Čís. 7582.

Vznesena-li námitka nedostatku oprávněnosti ku sporu, jest se jí soudu zabývati dříve, nežli se pustí do jednání ve věci samé.
Námitku (nedostatku oprávněnosti ku sporu) lze proti výpovědi z nájmu vznésti i v dodatku k prvnímu podání, jen když se tak stalo v osmidenní lhůtě.
(Rozh. ze dne 2. prosince 1927, Rv II 746/27.)
K námitkám vypovězené pozůstalosti po Bernardu K-ovi z nájmu ponechal procesní soud prvé stolice výpověď v platnosti, odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a uložil odvolacímu soudu, by o odvolání znovu jednal a rozhodl.
Důvody:
Odvolání vytýkalo prvému soudu, jak praví též odvolací rozsudek, neúplnost řízení, pokud rozsudek první stolice zjišťuje, že sporná nájemní smlouva byla sjednána s Bernardem K-em a ne s firmou »Bernard K.« v P. Odvolání vytýkalo tudíž prvnímu soudu vadné řešení otázky pasivní legitimace žalované k sporu. Odvolací soud se s touto výtkou neobíral, maje za to, že toho není třeba, když o odvolání a s ním též o výpovědi lze i bez toho rozhodnouti. Než právem vytýká dovolání odvolacímu rozsudku mylné právní posouzení věci (§ 503 č. 4 c. ř. s.), když, neřeše otázku pasivního oprávnění, rozhoduje ve věci, jakoby žalovaná ke sporu byla oprávněna, ačkoli podle námitek proti výpovědi k němu prý oprávněna není. Námitka nedostatku oprávnění ku sporu není sice námitkou procesuální, k níž by bylo přihlížeti z moci úřední, nýbrž je námitkou ve věci samé, k níž lze přihlížeti jen, byla-li stranou vznesena. Avšak to se tu stalo a námitka ta má pro řízení sporu rozhodný význam. Pokud totiž oprávnění ku sporu jest sporné, není zájmu, řešiti otázku, zda zažalovaný nárok je vůbec po právu, neboť, nutno-li námitce vyhověti, schází tím se všeho dalšího jednání. Nemáť zajisté ani smyslu ani účelu, řešiti spor po stránce věcné, když je jisto, — Čís. 7583 —
1939
že rozsudek, ať dopadne jakkoli, jedná o věci, jež se netýká stran, a že, byv vydán, nemůže upraviti poměr mezi osobami, které na sporu nejsou zúčastněny, třebaže jsou ze sporného poměru oprávněny a povinny (viz rozh. čís. 1874 sb. n. s. a Neumannův komentář k с. ř. s. I. sv. str. 430). Dovolací soud nemůže v souzeném případě tuto právní otázku, která jest v popředí každého sporu a musí, byla-li stranami (§ 178 c. ř. s.) přivedena na přetřes, především býti rozhodnuta, ihned sám řešiti, protože se mu pro to se zřetelem k naznačenému obsahu odvolání nedostává nutných nenapadených zjištění skutkových. Bylo proto postupovati podle § 510 c. ř. s. Dovolacímu soudu nevadila v řešení otázky oprávnění ku sporu okolnost, že žalovaná tuto námitku nevznesla ihned v prvním podání o námitkách ze dne 10. března 1927, nýbrž ji vznesla až v dodatku k nim ze dne 16. března 1927. I tak byla tato námitka podána včas v osmidenní lhůtě k tomu určené, ježto výpověď byla žalované dodána teprve 9. března 1927 a není předpisu, že by všechny námitky musily býti vzneseny v jednom podání zároveň. Stačí, že byly podány včas, třebaže postupně. Pozvolné jejich vznášení v několika podáních může po případě míti jen význam pro rozhodnutí o útratách (§ 41 c. ř. s.). Věcného významu nemá.

Citace:

č. 7582. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/2, s. 638-639.