Čís. 11282.

Proti odkazovníkům nemá místa žaloba podle §§ 125, 126 nesp. říz. Přípustná jest ovšem proti nimi určovací žaloba za podmínek § 228 c. ř. s. Není tu však právního zájmu na brzkém určení neplatnosti posledního pořízení, žalováno-li o neplatnost posledního pořízení proti dědici ze závěti žalobou podle §§ 125, 126 nesp. říz. a tato žaloba se ukázala býti neodůvodněnou.
Ve sporu o platnost posledního pořízení jest dědice poukázané na pořad práva považovati za nerozlučné společníky ve sporu podle § 14 c. ř. s. Není přípustné, by, zahájen-li spor již jedním z nich, byl znovu zahájen druhým, nýbrž po zahájení rozepře jednoho z dědiců odkázaných na pořad práva, mohou se ostatní připojiti k němu jako vedlejší intervenienti podle §§ 7—20 c. ř. s.
(Rozh. ze dne 18. prosince 1931, Rv I 1809/31). Zůstavitelka ustanovila v ústním posledním pořízení Zdenka K-a universálním dědicem a Marii M-ovou a Annu H-ovou obmyslila odkazy. Dne 29. dubna 1929 podalo několik zákonných dědiců zůstavitelky na Zdenka K-a, Marii M-ovou a Annu H-ovou žalobu Ck II 82/29 o neplatnost posledního pořízení, jež byla Zdenku K-ovi doručena dne 3, května 1929. Dne 2. května 1929 podali dva jiní zákonní dědici (Lincoln M. a Henry M.) na tytéž žalované žalobu Ck II 86/29 o neplatnost posledního pořízení, jež byla doručena Zdenku K-ovi dne 7. května 1929. Žaloba Ck II 82/29 byla právoplatně zamítnuta. Žaloba Ck II 86/29, o niž tu jde, byla oběma nižšími soudy zamítnuta. Odvolací soud uvedl ohledně žalovaných Marie M-ové a Anny H-ové v důvodech: Odvolání žalující strany napadá právní názor prvého soudu, jenž zamítl žalobu proti Marii M-ové a Anně H-ové i proto, že jsou jen odkazovnicemi, nikoliv dědičkami. Nehledíc k tomu, že pozůstalostní soud poukázal zákonné dědice, aby podali žalobu o neplatnost závěti jen proti Zdenku K-ovi jako dědici ze závěti, nikoliv však i proti spolužalovaným odkazovnicím M-ové a H-ové, mluví § 126 nesp. říz. výslovně jen o »dědicích« a o poukazu dědiců, by podali žalobu, jsou-li tu odporující si dědické přihlášky, a rovněž § 125 nesp. říz. má nadpis »řízení při odporujících si přihláškách dědických«. Může tedy spor býti veden jen mezi konkurujícími dědici, nikoliv mezi těmito a odkazovníky. Odkazovnici jsou vlastně věřiteli dědiců a musí, trvají-li na svém právu z odkazu, vždy vystoupiti jako žalobci a musí sami dědice žalovati o splnění odkazu. Jelikož tedy odkazovník má možnost žalovati dědice o splnění (vydání) odkazu, nemůže dědic žalovati odkazovníky zápornou určovací žalobou o neplatnost odkazu, poněvadž dědic má možnost uplatniti neplatnost odkazu námitkou proti odkazníkově žalobě, domáhající se splnění odkazu. Poukazují-li žalobci k tomu, že by rozsudek neměl právní účinek proti odkazovníkům a že jest procesuální hospodárností, jsou-li současně žalováni i odkazovnici, zůstává nevysvětlitelno, proč žalují jen dva odkazovníky, nikoliv i ostatní, jichž jest více. Mohli-li odkazovnici přistoupiti k tomuto sporu jako vedlejší intervenienti, jest nerozhodné. Žalobci tvrdí, že praxe i literatura uznávají bezvýjimečně přípustnost žaloby o neplatnost poslední vůle i proti odkazovníkům, a odvolávají se na rozhodnutí čís. 6967 sb. Gl. U. n. ř., to se však obírá jen otázkou formy podpisů svědků poslední vůle. Dále citované rozhodnutí čís. 8793 Gl. U. týká se věci zcela jiné, rozhodnutí v Jur. Bl. ai 1899 str. 40 správně 481. připouští sice žalobu i proti odkazovníkům, avšak rozhodnutí čsl. nejvyššího soudu z doby novější zastávají názor opačný (tak čís. 481, 831, 1161 a 6533 sb. n. s.). Právem proto první soud zamítl žalobu, pokud jde o obě odkazovnice, pro nedostatek pasivního oprávnění ke sporu. Citace všeobecného ustanovení § 228 c. ř. s. jest bez významu proto, že žaloba ve smyslu §§ 125, 126 nesp. říz. jest žalobou zvláštní, svého druhu, jejíchž podmínek stanovených zvláštním zákonným předpisem jest dbáti (srov. rozh. čís. 1955 sb. n. s., podle něhož k žalobě podle § 125 pat. se nevyžaduje, aby byly zvláště zjišťovány podmínky § 228 c. ř. s.).
