Čís. 11297.

Tichý společník není oprávněn žádati na komplementáři při zrušení společnosti beze všeho vrácení vkladu, nýbrž může na něm žádati kromě podílu na zisku jen to, co při skončení tiché společnosti zbude a co není vyčerpáno jeho povinným podílem na ztrátě.
(Rozh. ze dne 19. prosince 1931, Rv II 870/30).
Žalobce byl tichým společníkem v závodě žalované. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se žalobce na žalované, by bylo uznáno právem, že se úmluva o tichém společnictví mezi žalobcem a žalovanou zrušuje a že žalovaná jest povinna vyplatiti žalobci vklad. Procesní soud prvé stolice uznal (rozsudkem pro zmeškání) podle žaloby. Odvolací soud vyhověl odvolání žalované potud, že zamítl pro tentokráte žalobní žádost, pokud se domáhala vyplacení vkladu. Důvody: Žalobce žádá jako tichý společník na žalované majitelce obchodu vklad 15000 Kč, odpočítávaje bez udání důvodu na jeho srážku 1064 Kč, tudíž 13936 Kč s 6% úroky ode dne 1. ledna 1930 a sám udává, že byl na zisku a na ztrátě podílníkem z 50%. Tichý společník není oprávněn žádati beze všeho na komplementáři vklad, neboť tento se stal neodvolatelným vlastnictvím komplementáře (čl. 252 prvý odstavec obch. zák.) a jest určen k tomu, by sloužil účelům obchodu, takže jeho osud jest závislý na osudu obchodu. Tichý společník může žádati na komplementáři kromě podílu na zisku (čl. 255 obch. zák.) jen to, co při skončení společnosti zbude a co není vyčerpáno jeho povinným podílem na ztrátě (Staub- Pisko 1908 str. 942). Žalobce žádá však jen vrácení svého vkladu 15000 Kč po odpočítání 1064 Kč se 6% úroky ode dne 1. ledna 1930, aniž se vůbec pokusil dolíčiti číselně své konečné pohledávání při zrušení společenství podle svého rozpočtu a udati podklady pro toto účtování, z nichž by vyplývalo, že mu přísluší pohledávka v zažalované částce. Nedá se tudíž podle zákona návrh žalobní, pokud jde o zaplacení obnosu 13936 Kč s přísl., z přednesených skutečností vyvozovati. Nebyla tedy druhá část žalobní prosby v přednesených skutečnostech podle zákona odůvodněna a měla býti rozsudkem pro zmeškání zamítnuta.
Nejvyšší soud nevyhověl žalobcovu dovolání.
Důvody:
Odvolací soud uznal žalobcem tvrzené skutečnosti, jež podle § 396 c. ř. s. jest pokládati za pravdivé, za důležitý důvod po rozumu čl. 262 obch. zák. a žalobě v prvé části vyhověl. Ale, i kdyby se byl žalobce mínil domáhati náhrady škody, byl by musil tvrditi a přesně vytýčiti, že a jaká škoda mu jednáním žalované vznikla. Nic takového žalobce neuvádí, nýbrž výslovně požaduje jen vrácení vkladu, od něhož odpočítává bez bližšího odůvodnění částku 1064 Kč. Pokud jde o druhou část výroku, nemůže se jím žalobce cítiti postiženým. Důvody napadeného rozsudku, k nimž se dovolací soud připojuje, vedly by k úplnému zamítnutí žaloby v této části. Poněvadž však odvolatelka navrhla, by byla žaloba v té příčině zamítnuta jen pro tentokráte, nezbylo odvolacímu soudu, než by rozhodl v mezích tohoto odvolacího návrhu (§ 462 c. ř. s.), pro žalobce nepochybně příznivějšího.

Citace:

č. 11297. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 703-704.