Čís. 11000.

Při vylučovací žalobě podle § 37 ex. ř. uznává sám zákon právní zájem ve smyslu § 228 c. ř. s.
Přijetím poukazu poukázaným dlužníkem stal se poukázaný dlužník dlužníkem příjemce poukazu a příjemce poukazu stal se věřitelem poukázaného dlužníka. Od tohoto okamžiku má příjemce poukazu právo činící nepřípustnou (§ 37 ex. ř.) napotomní exekuci poukazcova věřitele na poukázanou pohledávku.
(Rozh, ze dne 18. září 1931, Rv I 900/30.)
Karel G. byl vlastníkem mlýna, jejž prodal smlouvou ze dne 15. dubna 1927 manželům B-ovým za 175000 Kč. Podle trhové smlouvy měli kupitelé nabýti nemovitosti, až na pohledávku spořitelny v J. 80000 Kč, úplně bez závad, najmě i bez knihovní pohledávky žalobcovy 60000 Kč. Bylo ujednáno, že advokát Dr. Karel L. přijme jako věrná ruka (Treuhänder) kupní cenu, a dá vymazati všechny pohledávky až na pohledávku spořitelny v j. Právní zástupce kupitelů Dr. W. složil zbytek kupní ceny 9500 Kč na soudě, ježto na tuto pohledávku vedli jednak žalovaní exekuci k vydobytí pohledávky za prodatelem Karlem G-em, jednak si činil na ni nárok i žalobce. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se žalobce na žalovaných, by byla proti němu prohlášena za nepřípustnou exekuce vedená žalovanými zabavením a přikázáním k vybrání zbytku kupní ceny, složeného zástupcem kupitelů ve vkladní knížce na soudě. Žalovaní namítli nedostatek aktivního oprávnění ke sporu, a vznesli řadu dalších námitek, jež tu, nepřicházejí v úvahu. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby a uvedl v otázkách, o něž tu jde, v důvodech: Soud má za to, že žalovaní nabyli na 9500 Kč platného zástavního práva, ježto i tento zbytek kupní ceny byl a zůstal majetkem prodatele Karla G-a. Toto zástavní právo žalovaných jest ovšem po právu bez újmy práv, jichž nabyly dříve třetí osoby. Pokud má žalobce za to, že těchto 9500 Kč jest již jeho vlastnictvím a že proto nemohli žalovaní nabýti k nim zástavního práva, jest v právním omylu. Vždyť v ujednání ze dne 15. dubna 1927 nejde o to, že Karel G.,chtěl zbytek kupní ceny převésti, pokud se týče přeVedl jako dlužnou pohle- dávku podle § 427 obč. zák. na žalobce, nýbrž jde o poukaz (o asignaci) ve smyslu § 1400 obč. zák., jež byla sdělena zástupci kupitelů Dr. W-ovi a jím uznána a přijata. Tímto poukazem žalobci jako hypotekárnímu věřiteli nepřešel zbytek kupní ceny ještě do žalobcova vlastnictví, ježto podle § 1401 obč. zák. ke konci, není-li nic jiného ujednáno, dluh zaniká teprve plněním, jež se však, jak nesporno, dosud nestalo. Že zbytek kupní ceny byl ještě vlastnictvím Karla G-a, vyplývá i z relativní odvolatelnosti poukazu podle § 1403 obč. zák. a z toho, že poukazem byl založen mezi Karlem G-em jako poukazcem (asignantem) a Dr. W-em jako poukázaným dlužníkem (asignatem) jen poměr zmocňovací v tom smyslu, že Dr. W. byl oprávněn místo Karlu G-ovi plniti žalobci, pokud se týče jeho zástupci Dr. L-ovi. Tímto poukazem nabyl však žalobce nároku na zbytek kupní ceny jako na určité plnění, ježto žalobce jest na základě tohoto poukazu oprávněn, ba jako věřitel Karla G-a dokonce povinen, vyzvati svým zástupcem Dr. W-a k plnění, což se i několikrát stalo. Tohoto nároku na zbytek kupní ceny nabyl žalobce nepochybně dříve, než byl poddlužníkům doručen zákaz placení a tím teprve založeno zástavní právo pro žalované. Pokud jde o nedostatek aktivního