Čís. 11032.

Třetí osoba, užívající pronajaté věci v rozsahu práva nájemcova, zasahuje sice, nemá-li k tomu proti nájemci právo, do práv nájemcových, nikoliv však do práv vlastníkových, i když k němu není v právním poměru. Vlastník jest jen oprávněn zakročiti proti osobě rušící nájemce v užívání, pokud jest podle § 1096 obč. zák. povinen poskytovati nájemci nerušené užívání věci.
(Rozh. ze dne 23. září 1931, R I 556/31.)
Byt, o nějž jde, najal od žalobců Josef L., jenž dne 27. července 1930 zemřel. V době, kdy pozůstalost po Josefu L-ovi nebyla ještě odevzdána, domáhati se žalobci na K-ové starší a K-ové mladší vyklizení bytu. Žalované namítly, že K-ová mladší byla spolunájemkyní bytu spolu s L-em, K-ová starší pak že byla podnájemkyní, a to i zesnulého L-a i spolužalované K-ové mladší. Procesní soud prvé stolice žalobu pro tentokráte zamítl. Důvody: Soud zjistil, že nájemní poměr s pozůstalosti po Josefu L-ovi, na niž nájemní právo zůstavitele L-a vzhledem k ustanovení § 1116 a) obč. zák. zřejmě přešlo, zrušen byl soudním svolením k výpovědi k žádosti žalující strany podané teprve dne 9. října 1930, tedy za tohoto vyklizovacího sporu a že podle onoho usnesení ze dne 14. října 1930, téhož dne stranám doručeného končí nájemní poměr mezi žalující stranou a pozůstalostí dnem 31. prosince 1930 a jest pozůstalost povinna vykliditi byt nejdéle 14. ledna 1931 a že usnesení to nabylo moci práva. Vzhledem k tomuto zjištění má soud vyklizovací žalobu za předčasnou, neboť žalobci, dokud trvá nájemní smlouva, kterou přenechali užívání místností druhé straně smluvní (§ 1090 obč. zák.), nemohou nyní do práv této strany zasahovati a zejména co do užívání pronajatého předmětu nepřísluší jim rozhodovati s opomíjením nájemníka samého a nemohou se tedy ani domáhati vyklizení pronajatých místností osobami třetími přímo žalobou na tyto osoby, nýbrž mohli by leda zakročiti proti nájemníku samému, pokud by se takové užívání místností osobami třetími dálo protismluvně, pokud se týče vůbec způsobem uvedeným v § 1098 obč. zák. Ježto v souzeném případě, jak již shora uvedeno, nájemní smlouva podle § 1116 a) přešla na pozůstalost, s níž nájemní poměr dosud trvá, nemůže žalující strana proti žalovaným, ať již si osobují k užívaným místnostem právo spolunájemní nebo podnájemní, toho času přímo zakročiti a jest proto i zbytečné zabývati se zjišťováním, zda žalované místnosti užívají právem čili nic, pokud se týče právem nájemním či z jakéhokoliv důvodu právního, a zda nájemní práva zůstavitele Josefa L-a už podle § 6 zák. o ochr. náj. přešla čili nic. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by, vyčkaje pravomoci, po případném doplnění jednání znovu rozhodl. Důvody: Jest přisvědčiti výtce nesprávného právního posouzení věci prvým soudem, jenž zamítl žalobu pro předčasnost, maje za to, že do 14. ledna 1931 není žalující strana jako majitelka domu oprávněna zasahovati do práv pozůstalosti po Josefu L-ovi, užívati najatého bytu. Prvý soud přehlédl, že žalovaná strana ani předčasnost žaloby ani nedostatek aktivního oprávnění žalující strany k žalobě nenamítala, aniž tvrdila skutkové okolnosti, zakládající námitku předčasnosti žaloby nebo nedostatku aktivního oprávnění žalující strany ke sporu. Žalovaná strana netvrdila, že právo k užívání bytu odvozuje z nájemního práva pozůstalosti po Josefu L-ovi, nýbrž spolužalovaná K-ová ml. uvedla, že je spolunájemnicí bytu spolu s pozůstalostí, a spolužalovaná K-ová st. uvedla, že jest podnájemnicí pozůstalosti a K-ové ml. jako spolunájemníků. Osobuje si tudíž K-ová ml. proti žalující straně přímé obligační právo na spoluužívání bytu jako spolunájemnice a K-ová st. právo užívací nikoliv jen jako podnájemnice pozůstalosti, nýbrž i jako podnájemnice K-ové ml. Proto nebyl prvý soud oprávněn hleděti na věc tak, jako by obě spolužalovaná užívaly bytu právem odvozeným z nájemního práva pozůstalosti a upírati žalující straně právo prokázati sporem, že K-ová ml. nemá proti ní právo, které by ji opravňovalo užívati bytu i po 14. lednu 1931, a že v důsledku toho musí byt do dne 14. ledna 1931 vykliditi stejně jako K-ová st., jež své užívací právo odvozuje též z domnělého práva K-ové ml. Předčasnost žaloby a nedostatek aktivního oprávnění žalující strany ke sporu byla by tu jen tehdy, kdyby žalovaná strana proti žalobě jen namítla, že bytu dosud užívá z vůle Josefa L-a pokud se týče jeho pozůstalosti jako nájemníka, bytu a že nájemní právo Josefa L-a, pokud se týče jeho pozůstalosti dosud nepominulo, neboť jen v tom případě by přišlo