února 1929. Do té doby trvala příslušnost exekučního soudu pro žalobu podle § 37 ex. ř. Jiná jest ovšem otázka, zda lze po provedené dražbě vyhověti žalobnímu žádání, by vymáhající věřitelka sama exekucí zastavila, tedy by učinila návrh na zastavení. Podle exekučních spisu byla v době vynesení rozsudku prvým soudem nejen provedena dražba, nýbrž i nejvyšší podání bylo již rozvrženo a část jeho, pokud podle rozvrhu měla připadnouti žalované, byla zadržena do skončení nyní rozhodovaného sporu. Žádání žalobnímu, aby žalovaná zrušila exekuci, nelze po provedené dražbě a po právoplatném rozvrhu již vyhověti, ježto by žalovaná byla odsouzena k plnění nemožnému. Proto, ano nelze vyhověti žalobnímu žádání, by žalovaná zrušila exekuci pro právní nemožnost, a žalobní žádání za sporu jinak nebylo upraveno, byla žaloba právem odvolacím soudem zamítnuta. V tomto sporu nejde o případ § 368 ex. ř., vždyť není žalováno o interese, a kdyby soud přiznal žalobcům nárok na vydání vyhražené části dražebního výtěžku, nebyl by jeho výrok částečným vyhověním žalobnímu žádání, by žalobkyně exekuci zrušila, nýbrž nepřípustným přisouzením něčeho jiného (§ 405 cřs.).

Citace:

č. 11244. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 615-617.