Čís. 10996.

Rejstříkový soud jest nejen oprávněn, nýbrž i povinen, by nařídil změnu stanov společenstva, jakmile shledá, že jejich některé ustanovení odporuje zákonu o společenstvech ze dne 9. dubna 1873, čís. 70 ř. zák., třebas byly již právoplatně zapsány ve společenstevním rejstříku. Nevyhoví-li společenstvo nařízení rejstříkového úřadu, jde o opomenutí přihlášky do společenstevního rejstříku, jež jest stíháno pořádkovými pokutami. Jakým způsobem má býti napravena shledaná závada, jest ponechati rozhodnutí valné hromady družstva, rejstříkovému soudu nepřísluší, by v tom směru učinil opatření.
Členem výrobního družstva může býti, kdo se sám zaměstnává příslušnou výrobou, nesejde na tom kdo může býti spotřebitelem vyrobeného zboží.
Při spotřebním družstvu mohou se kromě výrobce státi členy jen ti, u nichž skutečně nastala přímá spotřeba vyráběného zboží.
Nevyhověl-li v nesporném řízení soud prvé stolice rozkladu, spojenému se stížností, není zvláštního opravného prostředku do zamítacího usneseni. V tom, že soud prvé stolice předložil stížnost spojenou s rozkladem soudu druhé stolice k rozhodnutí, nevyčkav další stížnost, není zmatečnosti.
(Rozh. ze dne 18. září 1931, R I 583/31.)
Rejstříkový soud usnesením ze dne 6. června 1930 zamítl opověď změny čl. 2 stanov družstva »Spolková cihelna ve V., zapsané společenstvo s obmezeným ručením« a odepřel zápis této změny. Důvody: Právoplatným usnesením tohoto soudu ze dne 3. dubna 1928 a 28. února 1929 bylo družstvo upozorněno, že právní základ družstva, zapsaného do rejstříku družstevního dne 30. července 1897 i způsobilosti státi se členem podle skutečného stavu podniku i smlouvy společenstevní ze dne 23. července 1897 jsou neslučitelné se základním prin- cipem zákona o družstvech ze dne 9. dubna 1873, čís. 70 ř. zák. (§ 1) a min. nař. ze dne 17. ledna 1900, čís. 4 věstn. min. sprav. — jak pro jiné případy vysloveno také opětovně v rozhodnutích nejvyššíího soudu v usneseních těch citovaných i četných jiných — a nařízeno bylo družstvu podle § 3 nař. čís. 72/1873 ř. zák. a ve smyslu §§ 2 a 9 zák. čís. 133/1903 ř. zák., by právní základ sdružení i jeho způsobilost členskou platným zákonům přizpůsobilo. Soud opíral svá nařízení též o posudek obchodní komory v Praze ze dne 31. března 1928 a revisní jednoty českých hospodářských a výdělkových společenstev v Praze, kteréž jest družstvo, o něž jde, přičleněno. Jest totiž podle čl. 2 stanov dosud účelem společenstva: společné vyrábění a prodávání cihlářských výrobků, vápna a napomáhati takto k levnějšímu provádění staveb, a může družstvo podle čl. 15 stanov kupovati pozemky, stavěti na nich cihlářské a vápenné pece, vyráběti cihlářské výrobky a vápno a prodávati je, může i hotové budovy kupovati nebo nové budovy stavěti, a vůbec vše konati, co na prospěch členů — v mezích zákona — za dobré uzná. O členské způsobilosti nemají stanovy vůbec ustanovení, ale jsou členy podle vyšetřeni obchodní komory i podle povolání ohlašovaných členů představenstva osoby nejrůznějšího povolání, jež nelze považovati za osoby téže hospodářské base, aniž jejich účast na podniku za činnost svépomocnou ve smyslu § 1 zák. o společenstvech, takže jde o ryzí asociaci kapitálovou, vypočítanou na zisk, jenž se rozděluje mezi členy. O společnou osobní činnost členů společných provozoven závodu, o společné hospodářské činnosti členů podporující přímo jejich živnost, o nichž mluví na př. rozhodnutí nejvyššího soudu čís. sb. 5249 a 5264 a j. v., v tomto případě vůbec ani podle stanov nejde, a ani při různosti povolání a zájmů členů jíti nemůže a nikdy dosud nemohlo. Ale ani nynější dne 9. března 1930 usnesená změna čl. 2; »Účelem společenstva jest výroba a prodej cihlářských výrobků a tím podpora cihlářského průmyslu a stavebního ruchu. Členem společenstva může býti každý, kdo vlastní nemovitosti k výrobě a provozu cihlářství, nebo kdo může býti spotřebitelem cihlářského zboží«, naprosto nenapravuje vytýkané soudem vady právního základu tohoto spolčení osob a nijak nevyhovuje předpokladům svépomocné součinnosti družstevníků s obmezením veškeré činnosti na členy téže hospodářské základny, jak zvláště již také v cit. min. nař. z roku 1900 byly vysloveny. Odporuje proto i takto nově usnesený doslov čl. 2 stanov § 1 zákona o společenstvech a nemůže se státi předmětem zápisu. Rozkladu spojenému se stížností prvý soud nevyhověl a předložil