Čís. 11201.

Nájemce honitby, jenž jako pořadatel honu použil za honce chlapce, jemuž ještě nebylo čtrnáct let, ručí za škodu způsobenou mu na honě, třebaže byl odstřel zvěře prodán a nájemce pořádal hon pro jiného. Pro zákaz používání chlapce, jenž neměl ještě čtrnáct let (zákon ze dne 17. července 1919, čis. 420 sb. z. a n.) jako honce jest lhostejno, že jeho matka k tomu svolila a že chlapec byl ochoten jíti na hon. Slovem »Misshandlung« rozumí se v § 1326 obč. zák. nejen poškození ze zlého úmyslu nebo z hrubé nedbalosti, nýbrž zaviněné poškození vůbec.
Výše odškodnění za ztrátu oka. Ztrátou oka jest snížena radost poškozeného ze života jakož i vyhlídka na výhodný sňatek.
Třebas byla zjištěna omezená pracovní schopnost, nelze přiznati náhradu ušlého výdělku, není-li prokázáno, že něco na výdělku ušlo, ježto si poškozený dosud žádné povolání nezvolil.
Výše bolestného za ztrátu oka. Bolestné nepřísluší za pouhé duševní útrapy (za obavy, že poškozený pozbude i druhé oko).
(Rozh. ze dne 27. listopadu 1931, Rv II 460/30.)
Žalobce byl dne 28. srpna 1927, kdy mu nebylo ještě čtrnáct let, honcem na honě, pořádaném Karlem H-em, při čemž mu bylo Janem I-em vystřeleno oko. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se žalobce na Janu I-ovi a Karlu H-ovi náhrady škody: za léčební výlohy 300 Kč, za ztrátu oka 60000 Kč, bolestného 50000 Kč, za zmenšenou výdělečnou schopnost, ušlý výdělek a za překážku lepšího zaopatření od 1. září 1927 do 31. srpna 1928 měsíčních 150 Kč, od 1. září 1928 do 31. srpna 1931 měsíčních 250 Kč a od 1. září 1931 do smrtí měsíčních 400 Kč. Procesní soud prvé stolice žalobu proti Karlu H-ovi zamítl, vyhověl jí však proti Janu I-ovi potud, že ho uznal povinným zaplatiti žalobci 14300 Kč a platiti mu důchod od 1. září 1928 do 31. srpna 1931 ve výši 50 Kč měsíčně, od 1. září. 1931 do smrti žalobce ve výši 150 Kč měsíčně. Odvolací soud 1. vyhověl odvolání žalovaného Jana I-a potud, že zamítl pro tentokrát žalobní nárok, by žalovaný Jan I. byl uznán povinným platiti žalobci měsíční důchod 150 Kč od 1. září 1931 do smrti žalobcovy; 2. vyhověl odvolání žalobce a uznal žalovaného Karla H-a povinným zaplatiti žalobci rukou společnou a nerozdílnou s Janem I-em 14300 Kč a platiti mu měsíční důchod 50 Kč od 1. září 1928 do 31. srpna 1931.
Nejvyšší soud vyhověl částečně dovoláním žalobce i žalovaných a změnil rozsudky nižších soudů v ten rozum, že a) žalovaní Jan I. a Karel H. jsou povinni rukou společnou a nedílnou zaplatiti žalobci do 14 dnů pod důhonem práva kromě částky 14300 Kč přisouzené nižšími soudy ještě další částku 5000 Kč, tedy úhrnem 19300 Kč, b) že se však zamítá žalobní nárok na přisouzení renty proti oběma žalovaným a to 1. za dobu od 1. září 1927 do 31. srpna 1931 vůbec, 2. za dobu od 1. záři 1931 do smrti žalobce pro tentokrát; jinak dovoláním nevyhověl.
Důvody:
Z napadeného rozsudku, jímž byli žalovaní uznáni povinnými nahraditi žalobci škodu, jež mu vznikla tím, že byl jako honec při koroptvím honu, jejž dne 28. srpna 1927 žalovaný Karel H. pořádal, spolužalovaným Janem I-em postřelen a že pozbyl následkem toho pravého oka, a jímž byli žalovaní odsouzeni zaplatiti žalobci rukou společnou a nerozdílnou 300 Kč léčebních výloh, 10000 Kč za ztrátu oka, 4000 Kč bolestného a rentu 50 Kč měsíčně za dobu od 1. září 1928 do 31. srpna 1931, kdežto žalobce byl s vyššími, pokud se týče dalšími nároky vůbec, po případě, co se týče další renty, pro tentokrát zamítnut, dovolaly se obě strany.
Dovolání žalovaného Karla H-a nemohlo býti vyhověno v jeho podstatě, pokud se totiž snaží dovoditi, že tento žalovaný za škodu žalobcovu neručí. Jest zjištěno, že Karel H., jsa nájemcem honitby, byl pořadatelem honu, při němž se nehoda stala. Nesejde na tom, že odstřel zvěře byl prodán a že Karel H. pořádal hon pro jiného. Jest zjištěno, že žalobce, narozeného dne 12. října 1914, tedy v den honu ještě ani třináctiletého, objednal na hon prostřednictvím své dcery žalovaný Karel H. a zjištěno je, že ho jako honce na honu použil. Pro zavinění tohoto žalovaného, záležící v tom, že použil za honce chlapce, který ještě neměl čtrnáct let, což jest zákonem ze dne 17. července 1919 čís. 420 sb. z. a n. výslovně zakázáno, jest bez významu, že chlapcova matka k tomu svolila a že chlapec byl ochoten na hon jíti. Zákon čís. 420/1919 zapovídá používání dětí do čtrnácti let k výpomocným službám při honech na zvěř a žalovaný Karel H. žalobce, nemajícího čtrnáct let, k honu na zvěř použil. Zákonem mělo (§ 4) zabráněno býti poškození dětí na zdraví a na tělesném vývoji a z toho důvodu zakázáno je přibírání dětí na hon. Jest nepochybno, že došlo k poranění žalobce právě proto, že byl na honě. Ručí tedy žalovaný Karel H. za škodu žalobci při honě způsobenou, to tím spíše, ano k zodpovědnosti za škodu není třeba jednání úmyslného, najmě pokud jde o náhradu škody podle § 1326 obč. zák., ani jednání neb opomenutí z hrubé nedbalosti jak bude ještě blíže ukázáno. Proti tomu, že mu byla uložena náhrada rukou společnou a nedílnou s druhým žalovaným Janem I-em, žalovaný Karel H. se nebrání.
