Čís. 11094.

Správce podstaty v úpadku majitele exekučně prodané nemovitosti (§ 119 konk. řádu) není oprávněn k návrhu podle § 222, čtvrtý odstavec, ex. ř. Náhradní nárok podle § 222, odstavec třetí a čtvrtý, ex. ř. nepřísluší ani dlužníku (úpadci) ani jeho věřitelům, nemajícím práva na oddělené uspokojení z nemovitosti prodané v úpadku.
Bylo-li právo výměnkáře v rozvrhovém usnesení uspokojeno podle jeho dohody s vydražitelem, nemá výměnkář proti tomu právo k rekursu. Podmínka, by s. dohodou výměnkáře s vydražitelem o odchylném uspokojení výměnkářského práva souhlasili všichni zájemníci, jest splněna, byli-li všichni zájemníci (zadnější knihovní věřitel(é) a správce konkursní podstaty) při rozvrhovém roku přítomni, proti ohlášenému nároku výměnkáře nepodali odpor a v této příčině si ani rekursem nestěžovali.
V rozvrhovém řízení nelze přisouditi útraty úspěšného dovolacího rekursu.
(Rozh. ze dne 17. října 1931, R II 309/31.)
K návrhu správce konkursní podstaty byla provedena exekuční dražba dlužníkovy nemovitosti, na níž vázla kromě jiného výměna pro manžele B-ovy a pohledávka banky M., jež vázla simultánně i na jiné neprodané nemovitosti. Banka M. žádala uspokojení celé pohledávky z vydražené nemovitosti. Rozvrhuje nejvyšší podání, přikázal soud prvé stolice desateronásobek ročního výměnku (celkem 81.000 Kč) vydražiteli, jenž podle dražebních podmínek měl převzíti výměnek započtením na nejvyšší podání. Návrh správce konkursní podstaty, by byJ určen jeho náhradní nárok ohledně jeho konkursních pohledávek co do neprodané vedlejší vkladby, soud prvé stolice zamítl v podstatě proto, že návrh ten není v zákoně (§ 222 ex. ř.) odůvodněn, ježto oprávněnými osobami, řaclícími za simultánním věřitelem, jest podle doslovu a podle úmyslu zákona rozuměti jen knihovní věřitele, řadící za simultánním věřitelem, k nimž v tomto případě nepatří správce konkursní podstaty, zaujímající jen postavení vymáhajícího věřitele. Rekursní soud zamítl rekurs správce konkursní podstaty, vyhověl rekursu výměnkářů a stanovil uhražovací jistinu pro výměnek podle § 225 ex. ř. na 180.000 Kč. Důvody: Správce konkursní podstaty brání se rekursem proti tomu, že první soud, když simultánní hypotekární věřitelká M. uspokojení své pohledávky z úvěrní listiny ze dne 30. listopadu 1927 žádala z nejvyššího podání, ačkoliv tato pohledávka vázne simultánně i na neprodaném domě, patřícím úpadcově sestře, zamítl jeho návrh na určení náhradního nároku ve prospěch konkursních pohledávek 100.000 Kč, směřujícího proti majitelce vedlejší vkladby. Rekurs není opodstatněn. Není sice správný názor prvního soudu, že podle § 222 ex. ř. k takovému návrhu jsou oprávněni jen hypotekární věřitelé, řadící za simultánním hypotekárním věřitelem, neboť zákon v tom ohledu ustanovuje jen, že následující oprávnění mohou žádati určení náhradního nároku, jsou-li postupem simultánního hypotekárního věřitele při rozvrhu nejvyššího podání zkráceni a není proto pochyby, že i vymáhající věřitel, třebaže není hypotekárním věřitelem, může tento náhradní nárok uplatňovati. Avšak úpadkový správce v úpadku majitele prodaného domku není vymáhajícím věřitelem ve smyslu tohoto ustanovení, nýbrž má jen postavení vymáhajícího věřitele (§ 119 (2) čís. 1 konk. ř.). Tím není řečeno, že se stává oprávněným podle § 222 ex. ř., nýbrž jest tím jen vysloveno, že jest tak, jako vymáhající věřitel, oprávněn ke všem krokům nutným k provedení dražby nemovitostí a rozvrhu nejvyššího podání, má tedy postavení vymáhajícího věřitele, pokud jde o jeho procesuální činnost, není však věcně oprávněným. Při tom jest přihlížeti i k tomu, že správce úpadkové podstaty v exekučním řízení podle § 119 konk. ř. hájí nejen zájmy úpadkových věřitelů, nýbrž i zájmy úpadce a že hlavně jde o to, by bylo docíleno více, než třeba ke krytí knihovních břemen. Nemůže-li při mimokonkursní dražbě povinmý podle § 222 ex. ř. uplatňovati náhradní nárok k vůli zvětšení hyperochy, nemůže při dražbě podle § 119 konk. ř. toto práva býti přiznáno správci úpadkové podstaty, jenž v tom ohledu zastupuje povinného. Přísluší-Ii snad podle vnitřního poměru mezi úpadcem a majitelem zavazené, ale neprodané nemovitosti, úpadci proti tomuto postižní nárok, jest správce úpadkové podstaty oprávněn a povinen tento nárok uplatňovati proti majiteli neprodané nemovitosti ve prospěch úpadkové podstaty tak, jak tento nárok přísluší povinnému při obyčejném exekučním řízení, ale k zajištění tohoto postižního nároku nelze použiti ustanovení § 222 ex. ř. Ustanovení o náhradním nároku podle § 222 ex. ř. jest podle své povahy ustanovením výjimečným a nelze proto jeho používání rozšířiti přes jeho doslov.
