Čís. 11259.

Přikázání náhrady za převzatou služebnost vydražiteli (§ 225 ex. ř.) nevadí, že došlo příklepem ke spojení služebného a panujícího statku u vydražitele v jedné osobě.
Použití § 222, třetí odstavec, ex. ř. předpokládá, že byl náhradní nárok vznesen již při rozvrhovém roku.
(Rozh. ze dne 17. prosince 1931, R I 1000/31).
Proti usnesení, jímž bylo rozvrženo nejvyšší podání za exekučně prodanou nemovitost, podal rekurs dlužník, jímž napadal přiznání náhrady vydražiteli za převzaté služebnosti, ježto služebnosti splynutím zanikly. Rekursní soud nevyhověl rekursu a napadené usnesení potvrdil. Důvody: Přikázání uhražovacích jistin pro služebnosti vydražitelce může povinná strana napadnouti jen při právním názoru, že se vydražitelka stala příklepem vlastnicí služebného a panujícího pozemku, takže služebnosti podle § 526 obč. zák. jest pokládati za zaniklé, Tento právní názor není však správný pokud se z něho dovozuje, že vydražitelce nepřísluší uhražovací jistina. Spojení služebného a panujícího statku u vydražitelky nemá vůbec co činiti s cenou, za níž má vydražitelka objekty převzíti a mohou býti rozhodujícími jen dražební podmínky, podle nichž vydražitel má převzíti služebnosti, o něž tu jde, k započtení na nejvyšší podání, a mimo to ustanovení § 225 ex. ř. Neboť cena koupených objektů nezvětší se o sobě tím, že mají nyní společného vlastníka a, jestliže vydražitelka objekt zase dále prodá nebo oba objekty rozličným osobám, stane se hned zjevným znehodnocení služebnostmi. Poněvadž tu není právní základ pro nárok stěžovatelův na hyperochu, bylo rekursu odepříti úspěch.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Dovolacímu rekursu nelze přiznati oprávnění. Především odkazuje se na správné, dovolacím rekursem nevyvrácené důvody napadeného usnesení. K vývodům dovolacího rekursu dodává se ještě toto: Nárok dovolacího rekurenta na přikázání hyperochy, opíraný o to, že prý byla náhrada za převzaté služebnosti vydražiteli přiznána neprávem, ježto služebnosti splynutím (§§ 526, 1445 obč. zák.) zanikly, nebylo lze uznati nejen z důvodu napadeného usnesení, nýbrž i proto, že náhrada nebyla přiznána ze spoluvlastnického podílu dovolacího rekurenta, nýbrž z podílu druhého spoluvlastníka. Poukazovati na náhradní nárok (§ 222 ex. ř.) předpokládajíc, že mu vůbec patřil, což zde řešiti netřeba, dovolací rekurent nemůže, ježto nárok ten zavčas, to je.st při rozvrhovém roku nevznesl. O neopodstatněném dovolacím rekursu bylo se usnésti jak se stalo.

Citace:

č. 11259. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 638-639.