Čís. 11115.

Osmihodinná pracovní doba (zákon ze dne 19. prosince 1918, čís. 91 sb. z. a n.).
Byl-li zaměstnanec za všechnu práci, již vykonal, odměněn podle počtu vyrobených kusů, nemá nárok na další zvláštní odměnu za to, že na zhotovení kusů, podle jichž počtu byli odměňován, pracoval déle než osm hodin denně.
(Rozh. ze dne 29. října 1931, Rv II 549/30.)
Žalobu, jíž se domáhal dělník na zaměstnavateli zaplacení odměny za prácí přes čas, oba nižší soudy zamítly. Odvolací soud uvedl v otázce, o niž tu jde, v důvodech: Pokud se týká doby od 1. ledna 1927 až do vystoupení žalobce ze služebního poměru u žalované, do 9. října 1929, zjistil prvý soudce, že v té době byla zavedena u žalované výroba na základě pohyblivých pásů. Bylo vypočteno, že každý šnytař měl v osmihodinné době pracovní zhotoviti buď 1.000 levých, buď 1.000 párů pravých, po případě 500 párů levých nebo 500 párů pravých. Při této práci byla úkolová práce rozdělena ve stejném poměru a byly utvořeny skupiny úkolu, kolísala i mzda podle počtu vyrobených párů celou dílnou a počet 1.000 párů byl maximální předpoklad. Dále zjistil prvý soudce, že žalobce měl účast na zisku, ovšem nebyla to odměna pravidelná, nýbrž vyplácena byla jen, pracovala-li dílna se ziskem. Dále zjistil, že žalobce pracoval i po zavedení pohyblivých pásů někdy přes čas. Odvolatel vlastně toto zjištění prvého soudu nenapadá, jen zahaleně napadá závěr prvého soudu, že výroba, zejména práce šnytařů po zavedení pohyblivých pásů byla prací úkolovou. Je prý pravda, že podle prvotních plánů neměli prý šnytaři vyrobiti 1.800 párů denně a, když se této výroby v osmihodinné době pracovní docílilo, byla prý dále neustále zvyšována. Ale, i kdyby tomu bylo tak, jak tvrdí žalobce, jest považovati práci šnytařů za práci úkolovou, poněvadž podle pracovního plánu převzali povinnost zhotoviti za určitý plat určitý počet kusů, nebyli placeni podle doby pracovní, nýbrž podle kusů. Nezáleží na tom, že podle pracovního plánu bylo rozpočteno, že lze práci vykonati za osm hodin, neboť toto rozpočtení bylo přizpůsobeno práci průměrného dělníka. Kdo byl obratnější, byl s prací hotov dříve, kdo byl méně obratný, pracoval i přes čas, ale za tutéž vykonanou práci byli odměněni stejně. Konal tudíž žalobce po celou dobu svého služebního poměru u žalované jen práce úkolové. Pracoval-lí žalobce na úkol a byl-li podle toho placen, byl-li placen za jednotlivý zhotovený kus, nikoliv podle pracovní doby, nevztahuje se na něho předpis zákona ze dne 19. prosince 1918, čís. 91 sb. z. a n., podle něhož je práce přes čas zakázána a podle něhož, zejména podle ustanovení § 6 čís. 3 musí býti práce přes čas zvlášť placena. Ustanovení zákona nevylučují možnost práce úkolové a možnost, odměňovati úkolovou práci podle kusu, úhrnně. Pracuje-li přes čas, nepracuje dělník v zájmu zaměstnavatele, nýbrž ve vlastním zájmu, taková práce zákonem není zakázána, poněvadž zákon nebyl vydán v neprospěch zaměstnanců, nýbrž jen na jejich obranu a proto zaměstnanec může disponovati s časem i mimo pravidelnou pracovní dobu a pracovati tudíž i přes čas. Ovšem za úkolovou práci, konanou přes čas, nemůže žádati zvláštní odměnu, an jest za ni odměňován podle kusu. Proto, třebaže žalobce pracoval přes čas, nemůže žádati za tuto práci přes čas zvláštní mzdu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Po právní stránce byla věc odvolacím soudem posouzena bez právního omylu. Na podkladě zjištěných okolností odůvodnil odvolací soud správně, že žalobce konal u žalované firmy práce úkolové, že byl placen za jednotlivé zhotovené kusy, nikoliv podle pracovní doby, a stačí v té příčině odkázati dovolatele na důvody napadeného rozsudku, jež nebyly vyvráceny dovolatelovými vývody. Byl-li žalobce za všechnu práci, již vykonal, odměněn podle počtu vyrobených kusů (§ 1154 druhý odstavec a § 1154 a) obč. zák.), nemůže z ustanovení § 6 odst. (3) a § 7 odst. (4) zákona ze dne 19. prosince 1918, čís. 91 sb. z. a n. vyvozovati pro sebe ještě nárok na další zvláštní odměnu za to, že na zhotovení kusů, podle jejichž počtu byl odměňován, pracoval déle, než osm hodin denně.

Citace:

Čís. 11115. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 390-391.