oprávnění žalobce ke sporu, ježto, jak žalovaní uvádějí, z pohledávky nemá býti oprávněn žalobce, nýbrž věrná ruka Dr. L., příčí se toto stanovisko žalovaných podstatě věrné ruky, jež jest v souzeném případě kolektivním zmocňovacím právním poměrem, a jest kromě toho tato námitka vyvrácena tím, že tu jde podle názoru soudu o poukaz. Odvolací soud žalobu zamítl, mimo jiné z těchto důvodů: Jest sice souhlasiti s prvým soudem v tom, že tu jde o poukaz, nelze mu však přisvědčiti v otázce aktivního oprávnění k žalobě. Touto námitkou uplatňuje se nedostatek zájmu na žalobcově straně, a to právem. Při projednávání této žaloby, jež jest v podstatě určovací žalobou, bylo by bez ohledu k tomu, zda zájem na zjištění byl žalovanými popírán čili nic, tento zájem vyšetřiti z úřadu. Tohoto zájmu tu však není. Nelze přehlédnouti, že Dr. L. jako věrná ruka není jen zmocněncem žalobce, nýbrž všech věřitelů, včetně prodatele, a kromě toho jest v určitém směru práv i kupitelům. To vyplývá nepochybně ze svědecké výpovědi Dr. L-a, jakož i z jeho korespondence s Dr. W-em, zástupcem kupitelů. Dr. L. pokládá se zcela právem jediné za oprávněna, požadovat! zbytek kupní ceny od žalobců, pokud se týče od jejich zástupce Dr. W-a, jak tomu ani vzhledem k poukazu, o nějž tu jde, ani jinak nemůže býti. Vzhledem k tomu, jak již zdůrazněno, jest Dr. L. jediným oprávněným příjemcem. Žalobce sám není ylastně nijak dotčen vedením exekuce, jíž se žalovaní domohli vydání zákazu kupitelům co do vyplacení zbytku kupní ceny prodateli jako dlužníku žalovaných. Pokud pro jeho pohledávku za prodatelem nebyla ještě kauční hypotéka vymazána, nedotkl se ho prodej nemovitosti G-ovy. jakmile však věrná ruka Dr. L. vydal výmaznou kvitanci ohledně žalobcovy kauční hypotéky, má nárok jen proti Dr. L-ovi, jenž proti němu převzal ručení, že vydá výmaznou listinu jen proti vyplacení části nedoplatku kupní ceny. Nezachovala-li se věrná ruka podle tohoto ujednání a vydala-li výmazní listinu předčasně, není tím ještě
Civilní rozhodnutí XIII. 67 žalobce oprávněn k žalobě, o niž tu jde. Žalobce má v nejlepším případě jen nárok proti Dr. L-ovi, by byl určitý peníz vyplacen, nemá však nikterak nárok na vyplacení pohledávky z nedoplatku kupní ceny, na niž se vede exekuce. Že žalobce nemá zájmu, vyplývá najmě i z toho, že v případě zastavení exekuce byl by k žádosti o vydání zbytku kupní ceny oprávněn nanejvýš věrná ruka, nikoliv však žalobce, z čehož nejlépe vysvítá, že žalobce není nikterak dotčen vedením exekuce žalovanými. Ovšem mohla by věrná ruka jako příjemce poukázky dáti poukaz dále, tedy i žalobci, což by mělo v zápětí náměstnictví ve zmocnění k vybrání. Poukázaní kupitelé mohli by tu plniti přímo žalobci jako druhému příjemci poukazu s účinkem, že jeho plnění má platiti jako bezprostřední plnění poukazujícímu prodateli. V souzeném případě bylo by však nezbytným nové přijetí se strany kupitelů jako poukázaných ohledně žalobce jako druhého příjemce. Ostatně bylo by nejisto, zda by kupitelé byli srozumění s touto změnou. Vždyť kupitelé chtěli záruku za bezvadnou depuraci a chtěli býti chráněni proti jakýmkoliv nárokům jiných věřitelů prodatele a trvali od prvopočátku na tom, by Dr. L. jim za to osobně ručil a by byly peníze vydány jen jemu. Žalobu bylo proto zamítnouti již pro nedostatek zájmu žalobce na zjištění, tvořícím předmět žaloby.
Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc odvolacímu soudu, by o odvolání po případném dalším jednání znovu rozhodl.
Důvody:
Výtce nesprávného právního posouzení věci (§ 503 čís. 4 c. ř. s.) nelze upříti oprávnění. Žaloba vylučovací podle § 37 ex. ř. jest, jak uznal již nejvyšší soud v rozhodnutí čís. 7561 sb. n. s., v podstatě žalobou určovací. Tím jest řečeno vše, neboť již zákon sám ji připustil jako žalobu určovací, uznávaje, že nejen v zájmu vylučovatele, nýbrž i v zájmu samé exekuce jest, by se o nároku vylučovacím rozhodlo prve, než se exekuce provede a výtěžek rozvrhne a vydá zájemníkům, tedy co nejdříve, hned. Podmínky žaloby určovací podle § 228 c. ř. s. netřeba tedy zkoumati, když už zákon sám při žalobě § 37 ex. ř. právní zájem předpokládá (rozh. čís. 10366 sb. n. s.). Pokud jde o výtku nedostatku aktivního oprávnění žalobce k žalobě, jejíž oprávněnost odvolací soud uznal, jest uvésti toto: Odvolací soud sám správně uznává, že Dr. Karel L. jest těž plnomocníkem žalobcovým a že jest jako takový oprávněn od kupitelů, pokud se týče od jejich zmocněnce Dr. W-a požadovati nedoplatek kupní ceny za mlýn. K tomu není však oprávněn Dr. Karel L. osobně, jménem vlastním a na svůj účet, nýbrž právě jen jako plnomocník žalobce, dále Karla G-a a Jana S-a, kteří ho zmocnili, by nedoplatek kupní ceny pro ně vybral a jej mezi ně Jana S-a a žalobce podle knihovního pořadí rozdělil. Pokud tedy Dr. Karel L. požadoval zbytek kupní ceny jako prostředník a důvěrník řečených osob, činil to v jejich zájmu, pro ně a jejich jménem, a nelze z tohoto jeho postavení vyvozovati, jak mylně činí odvolací soud, jeho vlastní, osobní. právo, zbytek ten vymáhati a snad vlastním jménem ho žalovati. Názor odvolacího soudu, že žalobce není vedením exekuce na nárok na vydání nedoplatku kupní ceny ve svých zájmech dotčen, nelze sdíletí. Pokud byla žalobcova pohledávka kryta právem zástavním na prodaném mlýně, nebylo ovšem vydobytí žalobcovy pohledávky ohroženo, neboť tenkráte nebyl ještě jeho nárok na vydání trhové ceny zabaven. Když však důvěřivostí Dr. Karla L-a bylo zástavní právo žalobcovo z pozemkové knihy vymazáno, přestal býti žalobce věřitelem hypotekárním a zůstala mu jen pohledávka za osobním dlužníkem Karlem G-em. Dne 12. a 15. dubna 1927 byl, jak první soud zjistil, žalobce Karlem G-em poukázán, aby si vybral prostřednictvím svého plnomocníka Dr. K. L-a zbytek pohledávky kupní ceny od kupitelů mlýna manželů B-ových na částečné zaplacení své pohledávky za Karlem G-em, a manželé B-ovi uznali svým zástupcem Dr. W-em, jak první soud ze vzájemné korespondence správně dovodil, poukaz ten tím, že Dr. W. poukaz ten uznal a přijal a vícekráte slíbil Dr. L-ovi, jako žalobcovu prostředníku, zbytek kupní ceny po urovnání některých sporných bodů zaplatiti (§§ 1400, 1401 obč. zák.). Tímto poukazem a jeho