III. Předpisem § 4 zákona ze dne 15. října 1925, čís. 217 sb. z. a n., byla odstraněna možnost záporných kompetenčních konfliktů mezi nejvyšším správním soudem a řádnými soudy, pokud jde o příslušnost přezkoumávati rozhodnutí správních úřadů o soukromoprávních nárocích ve smyslu § 105 ústavní listiny, a odpadla tím také možnost dovolávati se podle zákona ze dne 2. listopadu 1918, čís. 3 sb. z. a n. rozhodnutí konfliktního senátu v takových případech.
Zjednati nápravu v případech, kde by se snad řádné soudy nepokládaly za vázané výrokem nejvyššího správního soudu, že v konkrétním případě jde o věc patřící podle § 105 ústavní listiny do příslušnosti řádných soudů, vymyká se z kognice konfliktního senátu.

(Rozhodnutí senátu pro řešení kompetenčních konfliktů ze dne 7. prosince 1931, č. j. 744/31.)
Rozhodčí komise pro závodní výbory v T. na Slovensku rozhodla dne 1. října 1926 na návrh závodního výboru M-ových závodů v T. podle § 3 lit. g) zákona č. 330/1921, že se výpověď daná dělníkům Josefu a Bronislavu P-ovým prohlašuje za právně neúčinnou a že závody jsou povinny buď přijati oba dělníky zpět do práce za dřívějších podmínek zároveň s náhradou za výdělek zatím ušlý, buď postarati se jim o jiné zaměstnání v témže oboru a místě s přibližně stejným výdělkem, buď dáti jim odstupné ve výši čtyřtýdenní mzdy. Závodní výbor společně s Josefem a Bronislavem P-ovým podali do rozhodnutí rozhodčí komise stížnost k nejvyššímu správnímu soudu s návrhem, aby napadený nález byl zrušen a rozhodčí komisi bylo uloženo, aby sama přímo určila, kterou ze tří jim na výběr ponechaných povinností mají závody splnit. Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 2. září 1927 č. 25732/26 stížnost odmítl jako nepřípustnou z důvodu, že nález rozhodčí komise jest rozhodnutím správního úřadu o soukromoprávním nároku strany, proti němuž lze se podle § 105 úst. listiny a zákona ze dne 15. října 1925 č. 217 sb. z. a n. dovolati nápravy pořadem práva, ale stížnost k nejvyššímu správnímu soudu jest dle § 3 lit. a) zákona o správním soudě nepřípustná. Josef P. a Bronislav P. zažalovali pak M-ovy závody u okresního soudu v T. a navrhli, by nález rozhodčí komise, pokud jím bylo závodům ponecháno na libovůli, který ze tří závazků určených v § 3 lit. g) zákona o závodních výborech chtějí splnit, byl uznán za nesprávný, a aby závody byly odsouzeny, přijati žalobce zpět do práce a zaplatiti jim na ušlé mzdě 2000 Kč měsíčně. Procesní i odvolací soud zamítly žalobu, nejvyšší Soud jako soud dovolací zbavil však usnesením ze dne 25. října 1929 č. j. Rv III 1257/28/4 rozsudky obou nižších soudů i s předcházejícím řízením platnosti, zastavil spor podle §§ 180 č. 1 a 182 o. p. p., a odůvodnil toto rozhodnutí tím, že rozhodčí komise pro závodní výbory rozhoduje podle § 3 lit. g) zák. o záv. výborech s platností konečnou, takže jest vyloučen i pořad práva podle § 105 ústavní listiny, že soudu nepřísluší rozhodovati o žalobním nároku. Josef a Bronislav P-ovi podali návrh na řešení záporného konfliktu kompetečního, který — podle jejich mínění — vznikl mezi nejvyšším správním soudem a nejvyšším soudem.
Senát pro řešení kompetenčních konfliktů zamítl návrh jako nepřípustný.
Důvody:
V daném případě odmítl nejvyšší správní soud stížnost navrhovatelů (a závodního výboru) do rozhodnutí rozhodčí komise podle zákona o závodních výborech z důvodu, že jde o věc patřící podle § 105 ústavní listiny do příslušnosti řádných soudů. Tento výrok nejvyššího správního soudu jest podle § 4 zákona ze dne 15. října 1925 č. 217 Sb. z. a n. (vydaného k provedení § 105 ústavní listiny) pro řádné soudy závazným. Předpisem § 4 zákona č. 217/1925 byla — za účinnosti tohoto zákona — odstraněna možnost záporných kompetenčních konfliktů mezi nejvyšším správním soudem a řádnými soudy, pokud jde o příslušnost přezkoumávali rozhodnutí správních úřadů o soukromoprávních nárocích ve smyslu § 105 úst. listiny, a odpadla tím také možnost dovolávati se podle zákona č. 3/1918 rozhodnutí konfliktního senátu v takových případech. (Srovnej; usnesení konfliktního senátu ze dne 11. prosince 1930 č. 597/29 Dodatek 1/1930). Zjednati nápravu v případech, kde by se snad řádné soudy nepokládaly za vázané výrokem nejvyššího správního soudu, že v konkrétním případě jde o věc patřící podle § 105 ústavní listiny do příslušnosti řádných soudů, vymyká se z kognice konfliktního senátu. I kdyby tedy snad v daném případě bylo lze v usnesení nejvyššího soudu, kterým byl spor — jak z odůvodnění tohoto usnesení patrno — zastaven proto, že nejde o věc patřící podle § 105 ústavní listiny do příslušnosti řádných soudů, spatřovali výrok o tom, že nejvyšší soud nepokládá za závazné pro řádné soudy ono usnesení nejvyššího správního soudu, kterým byla stížnost navrhovatelů do rozhodnutí rozhodčí komise odmítnuta z důvodu, že jde o věc patřící podle § 105 ústavní listiny do příslušnosti řádných soudů, nemohl tu — právě vzhledem k ustanovení § 4 zákona č. 217/1925 — vůbec vzniknouti mezi nejvyšším správním soudem a nejvyšším soudem záporný kompetenční konflikt, jehož řešení by náleželo do kompetence konfliktního senátu. Z těchto úvah plyne, že navrhovatelé dovolali se neprávem konfliktního senátu, a bylo proto jejich návrh zamítnouti jako nepřípustný.

Citace:

Předpisem § 4 zákona ze dne 15. října 1925. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 726-728.