Čís. 11031.

Pensijní pojištění.
Pokud konal obecní zaměstnanec převážné duševní služby. Ustanovení § 2 (1) čís. 4 zákona ze dne 16. prosince 1906, čís. 1 ř. zák. na rok 1907 v doslovu novely ze dne 25. června 1914, čís. 138 ř. zák. předpokládá, že zaměstnanec zároveň vykonává ještě jinou výdělečnou činnost, poskytující mu větší příjem a že vedle této činnosti jeví se činnost, podrobená pojistné povinnosti, jen jako vedlejší zaměstnání.
I novela ze dne 25. června 1914, čís. 138 ř. zák. i zákon ze dne 5. února 1920, čís. 89 sb. z. a n. vyžadují jen, by prvé zaměstnání, podrobené pojistné povinnosti, bylo nastoupeno před dosažením věku 55 let.
Zaměstnavatel, jenž nepřihlásil zaměstnance k pensijnímu pojištění, jest práv pozůstalým po zaměstnanci náhradou toho, co by byli obdrželi od pensijního ústavu, kdyby se byla stala přihláška podle předpisu.
(Rozh. ze dne 23. září 1931, R I 238/31.) Žalobkyně domáhala se na žalované obci náhrady škody, ježto obec nepřihlásila manžela žalobkyně S-a, jenž byl zaměstnancem (tajemníkem) žalované obce, k pensijnímu pojištění, tvrdíc, že žalovaná ručí za dávky, které by byla žalobkyně obdržela od pensijního ústavu. Procesní soud prvé stolice zamítl žalobu v podstatě proto, že S. nekonal pro obec výlučně duševní práce a že ho proto obec nebyla povinna přihlásiti k pensijnímu pojištění. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by ji, vyčkaje pravomoci, znovu projednal a rozhodl. Důvody: Prvý soud přijal na základě svědeckých výpovědí za zjištěno, že Antonín S. jako obecní zapisovatel vypracoval protokoly o seděních výboru podle hesel nebo podle diktátu starosty, že vyřizoval poštu, že vystavoval dobytčí pasy a domovské listy; nekonal jen obtížnější práce (rozpočty nákladů a účetní uzávěrky). Dodatečně se zjišťuje, že vyřizoval všechny ostatní písemné práce a že byl činným i ve styku se stranami, a že vedl ještě knihu protokolů a protokolní knihu o chovu býků. Vše to v souhrnu připouští úsudek, že S. konal, byť i ne vynikající, přece převážně duševní práce. Jen kdyby bylo šlo o opsání a o rozmnožování spisů, o psaní podle diktátu bez těsnopisu a pod., nebylo by podle cís. nařízení ze dne 25. června 1914, čís. 138 ř. zák. lze mluviti o duševních službách neb o kancelářské službě, čemuž však v souzeném případě tak není. Tím spíše podléhal S. podle zákona ze dne 5. února 1920, čís. 89 sb. z. a n. pojistné povinnosti. Označuje-li cís. nařízení z roku 1914 všechny ty osoby za podléhající pojistné povinnosti, které buď podle způsobu svého zaměstnání mají povahu úředníka nebo pravidelně převážně vykonávají duševní pracovní výkony, jest podle zákona z roku 1920 pojistná povinnost u všech, kdož v Československé republice jsou ve služebním poměru, pokud nejsou činni jako dělníci neb učedníci, nebo Vykonávají převážně podřadné práce, jako služby čelední, nádenické nebo služební výkony takových osob, na které nelze pohlíželi jako na obchodní pomocníky ve smyslu zákona ze dne 16. ledna 1910, čís. 20 ř. zák. Podle toho, co shora řečeno, nelze S-a zařaditi mezi osoby, vyňaté z pojistné povinnosti. Jde dále o otázku, zda činnost S-ova přichází v úvahu jako činnost hlavní, či vedlejší, ježto i cís. nařízení 1914/138 v § 2 čís. 4 i zákon 1920/89 ustanovuje v § 2 čís. 2, že z pojistné povinnosti jsou vyňaty osoby, jejichž činnost tvoří v zaměstnání zakládadajícím pojistnou povinnost vedlejší zaměstnání vedle jiných stálých vedlejších činností, spojených s vyšším příjmem. Jest nesporno, že zesnulý Antonín S. za své činnosti jako obecní zapisovatel neměl vůbec jiné zaměstnání. Bylo to tudíž jeho jediným zaměstnáním a nelze proto mluviti o hlavním a vedlejším zaměstnání. To jest jedině rozhodné, a nezáleží na tom, zda mohl žiti z příjmu, který měl u žalované obce, čili nic, jen když neměl jiné zaměstnání, které bylo spojeno s vyšším příjmem. Podle nařízení z roku 1914 musel příjem ze zaměstnání, podléhajícího pojistné povinnosti, činiti alespoň 600 Kč, než toto ustanovení odpadlo v zákoně z roku 1920, takže z výše příjmu nelze činiti vůbec žádný závěr. Ježto v době nastoupeni služby dne 1. ledna 1919 Antonín S. ještě nedovršil 55. rok, a ostatní předpoklady, jak naznačeno, jsou splněny, bylo povinností žalované strany, by ho podle § 75 novelisovaného zákona o pensijním pojištění přihlásila k pensijnímu pojištění. Neučinivši tak buď úmyslně nebo z nedbalosti, ručí za to, že ho neohlásila podle §§ 1294 a 1295 obč. zák. z důvodu náhrady škody. Jest proto povinna hraditi žalující straně to, co by tato byla obdržela, kdyby se přihláška byla stala podle předpisu.