Čís. 11203.

Pouhé mlčení není o sobě a za pravidelných poměrů ani souhlasem ani odporem; ale tohoto významu nabývá mlčení, nelze-li podle okolností případu o tom důvodně pochybovati, že by strana nemlčela, kdyby nesouhlasila nebo práv se nevzdávala, kde jest jasná mluva požadavkem vzájemné důvěry a poctivosti při právním styku.
Pokud pojišťovací smlouva ujednaná na určitou dobu s tím, že nebude-li vypovězena do určité doby před uplynutím pojistné doby, nastane její prodloužení mlčky, zanikla, třebaže ve stanovené době výpověď nebyla dána, ale strany vyjednávaly o výslovném obnovení pojišťovací smlouvy, k němuž pak nedošlo.
(Rozh. ze dne 3. prosince 1931, Rv I 1010/30.)
Žalovaná uzavřela se žalující pojišťovnou pojišťovací smlouvu do 24. prosince 1928. Žalobou, o niž tu jde, domáhala se žalobkyně na žalované zaplacení pojišťovací premie splatné dne 24. prosince 1928 za dobu od 24. prosince 1928 do 23. prosince 1929 z důvodu, že pojištění, končící dne 24. prosince 1928, nebylo dva měsíce před uplynutím smluvní doby, před 24. říjnem 1928 vypovězeno a proto podle čl. 28 pojišťovacích podmínek platí prodloužení smlouvy mlčky na jedno pojišťovací období. Oba nižší soudy žalobu zamítly.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Jádrem sporu jest otázka, zda strany vzájemnou dohodou, ne sice výslovně ujednanou, ale konkludentními činy uzavřenou, zrušily dřívější pojišťovací smlouvu dnem 24. prosince 1928, takže by se žalující pojišťovna nemohla později odvolávati na článek 28. všeobecných pojišťovacích podmínek o automatickém prodloužení smlouvy. Na otázku tu odpověděl soud první stolice v souhlasu se žalobkyní záporně, odvolací soud však v souhlasu se žalovanou kladně. Za pravdu jest dáti soudu odvolacímu. Jest souhlasiti s odvolacím soudem, že podle obsahu listin obě strany počítaly s tím, že dřívější pojišťovací poměr, ujednaný do 24. prosince 1928, tímto dnem skončí. V listinách není řeči o nějaké podmínce, že dojde ke smlouvě nové, jak to dovolatelka vykládá. Obsah vzájemných dopisů jest posuzovati v souvislosti a v celku a nikoli každý zvlášť. V té příčině stačí — hledíc k obšírným dovolacím vývodům — uvésti v podstatě jen toto: Jest nesporné, že dřívější smlouva byla ujednána jen do 24. prosince 1928 a že v případě jejího nevypovězení dva měsíce předem mělo nastati její prodloužení mlčky podle čl. 28 všeobecných podmínek. Výpověď — dovolená nejpozději do 24. října 1928 — se nestala a vešel tedy článek 28. po tomto dni v platnost. Ale přes to zahájila žalující strana sama korespondenci dopisem ze dne 24. listopadu 1928, upozorňujíc, že pojistky dne 24. prosince 1924 uplynou a žádajíc o příkaz, by mohla provésti obnovení pojistek a žádajíc dále o sdělení, zda má pojistky v nezměněné výši obnoviti, pokud se týče které změny by bylo provésti. Z tohoto dopisu nelze usuzovati jinak, než že žalující strana nepoužila článku 28., jehož předpoklady již nastaly, nýbrž že stála na stanovisku, že pojišťovací poměr dne 24. prosince 1928 skončí a že by bylo nutno ho obnoviti. Odpověď žalované strany jest v dopisu z 29. listopadu 1928, kde se uvádí, že příštím měsícem »dopadne« pojištění proti vloupání a že proto žalovaná spořitelna žádá o konkurenční nabídku na toto pojištění na dobu desetiletou. Z tohoto dopisu nelze zase jinak usuzovat, než že i žalovaná strana byla na stanovisku, že pojišťovací poměr skončí dnem 24. prosince 1928. V tomto bodu byl tedy mezi stranami souhlas. Ale nedosti na tom. Dopisem ze dne 11. prosince 1928 podává žalující pojišťovna — odvolávajíc se na vyzvání spořitelny k podání nabídky — takovou nabídku a prosí, by spořitelna hleděla na všechny vypisované okolnosti u všech nabídek a doufá, že tak značné pojištění bude svěřeno zase jí. Byla si tedy pojišťovna toho vědoma, že jde o nabídku konkurenční a že jest možné, že při konkurenci nebude svěřeno pojištění jí. Přes to zase ani slovem se nezmínila o automatickém prodloužení dřívější smlouvy. Teprve v dopisu ze dne 8. ledna 1929 uvádí pojišťovna, že, jsouc dosud bez vyřízení své nabídky, dovoluje si podotknouti, že ve smyslu článku 28. prodlužuje pojistky na dobu jednoho roku a že smlouva měla býti vypovězena písemně (čl. 7) nejpozději dva měsíce před uplynutím. To ovšem bylo již pozdě, neboť mezi tím skončil již podle písemných vyjádření stran pojišťovací poměr dnem 24. prosince 1928, kteréž stanovisko zastávala pak i žalovaná v dopisech ze dne 11. a 15. ledna 1929, uvádějíc, že uzavřela již pojištění nové. Další korespodence jest bez významu, ježto pak obě strany stály jen na svém. Z toho, co dosud uvedeno, jest vidno, že tu plně dopadá předpis § 863 prvý odstavec obč. zák. o souhlasném projevu vůle konkludentními činy v tom směru, že dřívější pojišťovací poměr má trvati jen do 24. prosince 1928. Těmito písemnými projevy byla také nahražena forma písemnosti, ujednaná ve čl. 7 pro všechna oznámení a prohlášení. Marně se dovolatelka snaží dolíčiti, že nechtěla dřívější pojišťovací smlouvu zrušiti a že nikde neprojevuje úmysl pokládati starou smlouvu za zrušenou, a marně odkazuje na vykládací pravidla čl. 278 obch. zák. a § 914 obč. zák., jakož i na požadavky poctivého obchodování. Všeho toho lze v souzeném případě použíti spíše proti ní. Pouhé mlčení nebylo by ovšem o sobě a za pravidelných poměrů ani souhlasem, ani odporem; ale tohoto významu nabývá mlčení tehdy, nelze-li podle jednotlivostí případu o tom důvodně pochybovati, že by strana nemlčela, kdyby nesouhlasila nebo práv se nevzdávala, kde jest tedy jasná mluva požadavkem vzájemné důvěry a poctivosti při právním styku (čl. 278—279 obch. zák. a §§ 914, 863 obč. zák.). Tak tomu bylo i zde. Vzbuzovala-li pojišťovna svými dopisy v žalované domněnku, že smlouva potrvá jen do původně ujednané doby a že jest třeba k obnovení smlouvy dalšího jednání a nového příkazu, a zařizovala-li se druhá strana podle toho, bylo povinností pojišťovny, by poctivě a jasně řekla, že vše to se děje jen s výhradou jejího práva, vyplývajícího ze článku 28. všeobecných podmínek. Neřekla-li to, jde to nyní na její vrub. Nelze tedy dovolání vyhověti ani z důvodu nesprávného právního posouzení věci.

Citace:

č. 11203. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 551-553.