Čís. 11291.

Předpisu § 268 c. ř. s. nelze použíti, byla-li trestní věc ukončena rozsudečným záznamem, z něhož nelze seznati, kterou skutkovou podstatu vzal trestní soudce co do jednotlivostí za prokázanou.
(Rozh. ze dne 19. prosince 1931, Rv I 1634/30.)
Žalobce domáhal se na žalovaném náhrady škody, tvrdě, že kočí žalovaného Jan K. jel dne 14. ledna 1929 s tankovým povozem po nesprávné straně silnice, čímž zavinil, že žalobcův automobil musel vjeti do silničního příkopu a tím byl poškozen. Jan K. byl právoplatným rozsudkem okresního soudu ze dne 26. února 1926 uznán vinným přestupkem podle § 431 tr. zák. Procesní soud prvé stolice uznal žalobní nárok po právu a uvedl v otázce, o niž tu jde, v důvodech: V otázce zavinění dospěl soud k přesvědčení, že úraz zavinil kočí K. Podle § 268 c. ř. s. jest soudce vázán obsahem právoplatného odsuzujícího nálezu trestního soudu. Z trestních spisů vzal soud za prokázáno, že Jan K. byl právoplatným rozsudkem ze dne 26. února 1929 odsouzen pro přestupek neopatrné jízdy podle § 431 tr. zák. Podle výroku byl výslovně odsouzen pro neopatrnou jízdu, takže ho trestní soud neodsoudil pro všeobecné ohrožení, nýbrž pro konkrétní jednání, a z celého trestního spisu jde bezpochybně na jevo, že při tom šlo o úraz, o nějž tu jde. Otázka zavinění Jana K-a jest tudíž pro civilního soudce závazně prokázána. Odvolací soud vyhověl odvolání žalovaného potud, že uznal žalobní nárok po právu jen polovicí. V otázce, o niž tu jde, uvedl v důvodech: Názoru odvolatele jest přisvědčiti v tom, že ustanovení § 268 c. ř. s. tu nemůže přijíti v úvahu, poněvadž schází trestní rozsudek, uvádějící přesně trestní skutkovou podstatu. Trestní věc byla ukončena rozsudečnym záznamem, z něhož však nelze dále seznati, kterou skutkovou podstatu vzal trestní soudce jednotlivě za prokázanou. Udání v záznamu, že obžalovaný K. byl odsouzen pro přestupek podle § 431 tr. zák., a to pro neopatrnou jízdu, jest příliš neurčité, než aby bylo lze z toho seznali, v čem vlastně neopatrná jízda kočího záležela. Byloť mu kladeno za vinu v trestním řízení, že jel na nesprávné straně silnice, že spal, že se příliš pozdě vyhýbal atd., krátce byly uvedeny v oznámení různé skutkové podstaty, kteréž by snad zakládaly zavinění K-a ve smyslu cit. zákonného ustanovení. Pro civilní spor však jde o to, by s veškerou určitostí bylo zjištěno, v čemž jest jednotlivě zaviněním kočího a zejména, zdali jest příčinná souvislost mezi tímto zaviněním a škodou žalobce. V tomto ohledu, hlavně co se týče poslednější okolnosti, nedává trestní spis žádné vysvětlení. Z toho vyplývá, že otázku zavinění tu nelze odbýti pouhým poukazem na ustanovení § 268 c. ř. s., nýbrž že naopak tuto otázku bylo samostatně řešiti procesním soudem.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání, poukázav v otázce, o niž tu jde, k důvodům odvolacího soudu.

Citace:

č. 11291. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 691-692.