Čís. 7633.

Manželčin nárok proti manželu na výživu jest povahy pouze soukromoprávní. Platným a závazným jest smír, jímž se manželka při dobrovolném rozvodu úplně zřekla nároku proti manželu na výživné, neméně i smír, jímž se manželka při dobrovolném rozvodu spokojila místo plného výživného pouze příspěvkem na výživu, nedosahujícím výše potřebné ku hrazení slušné výživy.
(Rozh. ze dne 21. prosince 1927, Rv I 525/27.)
Smírem ze dne 22. května 1920 při dobrovolném rozvodu manželství od stolu a lože zavázal se manžel platiti manželce výživné měsíčních 200 Kč. Manželka prohlásila v odstavci 6. protokolu o smíru: »Žalovaná prohlašuje, že jest tímto smírem uspokojena se všemi dalšími nároky majícími jakýkoliv titul, zejména nároky dědičnými«. Tvrdíc, že se její zdravotní stav zhoršil, takže jest neschopna zaměstnání, a že se manželovy příjmy zvětšily, domáhala se manželka na manželi zvýšení výživného o měsíčních 330 Kč. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Manželčin nárok proti manželu na výživu jest povahy ryze soukromoprávní, nikoli veřejnoprávní. Kdyby měl vyživovací nárok manželčin — Čís. 7633 —
2049
též povahu veřejnoprávní, nebylo by lze vysvětliti zákonné nařízení, že soudce musí povoliti dobrovolný rozvod, jakmile s ním manželé sdělí, že se vespolek dohodli o uspořádání poměrů majetkoprávních (§§ 105, 106 a 1263 obč. zák.), aniž by byli povinni mu sděliti obsah majetkoprávní dohody a aniž by soud byl oprávněn po něm pátrati. Kdyby zákonodárce na nárok ten pohlížel jako na veřejnoprávní, musil by uložiti soudci povinnost zkoumati, zda dohoda manželů o výživě a o jiných otázkách majetkových neobsahuje ustanovení z důvodu mravnosti a veřejného pořádku nedovolená. Je-li nárok manželky proti manželu na výživu rázu soukromoprávního, může se manželka nároku toho úplně vzdáti, neb aspoň svoliti k jeho omezení, jakž se stalo v tomto případě smírem ze dne 22. května 1920. Nárok manželky na výživu jest nárokem na plnění, opírajícím se o § 91 obč. zák., tedy nárokem obligačním (§ 859 a 860 obč. zák.). Platné narovnání podle § 1380 obč. zák. může se týkali všech nároků na plnění, i těch, jež prýští z práva rodinného, zejména manželského. Dohodu podle §§ 105 a 106 obč. zák. považuje zákon za narovnání, za smír (§ 117 obč. zák. a § 8 dvorského dekretu ze dne 23. srpna 1819, čís. 159 sb. z. s.). Podle § 1263 obč. zák. mají manželé úplně svobodnou vůli dohodnouti se při dobrovolném rozvodu o úpravě majetkových poměrů. O nějaké výhradě, pokud se tkne vyživovací povinnosti manželovy, neděje se zmínka. Zůstaveno jest tedy manželce úplně na vůli, by se za všech okolností vzdala nároku proti manželu na vyživovací příspěvky buď úplně, neb aspoň částečně. Učinila-li tak způsobem jasným a nepochybným, musí nésti podle § 902 obč. zák. i následky smíru. Pro opačné stanovisko nemluví ani důvody slušnosti. Jest spravedlivo, by muž manželce, jež se vzdala sňatkem své samostatnosti osobní i hospodářské, poskytoval výživu, není však důvodu, by měla nárok na výživu, byť i nuznou, proti manželu žena, jež se rozvodem nebo rozlukou stala úplně volnou a může použíti bez omezení pro sebe svých schopností a sil, když manželu stejný vzájemný nárok nepřísluší. Z uvedeného plyne, že platným a závazným jest smír, jímž se manželka při dobrovolném rozvodu úplně zřekla nároku proti manželu na výživné, a že manžel jest tím sproštěn vyživovací povinnosti podle § 91 obč. zák., předpokládajíc ovšem, že byl smír řádně ujednán a že ho nelze prohlásiti bezúčinným podle §§ 1385 a 1388 obč. zák. Úsudkem a majori ad minus platí zajisté i smír, jímž se manželka při dobrovolném rozvodu spokojila místo plného výživného, pouze příspěvkem na výživu, nedosahujícím výše potřebné ku hrazení slušné výživy jako v souzeném případě. Pokud dovolatelka trvá na tom, že nemohla předvídati, že se její zrak tak oslabí a neurasthénie tou měrou se vzmůže, že se stane neschopnou ku práci, že uzavřela smír pouze rebus sic stantibus a vyvozuje z toho po rozumu § 1389 obč. zák. neplatnost smíru, nedrží se v tom směru logického závěru nižších soudů, podle něhož mohla a musila na to mysliti, že by se mohla v příští době státi neschopnou k výdělku, když ve smíru prohlásila, že placením měsíčního příspěvku 200 Kč budou vyloučeny s její strany veškeré, jakýkoli právní důvod mající nároky, jež by v příští době mohly vzniknouti. Nelze proto přihlédnouti k těmto vývodům žalobkyně, jelikož jimi dovolací důvod dle § 503 čís. 4 c. ř. s. není po zákonu proveden.

Citace:

č. 7633. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/2, s. 748-749.