Čís. 11213.

Byla-li pohledávka postoupena do vlastnictví, nemůže postoupený dlužník, jenž uznal postoupenou pohledávku proti postupníku, uplatňovati započtením pohledávku, příslušející mu proti postupiteli.
Byla-li však pohledávka postoupena jen k inkasu, může ji sice postupník uplatňovati vlastním jménem, postoupený dlužník jest však i oprávněn uplatňovati započtením vzájemnou pohledávku za postupitelem, třebas uznal zažalovanou pohledávku proti postupníku.
(Rozh. ze dne 3. prosince 1931, Rv II 674/30.)
Proti žalobě postupníka o zaplacení postoupené pohledávky namítl žalovaný, postoupený dlužník, započtením vzájemnou pohledávku za postupitelem, ač uznal proti postupníku postoupenou pohledávku. Oba nižší soudy uznaly podle žaloby, odvolací soud uvedl v otázce, o niž tu jde, v důvodech: Pro posouzení věci jest nerozhodno, zda byla zažalovaná pohledávka postoupena Davidem U-em žalobkyni jen k inkasu či do vlastnictví, poněvadž, hledíc k účinkům postupu dlužníkovi řádně oznámeného, jde jen o vnitřní poměr mezí postupitelem a postupníkem, a účel postupu, ať již k němu došlo jen k inkasu neb, by bylo vlastnictví pohledávky převedeno na žalobkyni, nic nemění na povinnosti žalované strany plniti s právním účinkem jen žalobkyni, ano rozlišování mezi postupem k inkasu a do vlastnictví postavení dlužníkovo vůbec nezhoršuje a mimo to se v souzeném případě dlužník, uznav pohledávku proti žalobkyni jako bezelstnému postupníku za správnou, vlastně po rozumu § 1396 obč. zák., všech námitek proti němu vzdal.
Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Důvody:
Ve věci jest dovolání oprávněno, neboť nelze přisvědčiti právnímu názoru odvolacího soudu, že jest pro posouzení této věci nerozhodné, zda byla zažalovaná pohledávka postoupena Davidem U-em žalobkyni jen k inkasu či do vlastnictví, neboť na řešení této otázky jest závislé řešení otázky, zda dovolatelka může namítati žalobkyni k započtení svou vzájemnou pohledávku čili nic. Byla-li sporná pohledávka postoupena žalobkyni do vlastnictví, jak za to má procesní soud prvé stolice, nemůže ovšem dovolatelka, jež uznala zažalovanou pohledávku proti žalobkyni, uplatňovati k započtení pohledávku příslušející jí za postupitelem Davidem U-em (§ 1396 obč. zák.). Jinak by se však měla věc, byla-li sporná pohledávka postoupena žalobkyni jen k inkasu. Tu by byla sice oprávněna uplatňovati pohledávku vlastním jménem, poněvadž by však po hmotněprávní stránce vždy ještě šlo o pohledávku postupitelovu, nebylo by lze mluviti o příjemci ve smyslu § 1396 obč. zák., neboť neměla pohledávka přejiti na žalobkyni do vlastnictví. Dovolatelka by tedy byla oprávněna uplatňovati svou vzájemnou pohledávku, a to přes to, že uznala spornou pohledávku proti žalobkyni, neboť tím se ještě nevzdala námitky započtení. Poněvadž se odvolací soud, vycházeje z mylného právního předpokladu, nezabýval rozhodnou otázkou, zda sporná pohledávka byla postoupena žalobkyni do vlastnictví, či k inkasu, a po případě otázkou opodstatněnosti vzájemné pohledávky dovolatelovy, zůstalo odvolací řízení kusým.

Citace:

č. 11213. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 565-566.