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalobců ohledně žalovaných Marie M-ové a Anny H-ové, pokud šlo o žalobu proti Zdenku K-ovi, zrušil rozsudky obou nižších soudů i s předchozím řízením a odmítl žalobu.
Důvody:
Dovolací soud, pokud jde o dovolání ohledně žalovaných Marie M-ové a Anny H-ové, schvaluje právní názor nižších stolic, že proti těmto žalovaným, jež jsou jen odkazovnicemi ve smyslu § 535 obč. zák., žaloba podle § 125 a 126 nesp. říz. nemá místa. Kdyby proti nim žaloba měla býti považována za žalobu určovací podle § 228 c. ř. s., kterážto žaloba se připouští i proti odkazovníkům (viz rozhodnutí číslo 481 a 6533 sb. n. s.), musili by žalobci dokázati její náležitosti, zejména právní zájem na brzkém určení neplatnosti posledního pořízení. Tohoto právního zájmu však žalobci proti odkazovnicím nemají, poněvadž otázku neplatnosti poslední vůle hleděli přivésti k rozřešení žalobou podle § 125 a 126 nesp. říz. proti dědici Zdeňku K-ovi, a rozhodnutí o neplatnosti či platnosti poslední vůle proti Zdeňku K-ovi má rozhodný význam i pro platnost či neplatnost odkazů. Ana se žaloba proti Zdeňku K-ovi ukázala býti neodůvodněnou, jest jisto, že žalobci nebudou dědici pozůstalosti po Bohumile K-ové na základě zákona a že tudíž, nejsouce dědici, nebudou povinni vyplatiti odkazy Marii M-ové a Anně H-ové; nemají tedy právního zájmu ve smyslu § 228 c. ř. s. k určovací žalobě. Proto bylo dovolání, pokud směřuje proti spolužalovaným Marii M-ové a Anně H-ové odepříti oprávnění.
U krajského soudu v Ch. byla podána dne 29. dubna 1929 pod zn. spisovou Ck II 82/29 žaloba Josefa J-a a dalších šesti společníků, žalobců, proti Zdeňku K-ovi, o neplatnost ústního posledního pořízení Bohumily K-ové ze dne 30. dubna 1926. Žaloba byla doručena Zdeňku K-ovi dne 3. května 1929, čímž nastalo zahájení rozepře podle § 232 c. ř. s. U téhož soudu podali Lincoln M. a Henry M., žalobci, dne 2. května 1929 pod spisovou značkou Ck II 86/29 proti témuž žalovanému žalobu o neplatnost téže poslední vůle Bohumily K-ové, opírající se o táž skutková tvrzení, jež jsou obsažena v žalobě Ck II 82/29. Žaloba Ck II 86/29 byla doručena žalovanému Zdeňku K-ovi 7. května 1929, tedy v době, kdy spor Ck II 82/29 byl již zahájen. V obou směrech jde o žalobu dědiců ze zákona odkázaných podle § 125 a 126 nesp. říz. na pořad práva proti Zdeňku K-ovi, jenž byl ustanoven zůstavitelkou Bohumilou K-ovou universálním dědicem její pozůstalosti ústním posledním pořízením ze dne 30. dubna 1926, jehož platnost jest žalobci popírána. Nejvyšší soud vyslovil v rozhodnutí čís. 1656 a 7726 sb. n. s., že ve sporu o platnost posledního pořízení jest dědice poukázané na pořad práva považovati za nerozlučné společníky ve sporu podle § 14 c. ř. s. a že není proto přípustné, by, zahájen-li spor již jedním z nich, byl znovu zahájen druhým, ježto by tomu vadila překážka rozepře zahájené. Po zahájení rozepře jedním z dědiců odkázaných na pořad práva, mohou se ostatní připojiti k němu jako vedlejší intervenienti podle § 17—20 c. ř. s. Zásady této bylo použiti po zahájení sporu Ck II 82/29 ohledně dalších žalob vznesených ostatními zákonnými dědici proti Zdeňku K-ovi, ježto jich vedení bránila překážka zahájené rozepře, k níž soud musí z úřadu přihlížeti v každém období sporu (§ 233 a 240/III c. ř. s.). Měly proto nižší soudy žalobu Lincolna M-a a Henry M-a Ck II 86/29 odmítnouti. Ano se tak nestalo, musil tak učiniti nejvyšší soud, u něhož zatím byla rozhodnuta rozepře pod zn. spis. Ck II 82/29, takže rozhodnutí ve věci Ck II 86/29 vadila i překážka věci rozsouzené. Bylo proto rozsudky nižších soudů jakož i řízení jim za základ jsoucí zrušiti, a žalobu odmítnouti (§§ 233, 240/III, 471 čís. 6, 475 třetí odstavec, 478 a 513 c. ř. s.).

Citace:

č. 11282. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 678-681.