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
S právního hlediska byla věc v napadeném usneseni posouzena bezvadně. Jest nesporné, že manžel žalobkyně vstoupil do služebního poměru u žalované obce dne 1. ledna 1919 a že v té době ještě nepřekročil věk 55 roků a že jeho služební poměr byl smluvní. Právní otázku jeho pojistné povinnosti jest řešiti podle zákonných předpisů v té době platných, t. j. podle zákona ze dne 16. prosince 1906 čís. 1 ř. zák. z roku 1907 v doslovu novely (cís. nař.) ze dne 25. června 1914 čís. 138 ř. zák. Podle § 1 odst. (1) čís. 2 pensij. pojišť. zákona stačil v roce 1919 k založení pojistné povinnosti roční služební plat 600 Kč a nemůže dovolatelka z toho, že manželi žalobkyně byl ustanoven v roce 1919 roční plat 1000 Kč dovozovati, že již tento nízký služební důchod poukazuje k tomu, že Antonín S. nekonal převážně duševní služby. Tyto převážně duševní služby byly v § 1 (2) dotč. zákona uvedeny jen příkladmo a jest věcí soudů, by zjištěné práce a služební úkony Antonína S-a hodnotily a jejich povahu určily. Bylo-li zjištěno, že Ant. S-ovi jako obecnímu zaměstnanci byly svěřeny práce v rozsudku prvého soudu a v napadeném usnesení dotčené, samostatné vedení, t. j. vypracování protokolů o schůzích obecního zastupitelstva podle hesel mu daných, vyřizování věcí poštou došlých, samostatné vystavování domovských listů, dobytčích pasů a že byl též činným ve styku se stranami, což již práce právě zmíněné vyžadovaly, nelze v tomto služebním zaměstnání Antonína S-a spatřovati práce ryze mechanické a nesamostatné — jak snaží se dolíčiti vývody rekursní, nýbrž služební úkony, vyžadující převážně duševní činnosti, jak správně dovozuje napadené usnesení. Za tohoto stavu věci bylo povinností zaměstnavatelky, by Antonína S-a jako zaměstnance povinného pojištěním přihlásila ve smyslu § 73 odst. (3) pojist. zákona u příslušného pensijního ústavu. Mylně poukazuje dovolací rekurs k tomu, že zaměstnání Antonína S-a bylo jen jeho vedlejším zaměstnáním, nezakládajícím pojistnou povinnost, neboť ustanovení § 2 odst. (1) čís. 4 zákona o pensij. pojištění v doslovu novely čís. 138/1914 ř. z. předpokládá, že zaměstnanec zároveň vykonává ještě jinou výdělečnou činnost, poskytující mu větší příjem a že vedle této činnosti (arg. slova »neben anderen«) jeví se činnost, pojistné povinnosti podrobená, jen jako zaměstnání vedlejší. Než takové výnosnější nějaké zaměstnání u Antonína S-a vůbec nebylo zjištěno a neprávem odkazuje rekurs k dotčenému zákonnému předpisu a mylně dovozuje, že si prý Antonín S. mohl výnosnější hlavní zaměstnání opatřiti a že se měl o to starati. Pro souzenou věc jest také nerozhodné, jaký právní a služební poměr byl založen mezi žalovanou obcí a nástupcem Antonína S-a. Byla-li pojistná povinnost Antonína S-a založena již za platnosti novely čís. 138/1914, trvala ovšem dále i za platnosti zákona ze dne 5. února 1920, čís. 89 sb. z. a n., poněvadž i novela čís. 138/1914 ř. z. i zákon čís. 89/1920 sb. z. a n. vyžadují jen, by prvé zaměstnání, pojistné povinnosti podrobené, bylo nastoupeno před dosažením věku 55 let. Napadené usnesení správně posuzuje i právní otázku náhrady škody, neboť žalovaná obec, opomenuvši Antonína S-a přihlásiti k pensijnímu pojištění, zavinila, že žalobkyně nemá nárok na vdovské opatření (důchod) podle zákona o pensijním pojištění.

Citace:

č. 11031. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 238-241.