Čís. 11118.

Bylo-li v dědické smlouvě snoubenců ustanoveno, že, pozůstane-li po předemřelém z nastávajících manželů potomstvo, nastoupí dědická posloupnost ze zákona, kdežto, kdyby zemřel jeden ze snoubenců bez potomstva, ustanovili se snoubenci navzájem za dědice veškerého svého jmění a mělo toto ustanovení za dědice býti co do tří čtvrtin pozůstalosti dědickou smlouvou a co do čtvrté čtvrtiny pozůstalosti vzájemnou závětí, — jest ustanovení dědické smlouvy v onom připadé (při zanechání potomstva) vykládati tak, že žádný z manželů není omezen ve volném opatření o svém majetku na případ smrti, pokud ovšem tomu nebrání zákon v §§ 762 a 765 obč. zák., najmě že jest oprávněn poříditi o svém majetku závětí.
(Rozh. ze dne 30. října 1931, Rv I 1111/30.)
Dne 16. února 1924 uzavřel Alois R. se svou snoubenkou Anežkou Z-ovou svatební smlouvu, v níž bylo mimo jiné ustanoveno: »O svých dědických právech smluvili se snoubenci, Alois R. a Anežka Z-ová v ten smysl, že se pro případ úmrtí jednoho z nich bez potomstva ustanovují navzájem za dědice veškerého jmění. Toto ustanovení za dědice, jež jest ohledně tří čtvrtin pozůstalosti smlouvou dědickou a ohledně čtvrté čtvrtiny pozůstalosti vzájemným testamentem, oba snoubenci navzájem přijímají. Pozůstane-li po předemřelém z nastávajících manželů potomstvo, nastoupí dědická posloupnost podle zákona.« Dne 19. dubna 1925 narodilo se Aloisů R-ovi a Anežce R-ové děcko Olga R-ová. Alois R. pořídil dne 23. března 1926 novou poslední vůli, v níž za universální dědičku ustanovil Anežku R-ovou, kdežto Olze R-ové odkázal na vyrovnání jejího povinného podílu 22.000 Kč a nezl. žalobkyni Zdence D-ové jménem odkazu 3.000 Kč. Žalobou, o niž tu jde, domáhala se Zdenka D-ová proti žalovaným Anežce R-ové a Olze R-ové, by bylo uznáno právem, že se zjišťuje proti žalovaným Anežce R-ové a nezl. Olze R-ové, že poslední pořízení (dovětek) Aloisa R-a ze dne 23. března 1926, pokud tímto pořízením na případ smrti odkázal zůstavitel Alois R. nezl. žalobkyni Zdence D-ové 3.000 Kč s 5% úroky ode dne 23. března 1926, jest po právu, že žalované Anežka R-ová a nezl. Olga R-ová jsou povinny to uznati a zaplatiti žalobkyni rukou společnou a nerozdílnou 3.000 Kč. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Důvody: Podle žaloby tím, že se dne 19. dubna 1925 narodilo Aloisů a Anežce R-ovým děcko Olga R-ová, podle přesného doslovu dědické smlouvy pozbyla tato smlouva platnosti a nastoupila dědická posloupnost ze zákona. Při tom mohli oba manželé o svém majetku na případ smrtí volně poříditi až na obmezení podle §§ 1253 a 1254 obč. zák. Proto pořídil Alois R. dne 23. března 1926. Podle názoru soudu jest poslední pořízení Aloisa R-a ze dne 23. března 1926 neplatné a odevzdací listina potud, pokud mají býti pozemky v žalobě uvedené odevzdány žalovaným, proti nezl. žalobkyni platná, to z těchto důvodů: Článek desátý dědické smlouvy začíná slovy: »0 svých dědických právech smluvili se snoubenci« a jest toto ustanovení integrující částí celého tohoto článku a tím i dědické smlouvy. Zajisté bylo tedy pravým úmyslem stran zavázati se smluvně pro zákonné dědické podíly stejně jako pravidelně jest pravým úmyslem snoubenců, by jejich vzájemná dědická práva byla již předém při sňatku zajištěna, a by si byli jisti, že v případě úmrtí jednoho z nich nastanou dědické poměry tak, jak to odpovídá jejich vzájemné vůli. Zajisté taková dědická ustanovení nemají znamenati jen odvolatelnou závěť, pro kterýžto případ by nebylo přece zapotřebí této právní jistoty. Shora uvedené ustanovení zákonné a dědické posloupnosti v dědické smlouvě ze dne 16. února 1924 jest tedy ustanovením smluvním a nelze je jednostranně a na újmu druhé strany (§ 1254 obč. zák.) — vyjímajíc čtvrtý díl ryzí pozůstalosti (§ 1253 obč. zák.) — změniti a jest proto poslední pořízení ze dne 23. března 1926 Aloisa R-a, jemuž se snad později zželelo, že nezl. žalobkyně, dcera jeho sestry, jest dědickou smlouvou zkrácena, neplatné již proto, že se týká celé pozůstalosti a proti znění dědické smlouvy ustanovuje jiné dědice jiným dědickým podílem. Odvolací soud vyhověl částečně odvolání žalobkyně v rozsahu, nepřicházejícím zde v úvahu.
Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně uznal podle žaloby, dovolání žalovaných poukázal na toto rozhodnutí.
Důvody:
Žalující strana opřela zažalovaný nárok, jehož plnění se domáhá na obou žalovaných jako na dědičkách přihlásivších se k pozůstalosti po Aloisů R-ovi z dědické smlouvy, po případě ze zákona, o nesporný obsah poslední vůle zůstavitele Aloisa R-a ze dne 23. března 1926, podle níž jí odkázal nárok uplatňovaný žalobou. Žalované vznesly v řízení před první stolicí proti žalobnímu nároku námitku, že jest poslední pořízení, na něž se odvolává žalující strana, neplatné a bezúčinné vzhledem k dědické smlouvě -uzavřené podle notářského spisu ze dne 16. února 1924 mezi snoubenci, mezi nynější prvou žalovanou a zůstavitelem, a obsahující v posledním odstavci ustanovení, že »v případě, pozůstane-li po předemřelém z nastávajících manželů potomstvo, nastoupí dědická posloupnost podle zákona«. Jde proto ve sporu především o rozřešení předurčující otázky, zda poslední vůle, z níž vyvozuje žalující strana žalobní nárok, jest platná či neplatná, kterážto otázka jest zase závislá na výkladu, jaký jest smysl onoho ustanovení dědické smlouvy, jehož se dovolávají žalované k odůvodnění námitky, že jest poslední vůle zůstavítelova neplatná. Aby se věci náležitě porozumělo, jest si ujasnili celý obsah odstavce X. notářského spisu, obsahujícího dohodu snoubenců o jejich dědických právech. V dohodě se rozlišují dva případy, především ten, kdyby zemřel jeden ze snoubenců bez potomstva, a pak, kdyby zemřel se zanecháním potomstva. V onom případě ustanovili se snoubenci navzájem za dědice veškerého svého jmění a mělo toto ustanovení za dědice býti ohledně tří čtvrtin pozůstalosti dědickou smlouvou a ohledně čtvrté čtvrtiny pozůstalosti vzájemnou závětí; ve druhém případě měla nastali dědická posloupnost ze zákona. Vykládá-li se toto ustanovení s hlediska § 914 obč. zák., lze mu rozuměli jen tak, že, zanechá-li předemřelý manžel potomstvo, vyloučily smluvní strany právní účinky i dědické smlouvy i vzájemné závěti, na nichž se jako na dědických titulech dohodly pro případ, že by tu nebylo potomstva a že tím také neustanovily sebe za dědice, nýbrž uznaly zákonné dčdicképrávo i descendentů i své navzájem. Smluvní strany projevily tímto ustanovením souhlasnou vůli, že nemá mezi nimi v případě tom platiti jako dědický titul dědická smlouva a vzájemná závěť, nýbrž jen zákon. Tim vyslovily však smluvní strany také, že v případě potomstva není žádný z manželů omezen ve volném opatření o svém majetku pro případ smrti, pokud tomu ovšem nebrání zákon v §§ 762 a 765 obč. zák. Vzhledem k tomu byl i zůstavitel oprávněn, ano potomstvo tu bylo, zříditi poslední vůli, jíž učinil opatření o svém majetku a jíž učinil odkaz ve prospěch žalující strany, neboť ustanovení notářského spisu, jehož se dovolávají žalované, mu v tom nebránilo. Tím padla jediná námitka, již vznesly žalované proti platnosti poslední vůle, o níž opřela žalující strana zažalovaný nárok. Nebyly-li jinak ani po formální stránce vzneseny námitky proti platnosti tohoto pořízení, jest tím i předurčující otázka, zda jest poslední vůle zůstavitelova platná, rozřešena ve prospěch žalující strany. Jest proto považovati poslední pořízení, pokud jím odkázal zůstavitel žalující straně odkaz, za platné proti žalovaným.

Citace:

Čís. 11118. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 393-396.