Čís. 11205.

Majitel domu neručí za úraz pádem cizí osoby na kluzkém chodníku ve dvoře domu, určeném jen pro obyvatele domu a pro osoby vcházející a vycházející, týkal-li se předpis policejního řádu o posypávání chodníků jen chodníků veřejně přístupných.
(Rozh. ze dne 3. prosince 1931, Rv I 1081/30.)
Žalobce upadl na chodníku na dvoře obecního domu, v němž byl na návštěvě a poranil se. Žaloba o náhradu škody proti obci byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Žalobce založil žalobní nárok na náhradu škody proti žalované obci na tvrzení, že chodník jejího domu byl pokryt náledím, že se žalovaná jako vlastnice domu nepostarala o posypání chodníku a že následkem toho žalobce na chodníku upadl a zlomil si klíční kost (skutkový podklad žaloby). Z tohoto tvrzení žalobce vyvozoval, že opomenutí posypání chodníku zavazuje vlastnici domu k náhradě škody podle § 1295 obč. zák. (právní důvod žaloby). Dovolateli jest ovšem přisvědčiti, že stačí, přednese-li žalobce skutečnosti, z nichž svůj nárok vyvozuje, a že není třeba, by uvedl i právní předpis, jenž podle hmotného práva jeho nárok odůvodňuje; ale právě přednesené skutečnosti nemohou odůvodniti ručení žalované obce za žalobcovu škodu, i když se nehledí k předpokladům § 1315 obč. zák. Jak ze žalobcova přednesu vidno, spatřoval a spatřuje i nyní bezprávný čin obce v jejím opomenutí. Opomenutí však jest (kromě obligačních poměrů) jen tehdy bezprávné, jest-li podle zákona povinnost k positivnímu jednání. V tom směru poukazoval žalobce na policejní vyhlášku žalované obce, podle níž jsou vlastníci domu — tedy i obec jako vlastnice domu —, povinni posypati chodníky při náledí. Tento předpis, vydaný obcí ve výkonu místní policie (§ 28 čís. 2 a 3 zákona ze dne 16. dubna 1864, čís. 7 zem. zák.), se však na souzený případ nehodí, protože se týká jen chodníků veřejně přístupných, kdežto v souzeném případě šlo o chodník ve dvoře, určený jen pro obyvatele domu a pro osoby vcházející a vycházející. Jiný předpis, jenž by se týkal i takového nikoli veřejného chodníku, žalobce neuvedl. Nejsou však takovým předpisem ani všeobecné předpisy o povinnosti zachovati normální opatrnost (§ 1297 obč. zák., §§ 335, 431 tr. zák.), nýbrž bylo by třeba zvláštního předpisu, jenž by se snažil zabrániti náhodným poškozením toho rázu. (§ 1311 obč. zák.). Již z tohoto důvodu není žaloba opodstatněna a není třeba zabývati se otázkami břemena průvodního podle § 1298 obč. zák. vůbec a podle § 1315 obč. zák. zvláště.

Citace:

č. 11205. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 555-556.