Čís. 11218.

Postižní nárok rukojmí proti hlavnímu dlužníku (§ 1358 obč. zák.) nepromlčuje se v tříleté promlčecí lhůtě § 1489 obč. zák., nýbrž v obecné promlčecí lhůtě.
(Rozh. ze dne 4. prosince 1931, Rv II 539/30.)
Žalobkyně domáhala se na žalovaných zaplacení toho, co za ně zaplatila jako ručitelka. Žalovaní namítli, že žalovaná pohledávka zanikla promlčením, ježto prý jde o náhradu škody z nesplnění smluvního závazku a pro uplatňování takových žalob platí ve smyslu § 1489 obč. zák. tříletá lhůta promlčecí a, poněvadž škoda vznikla 1. lednem 1924, jest žaloba dne 28. srpna 1929 podaná promlčena. Oba nižší soudy uznaly podle žaloby, odvolací soud z těchto důvodů: Odvolatelé uvádějí, že žalobní nárok jest prý po rozumu § 1489 obč. zák. promlčen, poněvadž se žaloba domáhá náhrady nákladů, jež žalující strana Vynaložila za žalovanou stranu na základě svého rukojemství, takže žalující strana zaplatila dluh, který byla povinna žalovaná strana podle zákona zaplatiti, nýbrž podle smlouvy, že následkem placení dluhu žalující stranou zanikla pohledávka věřitelky a proměnila se v náhradní pohledávku žalující strany na náhradu nákladů proti straně žalované, že podle § 1367 obč. zák. zaniká rukojemská smlouva, nebyla-li pojištěna zástavou do tří let po smrti rukojmího za určitých okolností, z čehož se dovozuje, že se prý i nárok žalobní z toho důvodu obdobně promlčel do tří let, že tu jest tedy použíti § 1489 obč. zák., poněvadž jde o náhradu. I když jest snad správné, že tu nejde o případ, na který by se dalo použíti ustanovení § 1042 obč. zák., není správný názor odvolání, že se nárok rukojmího, o nějž tu jde, promlčuje do tří let. I nauka (viz Ehrenzweig sv. II/1 str. 78) i prakse (rozh. býv. Nejv. s. ze dne 16. června 1853, sb. čís. 6724, ze dne 31. května 1892 sb. čís. 197, ze dne 28. srpna 1902 sb. VI. čís. 2557 a mn. j.) uznávají, že v takových případech neplatí tříletá promlčecí doba § 1489 obč. zák., nýbrž třicetiletá doba. Ustanovení § 1367 obč. zák. nemá s tímto případem nic společného, poněvadž jedná o poměru mezi rukojmím a věřitelem, nikoliv o poměru mezi rukojmím a hlavním dlužníkem, v jehož prospěch rukojmí ručí, jako v tomto případě.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání. Důvody:
Postižní nárok plativšího rukojmí proti hlavnímu dlužníku není nárokem na náhradu škody, nýbrž nárokem na náhradu toho, co zaplaceno, pramenícím ve smyslu § 1358 obč. zák. v původním dluhu, jenž v poměru mezi dlužníkem a rukojmím placením věřiteli zůstává nedotčen. Něco jiného nelze dovoditi ze skutkového přednesu stran a ze zjištěného stavu. Neplatí tu tedy tříletá promlčecí lhůta § 1489 obč. zák., jehož se žalovaná strana dovolává, nýbrž obecná lhůta promlčecí.

Citace:

č. 11218. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 572-573.