Čís. 10975.


Útraty, vzešlé vymáhajícímu věřiteli po udělení příklepu nejsou exekučními útratami a bylo by je přisouditi k úhradě z nejvyššího podání jen, vázlo-li pro ně zástavní právo.
(Rozh. ze dne 8. září 1931, R II 56/31/3).
Nejvyšší soud vyhověv dovolacímu rekursu vymáhajícího věřitele do rozvrhového usnesení, nerozhodl o návrhu vymáhajícího věřitele na přisouzení útrat. K návrhu vymáhajícího věřitele, by mu byly dodatečně přisouzeny útraty dovolacího rekursu k úhradě z nejvyššího podání, doplnil nejvyšší soud své usnesení v ten rozum, že se návrh vymáhajícího věřitele na přisouzení útrat dovolacího rekursu k úhradě z nejvyššího podání zamítá.
Důvody:
Dovolací rekurent navrhl, by mu z nejvyššího podání byly přikázány i útraty jeho dovolacího rekursu. O tomto návrhu nebylo ve výroku rozhodnuto. Ale útraty, vzešlé vymáhajícímu věřiteli po udělení příklepu, nejsou exekučními útratami podle § 74 ex. ř., a proto bylo by lze přisouditi je k úhradě z nejvyššího podání jen, kdyby vymáhající věřitel tvrdil a prokázal při rozvrhu (§ 210 ex. ř.), že pro tyto útraty vázne zástavní právo, na př. ve zvláštní zřízené jistotě za vedlejší závazky, pokud by to ovšem neplynulo z pozemkové knihy a z exekučních spisů. Ježto nic takového z pozemkové knihy ani ze spisů neplynulo a dovolací rekurent ani netvrdil, že nárok na tyto útraty je kryt zástavou, nebyl opodstatněn nárok na přikázání útrat z nejvyššího podání. Ani jinak nebylo lze přiznati proti exekutům tyto útraty proto, že nejsou útratami exekučními (srovn. jud. nejv. soudu Vídeňského čís. 201). Proto bylo sice návrhu na doplnění usnesení vyhověti, ale, ježto návrh na přisouzení útrat nebyl odůvodněn, nebylo mu vyhověno. Ježto návrh na doplnění neměl úspěch, nebylo lze přisouditi ani jeho útraty.
Citace:
Čís. 10975.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 131-132.