Čís. 10973.Způsobilost nemanželského dítěte k samostatné výživě nenastává již dosažením určitého věku dítěte, nýbrž jest ji stanoviti pro každý případ zvláště; nastává, jakmile se dítě po náležité předběžné průpravě stane schopným a oprávněným zvolené výdělečné zaměstnání plně vykonávali.Vyživovací povinnost stihá nemanželského otce po dobu, až dítě jest s to samo se uživiti, a pomíjí, a to nadobro, jakmile dítě této způsobilosti nabylo, bez ohledu na to, zda a kolik vydělá nebo zda občas nebo vůbec jest bez zaměstnání a bez výdělku. Způsobilost však musí býti úplná, t. j. taková, by nemanželskému dítěti zajišťovala, by ve svém oboru se plně uplatnilo.(Rozh. ze dne 8. září 1931, Rv I 2201/30.)Žalobu nemanželského dítěte, narozeného roku 1911, proti otci o placení výživného 2000 Kč měsíčně procesní soud prvé stolice zamítl. Odvolací soud přisoudil žalobci výživné měsíčních 200 Kč.Nejvyšší soud nevyhověl dovolání ani té ani oné strany.Důvody:Po právní stránce vytýká žalobce, že odvolací soud nepřihlédl k tomu, že žalobcovo školení není doposud skončeno a že, jak svědek Miroslav J. uvedl, nelze se bez dalšího vzdělání uplatniti ve zvoleném oboru, a že se další vzdělání žalobce odporučuje vzhledem ke zvláště příznivým podmínkám u něho daným. Posléze vytýká nesprávný prý výklad slov »způsobilost k samostatnému živení« tvrdě, že se k tomu vyžaduje nejen, jak odvolací soud míní, skutečné opatření si výdělku, postačujícího k plné výživě dítěte, nýbrž takového výdělku, jenž jest přiměřený ve smyslu § 166 obč. zák. stavu a majetkovým poměrům nemanželského otce. Poněvadž však i žalovaný si do rozsudku stěžuje a pod dovolacím důvodem § 503 čís. 4 c. ř. s. napadá právní názor odvolacího soudu, že vyživovací povinnost nemanželského otce nezaniká již způsobilostí dítěte k výživě, nýbrž teprve skutečným dosažením výdělku, postačujícího k opatření plné výživy, jest o výtkách obou stran brojícícb proti témuž právnímu názoru s různých stanovisek, pojednati společně. Způsobilost k samostatné výživě nenastává ovšem již dosažením určitého věku dítěte, jak se žalovaný snaží v dovolání dolíčiti poukazem na různé cizozemské zákony a na tuzemské zákony o aktivních a zaopatřovacích požitcích státních a jiných veřejných zaměstnanců a o pensijním pojištění, jež určují jako hranicí věkovou pro příspěvky na děti osmnáctý rok jejich života (§ 6 zákona čís. 394/1922 a § 15 zákona čís. 89/1920 sb. z. a n.), neboť občanský zákon, podle něhož jediné jest posuzovati povinnosti nemanželského otce, takového ustanovení nemá, a řečené tuzemské zákony upravují zcela jiné právní poměry než poměr nemanželského otce k dítěti. Způsobilost k výživě lze proto stanoviti jen pro každý případ zvláště; nastává, jakmile se dítě po náležité předběžné průpravě stane schopným a oprávněným zvolené výdělečné zaměstnání plně vykonávati. Nesporné je, že se žalobce narodil 21. září 1911, že měl tedy v době podání žaloby téměř 18 let, a zjištěno je nižšími soudy, že se po tříletém učení u Miroslava J-a vyučil v prosinci v roce 1928 kupcem a že je zaměstnán jako obchodní příručí u N-a za 300 Kč měsíčně beze stravy a že mzda ta je normální. Žalovaný, ač uznává, že tato mzda stačí sotva k nuznému životu, míní, že se tím splnily u žalobce všechny náležitosti potřebné k výkonu kupectví a že je proto žalobce způsobilý sám se živiti. Kdežto žalobce tvrdí v dovolání, že způsobilost k samostatné výživě nastává teprve, až si nemanželské dítě skutečně opatří tak vysoký výdělek, jenž jest přiměřený stavu a majetkovým poměrům otce; a poukazuje zejména na nutnost dalšího školení žalobce. Jest sice správný názor žalovaného, že vyživovací povinnost stihá nemanželského otce podle ustanovení § 141 obč. zák., jenž obdobně (§ 7 obč. zák.) platí i pro něho, po dobu, až dítě jest s to, samo se uživiti, a že pomíjí, a to nadobro, jakmile dítě této způsobilosti nabylo, bez ohledu na to, zda a kolik vydělá nebo zda občas nebo vůbec je bez zaměstnání a bez výdělku, neboť nepadá na váhu možnost vlastní obživy, nýbrž způsobilost. Však způsobilost musí býti úplná, t. j. taková, by nemanželskému dítěti zajišťovala, by se ve svém oboru plně uplatnil, neboť nemanželský otec jest povinen podle § 166 obč. zák. opatřiti nemanželskému dítěti nejen přiměřenou výživu a výchovu, nýbrž i zaopatření. Žalobce však této plné způsobilosti, nutné za dnešních poměrů k uplatnění se, zejména ve větším obchodě, podle seznání Miroslava J-a, ještě nemá. Nemanželský otec je s to přispívati na náklady potřebné k výživě, pokud se týká k další výchově žalobce, an odvolací soud zjistil, že má ročního platu 60000 Kč kromě remunerace, naturálního bytu s otopem a osvětlením, že dluží firmě B. 80000 Kč a má na starosti jen výživu své manželky a dvou dětí, k čemuž přistupuje ještě měsíční výživné 500 Kč pro nemanželské dítě Emanuela D-a. Jest souhlasiti s názorem žalobce, že měsíčních 200 Kč nestačí sice ke krytí nákladů, zejména s další vý- chovou žalobce spojených. Avšak povinnost vyživovací nesmí přesahovati majetkovou mohoucnost otcovu a nemusí proto vždy plně krýti náklady vyživovací. Na druhé straně jest uvážiti, že žalobce má aspoň částečnou způsobilost k výdělku a je proto přisouzenou měsíční částku 200 Kč uznati za přiměřenou, kterou musí žalovaný po tak dlouho platiti, až žalobce nabude ve zvoleném oboru plné způsobilosti.