stížnost rekursnímu soudu, jenž jí nevyhověl. Důvody: Nelze přisvědčiti názoru rekursu, že rejstříkový soud není vůbec oprávněn vymáhati změny stanov družstva, protože stanovy ty v doslovu v rejstříku zapsaném byly již před třiceti lety na základě zákona čís. 70 z roku 1873 právoplatně schváleny. Stanovy musí podle § 11 zákona ze dne 9. dubna 1873, čís. 70 ř. zák. odpovídali zákonu a musí rejstříkový soud podle § 3 ministerského nařízení ze dne 14. května 1873, čís. 71 ř. zák. z úřadu toho dbáti, by stanovy odpovídaly zákonu. Shledá-li soud kdykoliv, že stanovy neodpovídají zákonu, musí dáti příkazy k odstranění závad. jakž se i v souzeném případě stalo. Jest tedy nepochybno, že rejstříkový soud jest oprávněn vydávati nařízení, o něž jde v tomto případu. Neúplnost napadených nařízení shledává rekurent v tom, že soud ani prý sám neuvedl, jak má zníti požadovaná změna stanov a jak má býti upraven doslov dotyčného článku. Neprávem však tuto výtku činí, neboť není věcí soudu nařizovati, jaký určitý doslov stanovy míti mají, naopak jest věcí družstva, jež se má usnésti na požadovaných změnách, majíc při tom zřetel k všeobecným směrnicím, daným soudem. Není tedy vadou, že soud ani obsah ani úpravu požadovaných změn neustanovil. Není správné, že soud neudává, jaké vlastnosti nebo jaké povolání nebo zaměstnání smějí členové společenstva míti, neboť v tom směru dostatečné vysvětlení podává usnesení ze dne 3. dubna 1928. Názoru rekurenta, že soud není příslušný donucovati společenstvo ke změnám stanov aneb stíhati je pokutami, protože dozor na společenstva přísluší politickým úřadům, a že soud může nejvýše žádati politický úřad, by v mezích své právomoci uložil změnu neb opravu stanov, nelze přisvědčiti, neboť jde o právní základ, o společenstevní smlouvu, a tu jest oprávněn zkoumati jen soud rejstříkový, který také může vynutiti uposlechnutí svých příkazů podle § 87 zák. o společenstvech a § 4 nařízení ministerského ze dne 14. května 1873, čís. 71 ř. zák. Neodporuje zákonu nařízení, že změny mají býti provedeny do 8 dnů, neboť ve věcech firemních není pariční lhůta ustanovena a jest dáno do uvážení soudu, jakou lhůtu pokládá za přiměřenou pro splnění svých příkazů.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Dovolací stížnosti se nevyhovuje pro nedostatek podmínek § 16 nesporného řízení, ježto ani zmatečnosti tu není, aniž lze seznati, že srovnalá usnesení zřejmě odporují zákonu nebo spisům. Ke správným důvodům napadeného usnesení stačí, hledíc k vývodům dovolací stížnosti, dodati toto: Jest nerozhodné, že zápis družstva do společenstevního rejstříku nabyl již právní moci, neboť rejstříkový soud jest nejen oprávněn, nýbrž i povinen, by nařídil změnu stanov, jakmile shledá, že jejich některé ustanovení odporuje zákonu o společenstvech ze dne 9. dubna 1873, čís. 70 ř. zák., třebas byly již právoplatně zapsány ve společenstevním rejstříku (srov. rozhodnutí sb. n. s. čís. 7160). Nevyhoví-li společenstvo nařízení rejstříkového soudu, jde o opomenutí přihlášky do společenstevního rejstříku, jež podle § 87 spol. zákona má býti stiháno pořádkovými pokutami. Jakým způsobem má býti napravena shledaná závada, jest ponechati rozhodnutí valné hromady stěžujícího si družstva a jest přisvědčiti rekursnímu soudu, že nepřísluší rejstříkovému soudu, by v tomto směru učinil opatření. Jak stěžovatel sám uvádí, jde o společenstvo výrobní. Členem společenstva však může býti jen ten, kdo se sám zaměstnává příslušnou výrobou, a nesejde na tom, kdo může býti spotřebitelem vyrobeného zboží. To by přicházelo v úvahu při společenstvu spotřebním. Tu by se však mohly státi členy kromě výrobce nejvýše jen osoby, u nichž skutečně nastala přímá spotřeba vyráběného zboží, tedy v souzeném případě stavitelé a podnikatelé staveb. Stavebníkem ovšem může bytí každý, kdo může býti vlastníkem pozemku stavebního, na tom však nesejde, nýbrž jen na tom, zda členové družstva jsou skutečně staviteli anebo podnikateli staveb.
Do rozhodnutí soudu prvé stolice podal stěžovatel rozklad spojený se stížností. Nevyhověl-li soud prvé stolice rozkladu, nepřísluší již stěžovateli zvláštní opravný prostředek do zamítajícího usnesení, a předložil-li tudíž soud první stolice stížnost soudu druhé stolice k rozhodnutí, nevyčkav další stížnost, není to zmatečností.

Citace:

Čís. 10996.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 173-176.