Čís. 11265.

Ustanovení zákonů ze dne 14. června 1868, čís. 62 ř. zák. a ze dne 15. května 1885, čís. 77 ř. zák. o tom, že úroky z úroků mohou býti žádány, byly-li výslovné smluveny nebo, byly-li splatné úroky zažalovány, tyto od doručení žaloby, nebyla dosud zrušena ani změněna. Týkají se nejen úroků ze zápůjček, nýbrž i úroků z jiných kreditovaných pohledávek, najmě úroků z přejímací ceny za zabraný majetek.
(Rozh. ze dne 17. prosince 1931, Rv I 1626/30.)
Žalobce, majitel zabraného majetku uzavřel se Státním pozemkovým úřadem dohodu, jíž se Státní pozemkový úřad zavázal zaplatiti žalobci za převzaté pozemky přejímací cenu 3379574 Kč a zúrokovati ji ve smyslu § 29 a § 59 náhradového zákona ode dne 16. listopadu 1924 do zaplacení. Státní pozemkový úřad zaplatil dne 26. dubna 1928 přejímací cenu s 5% úrokem. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se žalobce na československém státu zaplacení úroků z úroků, maje za to, že se Státní pozemkový úřad podle § 59 náhr. zák. zavázal platiti úroky pololetně pozadu, t. j. 16. května, 16. listopadu 1925, 16. května, 16. listopadu 1926 a 16. května a 16. listopadu 1927. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Odvolací důvod nesprávného právního posouzení vidí žalobce v tom, že mu první soud nepřiznal žalobní nárok, ježto prý jde o úroky z úroků. Jest pravda, že i v dohodě ze dne 2. června 1925 o přejímací ceně, i v právoplatném rozvrhovém usnesení o této přejímací ceně ze dne 18. února 1928 je uvedeno, že se přejímací cena zúročí ve smyslu §§ 29 a 59 náhr. zák. od 16. listopadu 1924 a že v rozvrhovém usnesení jest uvedeno, že se úroky platí pololetně pozadu. Ale, jak první soud již k tomu poukázal, splatností úroků nenastává ještě povinnost platiti úroky ze splatné úrokové částky. Jen u splatné jistiny běží ode dne splatnosti úroky z prodlení (§ 1333 obč. zák.), ale o nároku na úroky z úroků lze mluviti jen tam, kde zákon takový nárok uznává; jest tu dbáti předpisů zák. čís. 62/1868 ř. zák. v doslovu zákona čís. 77/1885 ř. zák. Podle těchto předpisů smějí býti žádány úroky z úroků, byly-li výslovně smluveny, nebo byly-li splatné úroky zažalovány, u těchto od doručení žaloby. O žádný takový případ tu nejde, z citace §§ 29 a 59 náhr. zák. v dohodě ze dne 2. června 1925 a v rozvrhovém usnesení nelze dovozovati ujednání o placení úroků z úroků, neboť předpisy ty o nich nemluví a smluvené úroky od 16. listopadu 1924 byly bez žaloby zaplaceny. Nejde ani o případ čl. 291 obch. zák., ano mezi stranami není obchodního spojení (vyjednání, vyplacení a zúročení přejímací ceny za nemovitosti není obchodem podle čl. 275 obch. zák.); kromě toho v souzeném případě byla vyplacena celá přejímací cena, takže není žádná položka zapsána do náhradové knihy podle § 59 a násl. náhr. zák. Předpisy zák, čís. 62/1868 a 77/1885 ř. zák. týkají se nejen úroků ze zápůjček, nýbrž i jiných kreditovaných pohledávek (§ 1 cit. zák.); ana se měla přejímací cena zúročiti od 16. listopadu 1924, šlo o úroky podle cit. zák. a platí tu obmezení o požadování úroků. Třeba tedy nejde při přejímací ceně o zápůjčku, jde přec o kreditovaný peníz a za kreditování byl placen zákonný úrok; úrok z úroků nebyl vyjednán a není tudíž naň nároku.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Odvolací soud případně dovodil (§ 503 č. 4 c. ř. s.) neoprávněnost zažalovaného nároku na zaplacení úroků z úroků, poukázav k tomu, že předpoklady, za nichž lze podle zákona ze dne 14. června 1868 čís. 62 ř. zák. a ze dne 15. května 1885 čís. 77 ř. zák. požadovati úroky z úroků, nejsou splněny a že ani podle jiných zákonných předpisů, na příklad podle čl. 291 obch. zák. žalobcův nárok není odůvodněn. Odkazuje se na důvody napadeného rozsudku. Ustanovení zákonů čís. 62/1868 a 77/1885 nebyla zrušena ani změněna a názor dovolatelů, že jich nelze použíti, ježto neodpovídají změněným poměrům, nemá opodstatnění. Odporují-li dovolatelé tomu, že jim úroky z úroků nepřísluší, ježto úroky nezažalovali, tvrzením, že o úroky žalovati nemohli, protože přejímací cena nebyla určena a výše úroků jim nebyla známa, jest uvésti, že toto tvrzení neobstojí, neboť přejímací cena byla již dne 2. června 1925 v dohodě z téhož dne stanovena a co se týče výše úroků, když nebyla určena v dohodě, platila výše úroků zákonných (srovnej sb. n. s. čís. 6135, 7290).

Citace:

č. 11265. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 650-651.