Čís. 10966.

Bylo-li v exekučním titulu právoplatně vysloveno, že nelze rozhodovati o tom, zda přisouzená pohledávka zanikla odpočtem z pohledávek vyplývajících z účtu z doby před 26. únorem 1919, nelze se v exekučním řízení zabývati otázkou, zda lze přisouzený nárok vymáhati exekucí vzhledem k zúčtovacímu řízení podle zákona ze dne 18. června
1924, čís. 60 sb. z. a n. na rok 1926. Na tom nemění nic, že československý zúčtovací úřad požádal exekuční soud, by byla exekuce zastavena vzhledem k čl. 17 a 46 cit. zák.
(Rozh. ze dne 8. září 1931, R I 568/31.) Soud prvé stolice povolil exekuci k vydobyti 330731 Kč. Rekursní soud exekuční návrh zamítl. Důvody: Stěžovatelka dovozuje, že jde o nárok zúčtovací (clearingový) podle zákona ze dne 18. června 1924, čís. 60 z r. 1926 sb. z. a n., že nárok vymáhající strany vznikl tím, že na hlavním běžném účte bylo ve prospěch Františka O-a (jeho pozůstalosti) připsáno v čase od 17. října 1919 do 23. listopadu 1919 úhrnem 568748 Kč 58 h, jež po srážce debetních položek, vzniklých po 26. únoru 1919, činily 430731 Kč 63 h, z nichž 100000 Kč uplatňovala firma T. ve Vídni a ostatek nynější vymáhající strana. Proti tomuto nároku uplatňovala povinná strana ve sporu započtením všechny debetní položky, z nichž však byl vzat zřetel jen na položky po 26. únoru 1919, kdežto na položky přede dnem 26. února 1919 453792 Kč 99 h nebyl soudem vzat zřetel, ježto se řádné soudy mohou zabývati jen nároky stran, vzniklými teprve po 26. únoru 1919. Ježto, jak dále uvádí stěžovatelka, bylo nebezpečí exekuce, učinil Zúčtovací ústav v Praze z úřadu u okresního soudu exekučního v Praze návrh, by vzhledem k čl. 17 a 46 zákona ze dne 18. června 1924, čís. 60 z r. 1926 sb. z. a n. nebyla vymáhající straně povolena exekuce (prozatímní opatření), pokud se týče pokud byla povolena, by byla z úřadu zrušena. O tomto návrhu první soudce nerozhodl a exekuci povolil, což pokládá stěžovatelka za nesprávné. Tvrzení stížnosti odpovídají spisům. Pokud jde o oprávněnost stížnosti jest se obírati výkladem ustanovení čl. 17 a 46 cit. zákona, jak ze spisů plyne, požádal Československý zúčtovací ústav v Praze okresní soud exekuční v Praze dne 5. prosince 1930, by vzhledem k ustanovení čl. 17 a 46 cit. zákona exekuce, o níž tu jde, byla jako nepřípustná zatím zastavena a žádné exekuční jednání nebylo povoleno do doby, než zúčtovacími místy bude rozhodnuto, zda peníz 430731 Kč 63 h považován býti musí podle čl. 8 odst. 1 úmluvy za platbu na dluh Františka O-a 482098 Kč s přísl. Uváží-li se, že podle citovaného zákona jest placení co do takovýchto pohledávek nucené prováděno dotyčnými platebními místy, že v podstatě jde o jednotnou pohledávku z obapolných pohledávek obou stran, a že jest značný rozdíl mezi pouhým rozhodováním o pohledávce a jejím realisováním, jest přisvědčiti názoru Československého zúčtovacího ústavu v Praze, že jest zatím nepřípustné exekuci povoliti a prováděti.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Již v rozsudku tohoto dovolacího soudu z 9. října 1930, Rv I 1409/29, jenž jest exekučním titulem pro exekuci nyní vedenou, je vysloveno, že sporná — nyní vymáhaná pohledávka je částí kreditního zůstatku 466548 Kč 55 h, jenž podle skutkového zjištění nižších soudů vyplýval k 31. prosinci 1923 z běžného účtu u povinné strany ve prospěch vymáhající strany, pokud se týče ve prospěch jejího právního předchůdce Františka O-a, a to z položek datujících po 26. únoru 1919, že soudy pravoplatným usnesením odepřely jednati a rozhodnouti o pohledávkách povinné strany dovožených proti Františku O-ovi z účtů (lombardo a separato) vzešlých v době před měnovou rozlukou, t. j. před dnem 26. února 1919, a že proto ani dovolací soud nemůže rozhodovati o námitce, že sporná pohledávka zanikla odpočtem z pohledávek vyplývajících pro ní z účtu (lombardo a separato) z doby před 26. únorem 1919. Za tohoto stavu věci jest vyloučeno, by v exekučním řízení, zahájeném podle rozsudku potvrzeného řečeným rozhodnutím dovolacího soudu, byla znovu na přetřes přiváděna otázka, zda lze nároky takto pravoplatně přisouzené vymáhati soudním, pokud se týče exekučním řízením. Brání tomu námitka pravoplatného rozhodnutí věci. Na tom nemění nic ani návrh zúčtovacího ústavu v Praze zmíněný v rekursním usnesení, neboť není předpisu, který by k takovému návrhu pojil účinek, by soud vymáhající straně exekuci nepovolil aneb polovenou exekuci zrušil, když se zakládá na exekučním titulu, při jehož vzniku byla již pravoplatně řešena otázka, zda o vymáhaném nároku rozhodují soudy či zúčtovací ústav.

Citace:

Čís. 10966.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 116-118.