Čís. 11258.Přípustnost pořadu práva pro náhradní nárok proti starostovi obce, ježto svémocně zničil věci, jež mu byly dány do uschování jako starostovi obce při nuceném vyklizení. (Rozh. ze dne 17. prosince 1931, R I 997/31). Žalobu, jíž se domáhala žalobkyně na starostovi obce V. náhrady škody pro bezprávné zničení jejích věcí, jež byly dány obci do úschovy podle § 5 zákona ze dne 31. března 1925 čís. 51 sb. z. a n., soud prvé stolice odmítl pro nepřípustnost pořadu práva. Rekursní soud zamítl námitku nepřípustnosti pořadu práva. Důvody: Prvý soud odmítl žalobu pro nepřípustnost pořadu práva, poněvadž jde v souzeném případě o nárok na náhradu škody z nedostatečného uložení vyklizených věcí, tedy o náhradu škody z působnosti obce v oboru veřejnoprávním. Jest sice správné, že podle § 37 prvý odstavec česk. obecního řízení má obec, vykonává-li místní policii, nahraditi veškerou škodu, která by komu vzešla z opomenutí povinnosti, jež ukládá obci zákon o místní policii, a že podle § 37 druhý odstavec cit. říz. rozhoduje o nároku na tuto náhradu politický úřad a o výši náhrady řádný soud. Prvý soudce však přehlíží, že žaloba nesměřuje proti obci jako takové, nýbrž proti starostovi obce osobně. Na tom nemění nic okolnost, že v žalobě jest uvedeno, že byly věci uloženy do uschování k žalovanému jako ke starostovi obce. Neboť z vývodů žaloby vyplývá, že žalobkyně žalovaného činí osobně zodpovědným za to, že nesplnil povinnost uloženou mu jako schovateli a tím žalobkyni způsobil škodu. Žalující strana domáhá se tedy náhrady škody na starostovi z důvodu ryze soukromoprávního, který řešiti jest soudem civilním podle § 1338 obč. zák. Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu. Důvody:Při rozhodování o přípustnosti pořadu práva jest míti na zřeteli, zdali podle žalobcova přednesu jest žalobní nárok vyvozován z poměru veřejnoprávního, či soukromoprávního, a jest se omeziti na řešení otázky, jaké povahy jest nárok, který žalobce uplatňuje (Viz rozhodnutí čís. 8049, 9045, 9956, 10817 sb. n. s.). V souzeném případě domáhá se žalobkyně jako vlastnice věcí, které byly při exekučním vyklizení dány do úschovy k žalovanému jako ke starostovi obce, náhrady škody na žalovaném osobně. Svůj náhradní nárok odůvodňuje tvrzením, že dne 10. prosince 1930 žádala na žalovaném vydání svých věcí u něho uložených, ale že jí žalovaný a jeho manželka odpověděli, že peří, šatstvo a obuv spálili a nádobí rozbili, čímž prý utrpěla škodu. Z toho jest zřejmé, že žalobní nárok nečelí vůbec proti obci ani proti žalovanému jako představiteli obce, ani že není opřen o zodpovědnost žalovaného z výkonu jeho starostenského úřadu, nýbrž že skutkovým základem žaloby jest, že žalovaný svémocně zničil věci patřící žalobkyni. Takový nárok jest posuzovati podle §§ 1295 a 1338 obč. zák. jako nárok soukromoprávní, vyvozovaný z poměru práva soukromého, o němž přísluší ačkoliv zmíněný soud ve svém vyjádření na svou zákonnou příslušnost rozhodovati podle § 1 j. n. řádným soudům. Na věci nic nemění, že žalovaný jest zároveň starostou obce, jíž byly věci dány do úschovy podle § 5 zákona ze dne 31. března 1925 čís. 51 sb. z. a n., pokud se týče podle § 5 zákona ze dne 28. března 1928 čís. 45 sb. z. a n., a že nebyl se žalobkyni v poměru smluvním jako schovatel, neboť o náhradu škody pro bezprávné zničení svých věci může poškozený žalovati podle § 1338 obč. zák. před řádným soudem každého škůdce, leč by byl pořad práva výslovným zákonným předpisem vyloučen; o to však v souzeném sporu nejde. Rozhodnutí o důvodnosti žalobního nároku jest ovšem vyhraženo teprve rozsudku ve věci.