Čís. 11279.Neplatnost smlouvy podle § 150 (5) konk. řádu čís. 337/1914 se nevztahuje na mimosoudní vyrovnání, třebas k němu došlo za konkursního řízení. (Rozh. ze dne 18. prosince 1931, Rv I 1876/30). Žalující firma byla v obchodním spojení s manželem žalované Josefem M-em, na jehož jmění byl dne 22. června 1926 vyhlášen konkurs, dne 18. října 1926 pak bylo konkursní řízení se souhlasem všech věřitelů zastaveno. Za konkursního řízení se Josef M. s věřiteli mimosoudně vyrovnal. Dne 1. října 1926 zaručila se žalovaná žalobkyni jako rukojmí a plátce za pohledávky žalobkyně za Josefem M-em. Proti žalobě, jíž se domáhala žalobkyně na žalované zaplacení dluhu Josefa M-a, namítla žalovaná mimo jiné, že její prohlášení ze dne 1. října 1926 jest neplatné vzhledem k předpisu § 150 (5) konk. řádu. Oba nižší soudy uznaly podle žaloby, odvolací soud mimo jiné z těchto důvodů: Odvolání namítá, že vzhledem k § 150 konk. ř. závazek, který na se vzala žalovaná, jest neplatný, poněvadž se jím žalující firmě poskytuje zvláštní výhoda proti ostatním věřitelům. Avšak odvolatelka přehlíží, že § 150 konk. ř. mluví v odstavci (5) výslovně jen o ujednáních před uzavřením nuceného narovnání, tedy jen v mezích a za konkursního řízení, nemluví však o takovýchto úmluvách mimo rámec konkursního řízení o mimosoudním narovnání. V souzeném případě nucené narovnání nebylo uzavřeno, konkursní řízení bylo dne 18. října 1926 vůbec zastaveno, strany se však mimosoudně vyrovnaly. Na toto mimosoudní narovnání se ustanovení § 150 konk. ř. nevztahuje. Není proto úmluva stran o mimosoudním narovnání neplatná. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání mimo jiné z těchto důvodů: Neplatnost smlouvy podle § 150 (5) konk. ř. čís. 337/1914 nemohla nastati, ježto nucené vyrovnání podle § 140 a násl. tohoto konkursního řádu nebylo zahájeno, při čemž se podotýká, že zásada stejnoměrného uspokojení všech věřitelů neplatí pro vyrovnání mimosoudní ani tehdy, když k němu došlo za konkursního řízení.