přijetím stali se manželé B-ovi dlužníky žalobcovými a žalobce se stal vlastně věřitelem manželů B-ových; poněvadž pak tento poukaz se stal před 22. červnem 1927, kdy byl zákaz placení poddlužníkům doručen, čímž mělo býti zabavení pohledávky dokonáno, nepříslušela již pohledávka z nedoplatku trhové ceny v den zabavení Karlu G-ovi, nýbrž žalobci a překážela tedy po rozumu § 37 ex. ř. jejímu zabavení žalovanými, kteří vedli exekuci proti poukazci Karlu G-ovi, nikoli proti žalobci. Pokud Dr. L. pohledávku vymáhal, činil tak jménem žalobce, pro něho a v jeho zájmu, neboť patřila pohledávka ta do žalobcova jmění, do jeho majetku. Nelze proto sdíleti právní názor odvolacího soudu, že žalobci nepřísluší oprávnění k této žalobě, nýbrž že mu přináleží jen nárok proti Dr. L-ovi; vždyť Dr. L. byl mandatářem a plnomocníkem žalobcovým a neměl k pohledávce vlastní právo. Selhává i tvrzení napadeného rozsudku, že by žalobci, kdyby žalovaní od exekuce upustili, nepříslušelo ani právo žádati vydáni kupní ceny ze soudního uschování, neboť by mu jako příjemci poukazu Karla G-a jistě právo k vydání deposita, ano bylo složeno pro něho k rukám Dr. L-a jako jeho plnomocníka, příslušelo, a pokud by je dal vykonati prostředníkem Dr. L-em, vykonal by je tento jen jeho jménem a na jeho účet. Na tom nemůže nic změniti, že kupitelé a jich zástupce Dr. W. trvali na osobní záruce Dr. L-a, že bude depurace provedena, neboť tím na platnosti a na přijeti poukázky, se nic nezměnilo. Přechodu pohledávky poukázkou na žalobce nevadí ani ustanovení, že pohledávka poukázaná zaniká teprve zaplacením (posl. věta § 1401 obč. zák.), jak mylně soudí první soud, neboť pohledávka takto zaniklá, nemůže již býti na nikoho převedena. Převedena býti může jen, pokud nezanikla, před zaplacením, a to se zde stalo. Rovněž je mylný názor prvního soudu, že pohledávka sporná nebyla v den zabavení ještě součástí žalobcova jmění, nýbrž částí jmění Karla G-a, což prý plyne z její odvolatelnosti (§ 1403 obč. zák.), neboť odvolatelným jest poukaz jen, pokud nebyl poukázaným přijat (§ 1400
67* poslední věta a § 1403 obč. zák.). Kupitelé B-ovi však, jsouce zastoupeni Dr. W-em, přijali poukaz Karla G-a, jak bylo prvním soudem zjištěno, již 15. dubna 1927, drahně před zabavením pohledávky, a nebyla proto v čase zabavení již odvolatelnou a byla již součástí jmění žalobcova, a ne G-ova, tak že žalobci v ten čas příslušelo již právo, které činilo výkon exekuce nepřípustným (§ 37 ex. ř.). Právem proto vytýká dovolatel napadenému rozsudku nesprávné právní posouzení věci (§ 503 čís. 4). Nicméně nebylo lze ihned konečně spor rozhodnouti, poněvadž se odvolací soud následkem mylného právního posouzení věci nezabýval odvolacími důvody, týkajícími se dalších námitek žalovaných.

Citace:

Čís. 11000.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 180-184.