Čís. 11239.

Ani za platnosti zákona ze dne 21. února 1929, čís. 26 sb. z. a n. nemůže úřadovna I (A) Všeobecného pensijního ústavu v Praze vlastním jménem žalovati ani býti žalována. Byl-li spor veden jen proti Úřadovně I (A) Všeobecného, pensijního ústavu v Praze, nebyl Všeobecný pensijní ústav v Praze jako takový ve sporu vůbec zastoupen. Pokud tu nejde jen o nesprávné označení, jež by mohlo býti opraveno z úřadu.
Zemská úřadovna Všeobecného pensijního ústavu v Praze není oprávněna podepsati za Všeobecný pensijní ústav procesní plnou moc; neplatí tu ustanovení § 1010 obč. zák.
Návrh, by za stranu nebyla pokládána Zemská úřadovna I (A) Všeobecného pensijního ústavu v Praze, proti níž veden spor, nýbrž Všeobecný pensijní ústav v Praze, zastoupený úřadovnou I (A) v Praze, jest návrhem na změnu žaloby (změnu podmětu žalovaného), jež v dovolacím řízení není přípustná.
(Rozh. ze dne 7. prosince 1931, Rv I 1318/31.)
Žalobce domáhal se na Zemské úřadovně I (A) Všeobecného pensijniho ústavu v Praze uznání přednostního zástavního práva k celé řadě svršků. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Odvolací soud uznal co do některých svršků podle žaloby. Nejvyšší soud k dovolání Zemské úřadovny I (A) Všeobecného pensijního ústavu v Praze zrušil rozsudky nižších soudů jakož i celé řízení před těmito soudy a žalobu odmítl.
Důvody:
Napadený rozsudek, ač žalobce neučinil žádného k tomu směřujícího návrhu, odlišně od rozsudku prvého soudu byl vydán odvolacím soudem proti »Všeobecnému pensijnímu ústavu v Praze, zastoupenému Úřadovnou I (A) v Praze«, ač celý spor byl veden jen proti Úřadovně I (A) tohoto ústavu, jež jest jen jeho orgánem, takže Všeobecný pensijní ústav v Praze jako takový ve sporu vůbec nebyl zastoupen, nejednal a ani jednati nemohl. Postupem odvolacího soudu bylo porušeno ustanovení § 7 c. ř. s., ježto měla býti vyslovena usnesením zmatečnost celého řízení. Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí čís. 7334 sb. n. s., přihlížeje ovšem k §§ 40 a 52 tehdy platného zákona ze dne 5. února 1920, čís. 89 sb. z. a n. a vycházeje z názoru, že otázku procesní způsobilosti Zemské úřadovny Všeobecného ústavu pensijního v Praze lze posouditi jen podle zákona o pensijním pojištění, prohlásil za vadně, že žalobce žaloval výkonný orgán právnické osoby, nikoliv ji, totiž Všeobecný pensijní ústav. Úřadovně jest sice přiznána způsobilost zastupovati i na soudě i jinak právně jednati, arci vždy jen jako orgánu Všeobecného pensijního ústavu, ale nemůže býti žalována vlastním jménem ze závazků, jichž splnění se může žalobce domáhati jen na pensijním ústavu jako vlastním dlužníku, byť i šlo o závazek sjednaný Úřadovnou jakožto jeho orgánem. Mohl tudíž i v souzeném sporu býti žalován jen Všeobecný pensijní ústav a v tom případě mohla úřadovna I (A) Všeobecného pensijního ústavu býti činná ve sporu, ale pouze jen jako zástupkyně Všeobecného pensijního ústavu v Praze. Na tomto stavu věci nebylo nic změněno ani zákonem o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách ze dne 21. února 1929, čís. 26 sb. z. a n., poněvadž ustanovení § 40 zákona ze dne 5. února 1920, čís. 89 sb. z. a n. a § 52 zákona ze dne 16. prosince 1906, čís. 1 ř. zák. z roku 1907 byla ve své podstatě do zákona tohoto převzata, při čemž byla v § 74 aktivní a pasivní procesní způsobilost Všeobecného pensijního ústavu v Praze výslovně zdůrazněna. Podle ustanovení prvního odstavce § 84 tohoto zákona obstarávají Zemské úřadovny záležitosti jim svěřené tímto zákonem aneb stanovami Všeobecného pensijního ústavu aneb zvláštním usnesením představenstva nebo výboru Všeobecného pensijního ústavu výslovně »Jako úřadovny Všeobecného pensijního ústavu jeho jménem a podle jeho instrukcí«, a nelze ani z tohoto zákonného ustanovení ani z ustanovení § 84 odst. (6) písm. d), podle něhož úřadovnám přísluší předpisovati, vybírati a vymáhati pojistné, po právu dovozovati, že úřadovnám přísluší samostatná aktivní a pasivní legitimace procesní. V souzeném případě je plná moc právního zástupce žalované Dr. Františka S-a, ze dne 2. září 1929, vydána a podepsána jen Úřadovnou Všeobecného pensijního ústavu v Praze a jejími oprávněnými zástupci Dr. Ž-em čís. 11240
a Dr. H-em. Potvrzení ministerstva sociální péče ze dne 3. prosince 1930 k této plné moci přičleněné dokládá jen oprávnění předsedy Dr. Ž-a a jeho náměstka Dr. H-a v řízení Úřadovny podle § 84 odst. (6) písm. d) a § 87 pensijního zákona k zastupování této úřadovny jak vnitřnímu tak i vnějšímu, nemá však ke Všeobecnému pensijnímu ústavu v Praze samému žádného vztahu. Není tudíž tato plná moc vydána Všeobecným pensijním ústavem v Praze a ani v podání žalované Úřadovny I (A) ze dne 4. prosince 1930, jímž byla soudu předložena jen původní plná moc dovolatelčina ze dne 2. září 1929 doplněná již zmíněnou doložkou ministerstva sociální péče ze dne 3. prosince 1930, nelze spatřovati schválení vedení sporu Všeobecným pensijním ústavem v Praze, to tím méně, ano i toto podání samo zdůrazňuje, že jest rozeznávati mezi »Všeobecným pensijním ústavem« jako takovým a »úřadovnami«, které jsou jeho orgány. Ani tímto vyjádřením ani doplněnou plnou mocí nebyla závada odklizena způsobem v § 6 c. ř. s. vytčeným, nelze tedy míti za to, že jest žalovanou stranou vlastně »Všeobecný pensijní ústav v Praze« a že jde jen o nesprávné označení, které by mohlo býti opraveno z úřadu. Jako orgán Všeobecného pensijního ústavu není Zemská úřadovna oprávněna podepsati za ústav procesní plnou moc a neplatí tu ani ustanovení § 1010 obč. zák. Poukaz napadeného rozsudku na rozhodnutí nejvyššího soudu čís. 3659 sb. n. s. nedopadá, poněvadž ve sporu tímto rozhodnutím řešeném došlo k dodatečnému schválení jednání úřadovny Všeobecným pensijním ústavem a tudíž k odklizení závady způsobem označeným v § 6 c. ř. s. Návrh, učiněný odpůrcem v dovolací odpovědi, by za žalovanou stranu byl pokládán Všeobecný pensijní ústav v Praze, zastoupený Úřadovnou A, je v pravdě změnou žaloby (změnou podmětu žalovaného), která v dovolacím řízení není přípustná (§§ 483, 513 c. ř. s.). Jest tu tudíž zmatečnost podle § 7 c. ř. s. a bylo z podnětu dovolání uznati, jako uvedeno.

Citace:

č. 11239. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 605-607.