Pokud jde o rozsah přisouzené náhrady a její výše, jest uvésti toto: Zohyždění žalobcovo následkem ztráty oka bylo nižšími soudy, najmě soudem odvolacím zjištěno a postrádá dovolatel Jan I. toto zjištění (§ 503 čís. 2 c. ř. s.) neprávem. Slovo »Misshandlung« v § 1326 obč. zák. vykládá tento dovolatel mylně v ten rozum, že znamená poškození úmyslné nebo z hrubé nedbalosti. Význam tohoto slova v uvedeném § byl vyložen v rozhodnutí čís. 7791 sb. n. s. a rozumí se tímto slovem nejen poškození ze zlého úmyslu nebo z hrubé nedbalosti, nýbrž zaviněné poškození vůbec (§ 1325 obč. zák.). Ostatně, jak odvolacímu soudu jest přisvědčiti — dovolatel se marně pokouší dovoditi opak — bylo jednání žalovaného I-a, jenž střelil po koroptvi táhnoucí těsně podél linie střelců a nízko nad zemí, hrubou neopatrností. Je tedy povinnost žalovaného k náhradě za zohyzdění, totiž toho, oč žalobce následkem ztráty oka na své lepší budoucnosti přichází, splněna (§ 1326 obč. zák.) — a odvolací soud, uznav tak, po stránce právní nepochybil, k čemuž jest dodati, že přišel-li žalobce o oko, je tím snížena jeho radost ze života jakož i vyhlídka na výhodný sňatek. Co se týče přisouzeného odškodnění za zohyzdění v částce 10000 Kč, neshledal dovolací soud, že toto odškodnění je příliš vysoké, naopak uznal po této stránce odůvodněným dovolání žalobcovo domáhající se zvýšení uvedené částky. Uváživ všechny zjištěné okolnosti uznal dovolací soud přiměřeným odškodněním za zohyzdění žalobcovo ztrátou oka částku 15.000 Kč, pročež v tomto rozsahu vyhověl dovolání žalobce a zvýšil odškodnění nižšími soudy přiznané na tuto částku (§ 273 c. ř. s.).
S druhé strany však nelze upříti oprávnění výtce, že neprávem byl žalobci přiznán důchod za dobu od 1. září 1928 do 31. srpna 1931. Jest připustiti, že pro přisouzení tohoto důchodu, rozdílu ve výdělku následkem ztráty oka, i při uznané částečné invaliditě žalobcově není toho času podkladu. To právem uznal odvolací soud, pokud domáháno se důchodu pro dobu po 31. srpnu 1931, ale z téhož důvodu nelze přiznati důchod ani do tohoto dne. Žalobce si, jak jest zjištěno, žádné povolání ještě nezvolil, zjištěné omezení pracovní schopnosti neznamená ještě také nezpůsobilost k výdělku nebo omezení výdělku a žalobce neprokázal, že mu následkem ztráty oka něco na výdělku ušlo, pokud se týče schází posud podklad, by žalobci mohl býti za řečenou dobu důvodně důchod v nějaké, najmě odvolacím soudem přiznané výši přisouzen. Odvolací soud tedy nejen nepochybil, když důchod pro dobu od 1. září 1931 žalobci toho času nepřiznal, nýbrž bylo naopak k důvodnému dovolání druhé strany zamítnouti žalobu i co se týče požadované renty za dobu do 31. srpna 1931.
Jinak nelze žádnému z dovolání přiznati oprávnění. To platí zejména, pokud jde o výši bolestného 4000 Kč. Je zjištěno, že bolesti následkem poranění a vyjmutí oka trvaly 32 dní, že dostoupily výše až 50%. K tomu přistoupily bolesti z ostatního poranění na hlavě, kde zasáhlo žalobce asi 8 broků. Nemá sice opodstatnění (§ 503 čís. 3 c. ř. s.), uvádí-li odvolací soud k odůvodnění bolestného ve zmíněné výši, že žalobci také hrozí ztráta druhého oka, ježto tomu podle dobrozdání znalců tak není, neboť znalci jen uznali, že jen risiko zůstavšího oka jest zvýšeno, ale přesto jest přisouzené bolestné přestálým bolestem úměrné a není důvodu je snížiti. S druhé strany nejsou ani vývody žalobcovy v dovolání s to, by přivodily zvýšeni uvedené částky bolestného. Dovolávati se proto hrozící ztráty druhého oka důvodně nelze, ježto pro to, že ztráta ta hrozí, není, jak již vpředu bylo uvedeno, ve spisech, najmě v posudku znalců opory. Jak dovodil již odvolací soud, bolestné za pouhé duševní útrapy nepřísluší a proto odvolací soud právem nezvýšil bolestné z důvodu, že žalobce prý trápen byl obavami, že přijde o druhé oko.

Citace:

č. 11201. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 546-549.