Čís. 10971.

Byl-li zaměstnanec zjednán ke službám na dobu lázeňské sezóny, šlo o služební poměr ujednaný na určitou dobu.
Zaměstnanec, zjednaný na určitou dobu, má právo na ponechání ve službě tak dlouho, dokud neuplyne ujednaná doba nebo dokud pro zaměstnavatele nevznikne důležitý důvod k předčasnému propuštění. Toto právo zaměstnancovo nemůže býti pracovní smlouvou ani zrušeno ani omezeno.
(Rozh. ze dne 8. září 1931, Rv I 1087/30.)
Žalobce byl smlouvou ze dne 1. března 1929 zjednán žalovaným za šoféra pro sezónu v Mariánských Lázních. Byv dne 27. dubna 1929 pro- puštěn, domáhal se na žalovaném zaplacení mzdy až do konce sezóny, t. j. do 30. září 1929. Oba nižší soudy žalobu zamítly.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by o ní dále jednal a ji znovu rozhodl.
Důvody:
Dovolatel právem vytýká, že napadeným rozsudkem byla věc nesprávně posouzena po stránce právní. Mezi stranami není sporné (§ 266 c. ř. s.), že smlouvou ze dne 1. března 1929 byl žalobce zjednán žalovanou ke službám jako šofér nákladního auta pro sezónu 1929 za měsíční plat a naturální byt a že zároveň byla ujednána výpovědní doba čtrnáct dnů. Rovněž není sporné, že žalobce byl ze služeb žalované propuštěn před uplynutím sezóny a že mu žalovaná vyplatila mzdu jen za dalších čtrnáct dnů. Prvý soud omezil jednání na důvod žalobního nároku, nerozhodl však podle § 393 c. ř. s. rozsudkem mezitímním, nýbrž vydal hned rozsudek konečný, jímž zamítl žalobu, vycházeje z právního názoru, že ustanovení § 1158 obč. zák., podle něhož se služební poměr ujednaný na určitou dobu končí uplynutím doby, na niž byl ujednán, není podle § 1164 obč. zák. předpisem donucovacím a může býti stranami změněno. Odvolací soud potvrdil prvý rozsudek a vyložil smlouvu v ten smysl, že žalobce nebyl zjednán nevypověditelně pro celou sezónu, nýbrž že podle ujednání mohla býti dána vzájemně čtrnáctidenní výpověď. Tím jest jinými slovy vyjádřeno totéž, co vyslovil již prvý soud. Avšak s právním názorem, z něhož vycházely oba nižší soudy, nelze souhlasili, protože jest v rozporu se zákonem. Byl-li žalobce zjednán žalovanou ke službám na dobu lázeňské sezóny v Mariánských Lázních, která podle žalobcova přednesu trvá od 15. dubna do 30. září, šlo o služební poměr ujednaný na určitou dobu. Podle předpisů §§ 1158 a 1162 obč. zák. skončí se služební poměr ujednaný na určitou dobu buď uplynutím této doby nebo před jejím projitím z důležitých důvodů. O tento druhý případ v souzené věci nejde a nejde ani o výjimky stanovené v druhém odstavci § 1158 obč. zák. pro služební poměr smluvený na zkoušku nebo jen na dobu přechodné potřeby. Zaměstnavatel může podle posledního odstavce § 1158 obč. zák. výpovědí zrušili jen služební poměr, jehož doba není ujednáním určena. Pro zaměstnance, který byl zjednán na určitou dobu, plyne z ustanovení §§ 1158 a 1162 obč. zák. právo na ponecháni ve službě tak dlouho, dokud ujednaná doba neuplyne nebo dokud pro zaměstnavatele nevznikne důležitý důvod k předčasnému propuštění podle §§ 1162 obč. zák. Toto jeho právo nemůže býti podle § 1164 obč. zák. pracovní smlouvou ani zrušeno ani omezeno. Zaměstnavateli není to na úkor, neboť, chce-li si zachovali právo k výpovědi, jest na něm, by si ujednal smlouvu na dobu neurčitou. Z řečeného vyplývá pro souzený případ, že ustanovení služební smlouvy ze dne 1. března 1929 o čtrnáctidenní výpovědi není proti žalobci platné, a že důvod, z něhož nižší soudy zamítly žalobu, neobstojí. Dovolací důvod podle § 503 čís. 4 c. ř. s. jest tudíž opodstatněn. Nejvyšší soud nemůže však rozhodnouti ve věci samé a vyhověli žalobě, jak navrhuje dovolatel, protože se nižší soudy obíraly dosud jen právním důvodem žalobního nároku, nikoliv i jeho výší. Aby se věc stala zralou k rozhodnutí, bude třeba jednání v prvé stolici, pročež bylo zrušili nejen napadený rozsudek, nýbrž i rozsudek prvého soudu a spornou věc vrátili první stolici k dalšímu jednání a novému rozhodnutí (§ 510 c. ř. s.). Tomu není na závadu, že dovolací návrh zní jen na změnu napadeného rozsudku, neboť zrušení rozsudků obou nižších soudů stalo se nutným následkem odchylného právního nazírání na věc.

Citace:

Čís. 10971.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 122-124.