Čís. 11287.

Předpis § 1486 čís. 5 obč. zák. nelze rozšiřovati na nárok z jiného než služebního poměru. Nespadá sem právní poměr mezi pojišťovnou a jejím akvisitérem, jemuž měla býti za sprostředkované obchody nahrazena získávatelská provise.
(Rozh. ze dne 19. prosince 1931, R I 848/31.)
Žalobou, zadanou na soudě dne 16. července 1929, domáhala se žalující pojišťovna na žalovaném zástupci na provisi vrácení toho, co mu vyplatila zálohou na provisi, již žalovaný neodpracoval a již nevrátil po přerušení zastupitelského poměru. Žalovaný namítl najmě promlčení žalobního nároku, ježto si vybral poslední zálohu v dubnu 1926 a v polovici května 1926 přestal býti akvisitérem žalobkyně. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, maje za to, že jest žalobní nárok promlčen podle § 1486 obč. zák. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by ji, vyčkaje pravomoci, znovu projednal a rozhodl. Důvody: Odvolací soud nesdílí právní názor prvého soudu, že jest zažalovaná pohledávka promlčena po rozumu § 1486 obč. zák. Podle náhledu odvolacího soudu přicházely by tu v úvahu nejvýše odstavec čís. 1 a 5 citovaného § 1486 obč. zák., poněvadž předpoklady ostatních odstavců nejsou tu zřejmě dány. Avšak o pohledávku podle § 1486 čís. 1 obč. zák. se tu nejedná, poněvadž neběží o žádnou dodávku věci neb provedení prací, neb o jinaká plnění v živnostenském, kupeckém nebo jinakém obchodním provozování. Ale nejde také o žádný zaměstnanecký poměr, jak jej má na zřeteli § 1486 čís. 5 obč. zák., ježto jedná se tu o vrácení přeplaceného obnosu straně žalované, který nesouvisí s pracovním poměrem žalovaného jako takovým, tedy o nárok z bezdůvodného obohacení. Nárok z bezdůvodného obohacení nepromlčuje se, jak se první soud mylně domnívá, ve třech letech, nýbrž ve třiceti letech. Poněvadž od jeho vzniku tato doba ještě neuplynula, jest žaloba, ana pohledávka zažalovaná co do výše jest nesporná, odůvodněna.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Pro rekurentův názor, že § 1486 čís. 5 obč. zák. nemá na mysli jen poměr služební, není v doslovu jeho opory. Zákon, používaje výrazu »zaměstnanec« a »zaměstnavatel«, dal zřetelně najevo, že jde o nároky ze smlouvy služební. Ustanovení to nemůže býti rozšiřováno na nároky z jiných právních jednání, poněvadž jím byla stanovena výjimka z pravidla, z řádné promlčecí lhůty, a výjimky nedopouštějí obdoby. Jest tedy zkoumati, zda šlo mezi žalující pojišťovnou a žalovaným o smlouvu služební. Žalovaný přednesl, že dle smlouvy z 8. února 1926 byl akvisitérem žalobkyně. Dle reversu z 8. února 1926 převzal zastupitelství žalujícího ústavu a za sprostředkované obchody měla mu býti nahrazena získávatelská provise. Nešlo tedy o zaměstnanecký poměr, poněvadž žalovaný nebyl zřízen v provozování závodu žalující pojišťovny. Podle motivů zákona jest pro pojem služební smlouvy ve smyslu § 1151 obč. zák. rozhodné, zda jde o osobní hospodářskou závislost zaměstnaného v podniku zaměstnavatelově (rozh. nejv. soudu čís. 5451 sb. n. s.). Nebyla tudíž žalující pojišťovna zaměstnavatelkou žalovaného a nebylo tu případu § 1486 čís. 5 obč. zák.

Citace:

č. 11287. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 686-687.