Pro manžele B-ovy jest na vydraženém domu podle kupní smlouvy ze dne 16. února 1924 zapsáno právo k doživotnímu bydlení a k dodávání určitých potravin a paliva. Že jde tu o práva výměnkářská, o tom není sporu a byly tyto nároky manželů B-ových při odhadu ze dne 18. ledna 1930 v úpadkovém řízení odhadnuty na různé částky, úhrnem na 8.100 Kč za rok. První soud vyřídil otázku uspokojení nároků výměnkářů vzhledem k tomu, že se prý výměnkář Pavel B. a vydražitel B. při rozvrhovém stání dne 9. února 1931 dohodli na převzetí výměny, tím způsobem, že z nejvyššího podání přikázal desateronásobek roční ceny výměny, 81.000 Kč, vydražiteli. Právem napadají manželé B-ovi tento postup prvního soudu jako nesprávný. Jde o výměnek, jenž podle dražebních podmínek vydražitel musí převzíti na započtení do nejvyššílio podání a tu platí podle §§ 225, 226 ex. ř. zásady, že vydražitel musí podle zákona, i bez úmluvy s oprávněnými výměnek plniti in natu ra, že se uhražovací jistina rovná jistině, jíž jest třeba, by z úroků byla ročně zapravena peněžitá hodnota výměnku a že tyto úroky z uložené uhražovací jistiny náležejí vydražiteli po dobu, pokud břímě trvá, a, uvolní-li se později uhražovací jistina, jest ji uložiti podle § 219 druhý odstavec ex. ř. Nestačí-li zbytek nejvyššího podání k uložení celé uhražovací jistiny, uloží se zbytek nejvyššího podání a vydražitel má nárok nejen na úroky, nýbrž i na jich doplnění do výše ročního ekvivalentu za poskytování výměny in natura z jistiny. Uvolněná uhražovací jistina připadá dalším věřitelům, kteří nebyli z nejvyššího podání prozatím uspokojeni, pokud se týče povinnému. Právě z tohoto ustanovení § 219 ex. ř. jest patrno, že úmluva o jiném postupu při uspokojení výměnkářských práv by mohla míti platnost jen, kdyby všichni zájemníci. i neuspokojení věřitelé a povinný, s tím souhlasili. Dokud tohoto souhlasu tu není, jsou řečené zásady výlučně směrodatnými pro onu otázku. V projednávaném případě nemá proto úmluva mezi vydražitelem a Pavlem B-em, že vydražiteli jako odriiěna; za převzetí výměny má býti ponecháno 81.000 Kč, platnosti, poněvadž další zájemníci s tím nesouhlasili. Uhražovací jistina nečiní však, jak mylně první soud míní, jen 81.000 Kč., nýbrž s ohledem na nynější obvyklou úrokovou míru ve výši 41/2% 180.000 Kč a, ježto zbytek nejvyššího podání po uspokojení předcházejících věřitelů činí jen 115.117 Kč 21 h, přichází jen tato částka v úvahu jako uhražovací jistina.
Nejvyšší soud 1. nevyhověl dovolacímu rekursu správce úpadkové podstaty, pokud směřoval proti oné částí napadeného usnesení, jíž jeho rekurs do rozvrhového usnesení prvého soudu byl zamítnut; II. vyhověl dovolacímu rekursu správce úpadkové podstaty a knihovního věřitele E-a do usnesení rekursního soudu, pokud jím bylo vyhověno rekursu výměnkářů, a obnovil v tomto bodu usnesení prvého soudu; III. návrh knihovního věřitele E-a na útraty dovolacího rekursu zamítl.
Důvody:
Ad I. Dovolací rekurs správce úpadkové podstaty v této příčině se odkazuje na důvody napadeného usnesení, jež nejvyšší soud plně schvaluje. Dovolací rekurent přezírá, že právem vytčeným v § 222 odstavec třetí a čtvrtý nejsou chráněni ani dlužník (úpadce), ani jeho věřitelé, nemající práva na oddělené uspokojení z nemovitosti prodané v úpadku.
Ad II. Podle protokolu o rozvrhovém roku ze dne 9. února 1931 bylo výměnkářské právo manželů B-ových ohlášeno kapitalisovanou částkou 81.000 Kč podle dohody s vydražitelem a byla tato částka rozvrhovým usnesením přikázána podle této přihlášky. Neměli tudíž manželé B-ovi vůbec právo ke stížnosti proti tomuto přikázání. Ale rekursní soud též přezíráj že jediní zájemníci, Arnošt E. jako zadnější hypotekární věřitel a správce podstaty, mající nárok na případný zbytek nejvyššího podání, byli při rozvrhovém roku přítomni, proti ohlášenému nároku nepodali odpor a v této příčině ani rekursem si nestěžovali, z čeho patrno, že s jeho přikázáním souhlasili. Právem vytýkají tudíž dovolací rekurenti, že rekursu manželů B-ových nemělo býti vyhověno. V této příčině bylo proto dovolacím rekursům vyhověno a rozhodnuto, jak uvedeno.
Ad III. Útraty dovolacího rekursu Arnošta E-a nebyly přisouzeny, ježto jde o útraty rozvrhového řízení a v tomto řízení se útraty nepřisuzují (tak kniha judíkátů býv. nejv. soudu vid. čís. 201, úř. sb. čís. 6281 a sb. n. s. čís. 3386, 3702, 4907, 5749, 6345).

Citace:

Čís. 11094. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 349-352.