v úvahu ustanovení § 568 c. ř. s., podle něhož při zrušení nájemního poměru sdílí osud nájemníkův osoby, které z jeho vůle spoluužívají bytu. V souzeném případě však jde naopak právě o to, že žalovaná strana ve sporu uplatnila právní poměr, totiž přímý obligační poměr, který prý jest mezi ní a stranou žalující jako pronajímatelkou, o čemž se právě citovaný § ku konci zmiňuje jako o výjimce z pravidla. Jest proto žalující straně přiznati aktivní oprávnění k tomuto sporu. Že by žalující strana musela se žalobou vyčkávati projití nájemní doby pozůstalosti po Josefu L-ovi, t. j. uplynutí dne 14. ledna 1931, nemá v zákoně opory, ana žalovaná strana sama již nyní ve sporu tvrdí onen právní poměr vylučující použití ustanovení § 568 c. ř. s. a tedy tvrdí, že již nyní — a nikoliv teprve po dni 14. ledna 1931 — používá bytu z jiného právního důvodu, než na základě nájemního práva pozůstalosti po Josefu L-ovi.
Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a uložil odvolacímu soudu, by nehledě k důvodu, z něhož zrušil rozsudek prvého soudu, po případném novém projednání věci znovu o ní rozhodl.
Důvody:
Žalobci opírají nárok, by se žalované vystěhovaly z bytu, jehož žalobci jsou vlastníky a jehož žalované užívají, o tvrzení, že žalované nejsou v nájemním poměru se žalobci, ani nejsou dědici zesnulého nájemníka bytu Josefa L-a, ani příslušníky jeho rodiny. Jde tedy o vlastnickou žalobu zápůrčí podle § 523 obč. zák., neboť žalobci brání se proti tomu, by žalované nezasahovaly do jejich vlastnického práva tím, že užívají bytu bez právního důvodu. Náleží žalobcům, aby prokázali jednak své vlastnické právo, jednak zásah žalovaných do tohoto práva. Vzhledem k předpisu § 406 první věta c. ř. s. musí tyto předpoklady býti splněny ne sice již pří podání žaloby, ale nejpozději v době vydání rozsudku soudu prvé stolice. Vlastnictví žalobců jest nesporné, avšak z jejich tvrzení, že žalované sporného bytu užívají, ač nejsou v poměru nájemním a ani dědici zemřelého nájemníka L-a ani příslušníky jeho rodiny, o sobě ještě neplyne, že užíváním bytu zasahují do vlastnického práva žalobců. Vlastník může sice podle §§ 354 a 362 obč. zák. zpravidla své věci libovolně užívati a každého jiného z toho vyloučiti; avšak, pronajme-li věc jinému, což se podle § 1094 obč. zák. pokládá za prodej užívání, vzdává se ve prospěch nájemcův výkonu výlučného práva užívacího, jinak mu jako vlastníku příslušejícího, a právo, věc užívati, přechází podle §§ 1094, 1096 a 1098 obč. zák. v mezích nájemní smlouvy na nájemce, takže jen tento, nikoliv vlastník jest v mezích smlouvy oprávněn s najatou věcí nakládati. Z toho plyne, že třetí osoba, užívající pronajatou věc v rozsahu práva nájemcova, zasahuje sice, nemá-li k tomu proti nájemci právo, do práv nájemcových, nikoliv však do práv vlastníkových, i když k němu není v právním poměru. Vlastník jest jen oprávněn, zakročiti proti osobě rušící nájemce v užívání, pokud jest podle § 1096 obč. zák. povinen poskytovati nájemci nerušené užívání pronajaté věci. Pokud tedy pozůstalost po Josefu L-ovi, na niž přešlo podle § 1116 a) obč. zák. jeho nájemní právo, byla oprávněna, sporného bytu užívati, nezasahovaly žalované, užívajíce sporného bytu, do práv žalobců, třebaže nebyly s nimi v poměru nájemním a nejsou ani dědici L-ovými, ani příslušníky jeho rodiny, že žalované užívaly sporného bytu ve větším rozsahu, než příslušelo pozůstalosti, nebo že pozůstalost žádala na nich vyklizení bytu, žalobci netvrdili a na tom žalobu nezaložili. Právo pozůstalosti, bytu užívati, končilo, jak soud prvé stolice bez odporu zjistil, teprve 14. ledna 1931, kdežto rozsudek soudu prvé stolice byl vynesen již 19. prosince 1930. Vzhledem k předpisu § 406 c. ř. s. byla tedy žaloba prvým soudem právem zamítnuta pro tentokráte. Změna původní žalobní prosby, žádající odsouzení žalovaných, aby se vystěhovali do 14 dnů, v ten smysl, aby žalované byly odsouzeny se vystěhovali do 14. ledna 1931, tedy do téže doby, do které byla pozůstalost povinna byt vykliditi, nemůže na osudu žaloby nic měniti, poněvadž i změněnému žádání žalobnímu brání ustanovení § 406 c. ř. s. Ani žalobci neprokázali svůj nárok, nezáleží na tom, zda námitka žalovaných, že používaly bytu z vlastního nájemního práva, jest důvodná, a proto netřeba se jí obírati. Ani na tom nezáleží, zda žalované uplatňovaly v prvé stolici, že žaloba podle přednesu žalobců není odůvodněna, ježto tu jde o právní posouzení, jež náleží soudu.

Citace:

č. 11032. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 241-244.