Čís. 11242.

Předpis § 77 živn. řádu o čtrnáctidenní výpovědní lhůtě není dotčen předpisem § 1159 obč. zák.
Novoročné se stalo vyplácením a přijímáním po celou dobu služebního poměru součástí zaměstnancovy odměny za konané práce.
(Rozh. ze dne 9. prosince 1931, Rv I 1681/30.)
Žalobce byl zaměstnán u žalovaného jako krejčí s týdenním platem 250 Kč. Dne 10. listopadu 1929 byl žalobce z práce propuštěn. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se žalobce na žalovaném zaplacení mzdy za šestinedělní výpovědní lhůtu a novoročného ve výši dvoutýdenního platu. Procesní soud prvé stolice přisoudil žalobci jen mzdu za jeden týden, zjistiv, že žalobce konal jen práce řemeslné, nikoliv práce vyššího druhu, zejména ne převážně, neboť braní míry na obleky, stříhání na kalhoty a upravování obleků podle příkazů prodávajících, ani přišívání kožešinových límců na dámské pláště, nejsou úkony, jež by bylo lze označiti za práce vyšší nikoliv kupecké, neboť k uvedeným pracím nepotřeboval žalobce většího, najmě odborného vzdělání, ježto šlo o obyčejnou krejčovskou práci, najmě any se konaly jen podle příkazů bez vlastního zkoušení na zákaznících. Odvolací soud přisoudil žalobci dalších 703 Kč. Důvody: Prvým soudem bylo zjištěno, že žalovaný propustil žalobce z práce bez výpovědi, a že neměl zákonného důvodu k jeho okamžitému propuštění. Odvolatel napadá názor napadeného rozsudku, že žalobce nekonal práce vyššího druhu, a tomuto názoru jest přisvědčiti. Zákon o obchodních pomocnících pojem vyšších služeb sice nedefinuje a nezáleží zajisté na titulu, jejž měl žalobce v závodě žalovaného, nýbrž bude rozhodovati jen služba žalobcem skutečně konaná. Ve službě, jak prvým soudem byla zjištěna, spatřovati lze jen práci dělníka, k níž lze každému dělníku nabýti způsobilosti, je-li všímavý a má-li delší praxi, a nenáleží tedy služba ta k vyšším službám, jež předpokládají vybavení jistým disposičním právem, samostatnou rozhodovací mocí, zkrátka vedoucí postavení (rozhodnutí nejvyššího soudu čís. 4854 sb. n .s.). K takovýmto vyšším službám nepatří braní míry na obleky, přešívání koupených šatů, zhotovování kalhot a pod., ani v tom případě, jsou-li provozovány zaměstnancem, jenž jest vyučeným krejčovským mistrem, ani dozor nad učněm a dělníky, který ovšem v souzeném případě ani nebyl prokázán. Vykonával-li tedy žalobce v závodě žalovaného jen práce řemeslné bez samostatné rozhodovací moci, musí býti považován jen za pomocného dělníka podle § 73 živnostenského řádu. Prvý soud však pochybil při právním posuzování věci této tím, že nehleděl k ustanovení § 153 III. dílčí novely k občanskému zákonu, podle něhož ustanoveními občanského zákona nejsou dotčeny zvláštní zákonné předpisy, jež platí o určitých služebních poměrech, najmě předpisy živnostenského řádu, a tu podle § 77 téhož řádu platí výpovědní lhůta čtrnáctidenní, není-li smluvena jiná lhůta. Poněvadž žádná ze stran ve sporu netvrdí, že byla jiná výpovědní lhůta mezi stranami smluvena, jest za to míti, že i v souzeném případě platí zákonná lhůta výpovědní, jest tedy žalovaný podle § 84 ž. ř. povinen zaplatiti žalobci mzdu za tuto celou výpovědní lhůtu, tudíž 500 Kč. Pokud jde o remuneraci, zjistil prvý soud, že sice výslovně mezí stranami nebyla smluvena, že však žalobce novoročné dostával po celou svou pracovní dobu, s počátku ve výši týdenního, později dvoutýdenního platu, a ze seznání žalovaného vyplývá, že novoročné v posléz uvedené výši dostával žalobce již tři roky. Soud odvolací vzhledem k těmto zjištěným okolnostem nesdílí názor prvého soudu, že poskytování novoročného jest považovati za pouhý dar, na nějž by žalobce neměl nárok, nýbrž má za to, že novoročné, jež bylo skutečně poskytováno žalobci po celou dobu služební v žádané výši po dobu tří let, jest částí odměny za konané práce, takže žalovaný jest podle § 84 živn. řádu povinen příslušnou jeho část, připadající nejen na dobu výpovědní, nýbrž i na celý čas, po který žalobce u žalovaného v roce 1929 byl zaměstnán, žalobci nahraditi, a poněvadž výpověď končila 25. listopadu 1929, přísluší žalobci část této remunerace, připadající na dobu jednoho roku bez pěti týdnů, tudíž 453 Kč.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalovaného.
Důvody:
Po právní stránce byla věc odvolacím soudem posouzena správně i v otázce výpovědní doby, i v otázce roční remunerace. Odvolací soud považuje žalobce za živnostenského pomocného pracovníka podle § 73 živn. řádu, což dovolatel uznává za správné, poukazuje sám k tomu, že žalobce byl u něho zaměstnán jako krejčovský dělník. Z toho však plyne, že pro žalobce platí výpovědní lhůta čtrnáctidenní, stanovená v § 77 živn. řádu, nikoliv lhůta týdenní podle § 1159 obč. zák. Namítá-li dovolatel, že ustanovení § 77 živn. řádu nelze použíti, poněvadž jest to vyloučeno velícím předpisem § 1159 obč. zák., přehlíží ustanovení § 153 třetí dílčí novely k obč. zák., jež bylo v napadeném rozsudku vyloženo správně a ve shodě s rozhodnutím čís. 949 sb. n. s. I pokud jde o novoroční remuneraci, schvaluje nejvyšší soud názor odvolacího soudu, že se novoročné stalo vyplácením a přijímáním po celou dobu služebního poměru součástí žalobcovy odměny za konané práce, neboť na jedné straně dal žalovaný najevo vyplácením novoročného v žádané výši po dobu tří let, že uznává, že žalobce má na ně nárok, na druhé straně žalovaný přijímáním výroční odměny projevil souhlas s tímto zvýšením svých služebních požitků, takže došlo mezi stranami k dohodě mlčky podle § 863 obč. zák. a žalovaný nemůže jednostranně zkracovati žalobcovy služební požitky odepřením novoročného. Tvrdí-li dovolatel, že žalobce konal v roce 1929 práce velmi nedbale, že poškodil žalovanému mnoho věcí a že proto žalovaný neuznal za vhodné, poskytnouti žalobci vánoční odměnu, nelze k tomu přihlížeti při přezkumu napadeného rozsudku po stránce právní, protože nic takového nebylo odvolacím soudem zjištěno a dovolací důvod právní mylnosti není v této příčině podle zákona proveden.

Citace:

č. 11242. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 611-613.