Čís. 11015.

Umořovací řízení.
Ohlašovací lhůty jest při vydání konečného rozhodnutí dbáti z úřadu i tenkráte, nesouhlasí-li ohlašovací vyhláška s ustanovením § 8 nařízení ze dne 31. srpna 1915, čís. 257 ř. zák. Lhostejno, že si nebylo stěžováno proti obsahu ohlašovací vyhlášky.
(Rozh. ze dne 21. září 1931, R I 465/31.)
Žádost o umoření státních stavebních losů soud prvé stolice zamítl jako předčasnou, jelikož návrh na umoření státního stavebního losu lze podati teprve za patnáct měsíců po tahu umořovacím nebo výherním toho kterého losu. Rekursní soud napadené usnesení potvrdil. Důvody: Lze připustiti, že státní stavební losy, nemajíce kuponů úrokových, důchodových nebo podílových, nespadají pod pojem listin, ohledně nichž § 8 nařízení ze dne 31. srpna 1915, čís. 257 ř. z. ustanovuje, že ediktální lhůta nemůže skončiti před uplynutím jich platnosti, avšák přes to nelze přiznali stížnosti důvodnosti, poněvadž v § 7 nařízení i ohledně jinakých listin pod čís. 1 tohoto § uvedených, na majitele znějících, tedy i ohledně státních stavebních losů jest stanovena jen minimální délka vyzývací lhůty na dobu jednoho roku, není tedy soudu zakázáno stanovili dobu delší, a, užil-li soud tohoto práva a v zahajovacím usnesení z důvodů vhodnosti a účelnosti stanovil, že umořovací nález vydá až za rok od splatnosti losů, a stěžovatelka se s tím spokojila, nemůže se nyní cítiti stiženou tím, že soud v důsledku toho odmítl amortisovati její losy již dříve, t. j. ještě před jejich splatností.
Nejvyšší soud zrušil usnesení obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by o zamítnutém návrhu znovu rozhodl.
Důvody:
Ohlašovací vyhláškou ze dne 11. května 1929, kterou první soud zahájil k stěžovatelčinu návrhu ohlašovací řízení ohledně státních stavebních losů, v návrhu blíže uvedených, vyslovil první soud, že prohlásí, nebudou-li podány námitky proti návrhu, losy za umořené za rok od první vyhlášky v ústředním oznamovateli a od splatnosti losů. Žádost stěžovatelky o umoření stavebních losů vrátil prvý soud jako předčasnou s odůvodněním, že návrh lze podati teprve za patnáct měsíců po tahu umořovacím nebo výherním toho kterého losu. Rekursní soud stížnosti navrhovatelky nevyhověl s poukazem na § 7 nařízení ze dne 31. srpna 1918, čís. 257 ř. zák., podle něhož není prý soudu zakázáno stanoviti delší dobu než roční pro vyzývací lhůtu. Nejde však o délku vyzývací lhůty, neboť tuto stanovil první soud — jak jest rozuměti jeho usnesení — ve shodě s § 7 čís. 1 nařízení na jeden rok, neboť výrok jeho zní výslovně: »prohlásím losy umořenými za rok«. Jde naopak o to, od kdy běží ohlašovací lhůta stanovená prvním soudem na jeden rok. Otázku tu nelze řešiti s hlediska § 7 nařízení, jak učinil rekursní soud, nýbrž jen s hlediska § 8 nařízení, obsahujícího velící právo o lhůtě ohlašovací, jehož jest při vydáni konečného rozhodnutí dbáti z úřadu i tenkráte, když ohlašovací vyhláška nesouhlasí s ustanovením tohoto § (rozhodnutí čís. 3317 sb. n. s.); nemůže proto škoditi stěžovatelce ani, že si nestěžovala proti obsahu ohlašovací vyhlášky, neboť šlo jen o předběžné opatření, kterým měl býti připraven základ pro konečné soudní rozhodnutí o umořovacím návrhu, z něhož nenabyla ani navrhovatelka ani kdo jiný ještě žádných práv (rozh. čís. 3318 a 3796 sb. n. s.). Rekursní soud porušil tudíž svým rozhodnutím zákon i v ustanovení § 8 i v § 8 nařízení. Důsledkem toho odporuje i usnesení prvního soudu zřejmě zákonu.

Citace:

č. 11015. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 213-214.